37. Nelze nakonec přisvědčit ani argumentaci stěžovatelů, podle nichž je trestnost jednání stěžovatelů vyloučena z důvodu nepoužitelnosti některých ustanovení zákona o návykových látkách, ve znění zákona č. 50/2013 Sb. a vyhlášky č. 221/2013 Sb., neboť tyto předpisy neměly být řádně notifikovány. Je tomu tak z toho důvodu, že zákaz pěstování konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % byl v zákoně o návykových látkách obsažen již od nabytí jeho účinnosti, tedy ode dne 1. 1. 1999. Českou republiku však notifikační povinnost podle směrnice 98/34/ES pod sankcí nevymahatelnosti nenotifikovaného návrhu technického předpisu vůči jednotlivci začala vázat až od jejího vstupu do Evropské unie. Jelikož se znění § 2 písm. d) a § 24 písm. a) zákona o návykových látkách od nabytí účinnosti tohoto zákona do konce rozhodného období dopadajícího na jednání stěžovatelů nijak nezměnilo, žádnou jejich nevymahatelnost vůči stěžovatelům na základě uvedené směrnice dovodit nelze. V době vstupu České republiky do Evropské unie již uvedená ustanovení zákona o návykových látkách nebyla jen návrhem, ale součástí platné a účinné právní úpravy. Ústavní soud zdůrazňuje, že konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % je návykovou látkou, pročež je mezinárodní úmluvy, jejichž signatářem je jak Česká republika, tak Evropská unie, staví zásadně mimo ekonomický styk; jde o res extra commercium. Zákaz jeho pěstování tudíž nemohl nikterak kolidovat s účelem směrnice Evropské unie (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3354/16).
38. Uvedené závěry nejsou dotčeny ani poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-144/16 Município de Palmela. Výklad, podle něhož by se stěžovateli tvrzená nepoužitelnost § 24a a 24b zákona o návykových látkách netýkala části první věty § 24a odst. 1 zákona o návykových látkách, které tito nepřiznávají povahu technického předpisu, by zcela změnil zákonodárcem zamýšlený účel těchto ustanovení. Šlo by o nepřípustné vybočení z mezí obecně akceptovaných metod výkladu právních norem. Těm naopak odpovídá, že povaha technického předpisu bude či nebude přiznána zákonné úpravě pěstování konopí pro léčební použití podle § 24a a 24b zákona o návykových látkách jako celku. Ústavní soud neshledal žádné důvody, které by v posuzované věci opodstatňovaly podání žádosti Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, případně vyčkání na výsledek řízení některého z již zahájených řízení o předběžné otázce.
39. Ústavní soud se v dané věci nezabýval námitkami ohledně vazby stěžovatelů. Tyto by totiž bylo možné přezkoumávat pouze v případě, že by ústavní stížnost směřovala přímo proti vazebnímu rozhodnutí. Tak tomu ale v dané věci nebylo. Případná nezákonnost vazby by přitom sama o sobě nemohla mít za následek nezákonnost trestního stíhání, ani nezákonnost rozsudku, jímž byla takto vazebně stíhaná osoba uznána vinnou trestným činem. Námitka stěžovatelů, že na nich byla uvalena vazba za tím účelem, aby se přiznali ke skutkovému ději, k němuž měly v rámci svého postupu tendovat orgány činné v trestním řízení, byla uplatněna toliko v rovině ničím neprokázaného tvrzení.
40. Jako bezpředmětná byla posouzena i námitka, že součástí senátu vrchního soudu, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů, byl soudce, proti němuž je vedeno trestní stíhání. Tato skutečnost by mohla mít význam pro věc stěžovatelů pouze za předpokladu, že by bylo pravomocným rozsudkem zjištěno, že soudce v původním řízení porušil svoje povinnosti jednáním zakládajícím trestný čin. I kdyby však tento předpoklad byl naplněn, což stěžovatelé netvrdí, relevantně by se nepromítal do řízení o ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku, nýbrž by zakládal důvod obnovy řízení podle § 278 odst. 4 trestního řádu.
41. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné (výrok I.).
42. Vyhovět pak Ústavní soud nemohl ani návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení (výrok II.). Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Navazující odstavec 4 pak stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Žádné takovéto mimořádné okolnosti ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu