46. V nyní projednávané věci lze tedy uzavřít, že obecné soudy nevzaly v úvahu specifickou povahu institutu promlčení při posuzování účinků změny konstantní judikatury na projednávaný případ, čímž porušily princip předvídatelnosti soudního rozhodování a předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu jako jeden ze základních principů právního státu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 334/11). Vzhledem k tomu, že obecné soudy ústavně nekonformně posoudily právo stěžovatelů jako promlčené, porušily napadenými rozhodnutími právo stěžovatelů na soudní ochranu a nepřípustně jim odepřely spravedlnost (denegatio iustitiae) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
VI. 2 b) Posouzení rozporu námitky promlčení práva stěžovatelů s dobrými mravy a další námitky stěžovatelů
47. Vrchní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v daném případě nejde o soudní řízení zahájené před rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, popř. před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale teprve více než rok poté - tudíž vznesení námitky promlčení nemohlo odporovat dobrým mravům.
48. Vzhledem k tomu, že vrchní soud i Nejvyšší soud nekonformně vyhodnotily časové působení změny judikatury v oblasti promlčení práva na finanční odčinění imateriální újmy, a v důsledku toho i ústavně nekonformním způsobem určily počátek běhu promlčecí lhůty v daném případě, není třeba podrobněji rozebírat postup, který v procesu hodnocení promlčení daného práva následuje, tj. posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jinými slovy, aby soud mohl hodnotit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, musí být námitka opodstatněná, což se v nyní projednávaném případě nestalo.
49. Další argumentační linie stěžovatelů směřuje proti postupu obecných soudů, které měly porušit jejich ústavně zaručené právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a na ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé uvádějí, že jako nezletilí neměli v řízeních před obecnými soudy, s ohledem na nedostatečnou vyspělost, plnou způsobilost k právním jednáním, tudíž nemohli zavinit ani být odpovědní za promlčení jejich práva. Vzhledem k výše uvedenému porušení základního práva stěžovatelů se Ústavní soud nepovažuje za potřebné blíže vyjadřovat k otázce jejich dřívější procesní způsobilosti.
VII. Závěr
50. Pro výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem vrchního soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu; učinil tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
51. Na vrchním soudu nyní bude, aby v předmětném řízení podrobně vysvětlil, jaké jsou temporální účinky změny judikatury Nejvyššího soudu v souladu s odůvodněním tohoto nálezu, i to, z jakých důvodů námitka promlčení v případě stěžovatelů není důvodná. Další postup v řízení bude na zvážení vrchního soudu, zejména v tom smyslu, zda bude třeba doplnit dokazování ohledně ostatních odvolacích důvodů, které vedlejší účastnice vznesla.