39. Účelem ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku není potrestání jejího vlastníka, nýbrž prosazení veřejného zájmu na tom, aby určitá věc, jež byla užita nebo určena k spáchání trestného činu, dále neohrožovala bezpečnost lidí nebo majetek nebo aby ji nebylo možné použít ke spáchání zločinu, jestliže existuje takové nebezpečí. Vždy musí být zvažováno, zda je takovéto opatření k dosažení tohoto účelu nezbytné, případně zda jej nelze dosáhnout jiným prostředkem, který by byl šetrnější ve vztahu k ústavně zaručenému vlastnickému právu vlastníka této věci a nevyžadoval by zánik tohoto jeho práva, tedy zejména uložením některé z povinností podle § 101 odst. 4 trestního zákoníku. To platí obzvlášť za situace, kdy uvedené nebezpečí neplyne z povahy určité věci ani je nelze bez dalšího spojovat s jejím obvyklým účelem. Z rozhodnutí soudu o zabrání věci přitom musí být seznatelné, z jakého důvodu nebylo uložení takovéto šetrnější povinnosti možné.
40. Nebezpečí, že věc bude sloužit ke spáchání zločinu, nelze dovozovat z pouhé možnosti takového použití. Takto široce pojatá podmínka zabrání věci by byla splněna v podstatě vždy, neboť hypoteticky lze téměř každou věc užít ke spáchání zločinu. Zabrání věci, respektive s ním spojený zásah do vlastnického práva, musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, z nichž bude vyplývat alespoň taková míra pravděpodobnosti uvedeného následku, která bude potřebu tohoto zásahu s ohledem na obvyklý chod věcí rozumně odůvodňovat.
41. Ústavní soud v obecné rovině uznává, že zabrané věci, jež byly ve vlastnictví stěžovatelek, mohly objektivně sloužit (být použity) ke spáchání zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2, 3, 4 a 5 trestního zákoníku, případně zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 4 trestního zákoníku či výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 2 trestního zákoníku. Obecné soudy se již ale dostatečně nevěnovaly otázkám, z jakého důvodu lze takovéto jednání v případě jejich nezabrání předpokládat a zda takovémuto následku nebylo možné zamezit jiným ochranným opatřením, jež by bylo v souladu s požadavkem přiměřenosti (proporcionality) podle § 96 trestního zákoníku opatřením šetrnějším k vlastnickému právu stěžovatelek podle čl. 11 odst. 4 Listiny, například zabráním pouze části zajištěných věcí, jak bude dále rozvedeno níže.
42. Nutno zdůraznit, že předmětem zabrání byl sortiment zboží, jehož podstatná část sloužila k pěstebním či jiným účelům, nikoli jen k nezákonnému pěstování konopí s vysokým obsahem THC. V podstatné části šlo o zboží, které lze běžně koupit a které se svým obvyklým účelem nijak nepříčí zákonu. Nebezpečí použití této části zabraných věcí ke spáchání zločinu neplyne ze samotné jejich podstaty ani ze samotné skutečnosti, že jsou nabízeny k prodeji, ale z pokračování prodeje těchto věcí způsobem, kdy je nabídka komplexního sortimentu zboží doprovázena propagací a poskytnutím návodu k nezákonnému pěstování konopí s vysokým obsahem THC. U významné části zabraných věcí mohlo být toto nebezpečí dostatečně eliminováno již tím, že by byly nabízeny k prodeji samostatně, případně v rámci jinak koncipovaného sortimentu zboží, a bez uvedené propagace či návodu. Koneckonců i stát sám takto zabrané zboží začal v nedávné době prodávat, popřípadě dražit prostřednictvím Centra zajištěných aktiv Ministerstva vnitra, aniž by takové rozlišování a v takovém rozsahu z hlediska jeho možného určení sám prováděl.
43. Přestože samotná možnost zákonného využití určité věci nepředstavuje překážku jejího zabrání (usnesení ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3566/16), z hlediska účelu ochranného opatření měly obecné soudy posoudit přiměřenost zabrání věcí v rozsahu stanoveném napadenými rozhodnutími. Účelu ochranného opatření totiž patrně bylo možné dosáhnout zabráním i jen části věcí, a to těch, jejichž zahrnutí do nabízeného sortimentu zboží umožnilo přiznat tomuto sortimentu zboží jako celku povahu věcí určených právě k nezákonnému pěstování konopí a jeho propagaci. Obecné soudy tak měly v souladu s principem přiměřenosti posoudit, u kterých ze zajištěných věcí skutečně hrozí jejich užití ke spáchání zločinu, a ostatní věci stěžovatelkám vrátit.
44. Obecné soudy pochybily, jestliže se řádně nezabývaly otázkou přiměřenosti zabrání věci, jak to předpokládá § 96 trestního zákoníku a čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze přisvědčit názoru městského soudu, podle něhož při rozhodování o zabrání věcí nemělo význam posuzovat odděleně jednotlivé části zajištěného sortimentu zboží. Paušální závěr obecných soudů o důvodnosti zabrání celého sortimentu zboží ve vlastnictví stěžovatelek nerespektuje odlišnou povahu jednotlivých typových skupin zabraných věcí, pokud jde o nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání trestného činu, a činí tak napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými.
45. Ústavní soud spatřuje v těchto pochybeních obecných soudů vybočení z mezí přípustného výkladu § 96 a § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Protože právě na tomto výkladu bylo založeno rozhodnutí o zabrání věci, je tím odůvodněn závěr, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny i jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
46. Uvedený závěr o porušení základního práva se týká napadeného výroku I usnesení obvodního soudu, jakož i části napadeného usnesení městského soudu, kterou byly zamítnuty stížnosti proti uvedenému výroku. Stěžovatelky nicméně napadly ústavní stížností usnesení městského soudu jako celek, tedy včetně části, kterou byla zamítnuta stížnost státního zástupce, jež směřovala proti výroku II usnesení obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že tímto výrokem byl zamítnut návrh státního zástupce na zabrání částek 548 740 Kč, 914 eur a 58 620 Kč, a tudíž jím nemohlo dojít k porušení vlastnického práva stěžovatelek či jiného jejich základního práva. Ve vztahu k této zbylé části napadeného usnesení městského soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
47. Ústavní soud závěrem podotýká, že rozhodnutí policejního orgánu, kterým došlo ještě v přípravném řízení k vrácení části zabraných věcí stěžovatelkám, nezakládá překážku pro rozhodnutí soudu o zabrání zbylých zajištěných věcí, a to přestože není žádoucí, aby bylo s typově obdobnými věcmi zacházeno různě. Obecné soudy při posouzení existence důvodů pro zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku totiž nejsou a ani nemohou být vázány právním názorem policejního orgánu a v tomto směru mohou dospět k odlišným právním závěrům. Musí však náležitě odůvodnit, z jakého důvodu považovaly zákonné podmínky zabrání věci za splněné. Námitkou, že část nabízeného sortimentu zboží byla naskladněna až po datu, kterým byla ohraničena trestná činnost odsouzených, se Ústavní soud nezabýval. Stěžovatelky budou mít možnost uplatnit ji v dalším řízení.
VII. Závěr
48. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelek v rozsahu, v němž směřovala proti části napadeného usnesení městského soudu, kterou byly zamítnuty stížnosti proti napadanému výroku I usnesení obvodního soudu, a proti výroku I usnesení obvodního soudu, důvodnou a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí v tomto rozsahu vyhověl (výrok I) a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně zrušil (výrok II). Ve vztahu ke zbylé části usnesení městského soudu, kterou byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti výroku II usnesení obvodního soudu, rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (výrok III).
49. Bude povinností obvodního soudu, aby vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu znovu rozhodl o návrhu státního zástupce na zabrání zajištěných věcí ve vlastnictví stěžovatelek a aby se ve vztahu k jednotlivým typovým skupinám těchto věcí náležitě vypořádal s otázkou existence nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání trestného činu, a přiměřenosti jejich zabrání. Ústavní soud si je vědom složitosti naplnění tohoto požadavku s ohledem na veliký počet zajištěných věcí a na tomto místě nijak nepředjímá odpověď na otázku, u které části zajištěných věcí ve vlastnictví stěžovatelek jsou dány důvody pro jejich zabrání a která jejich část by měla být vrácena stěžovatelkám.