Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, č. j. 14 To 749/2018-32, a Okresního soudu v Kladně ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 6 PP 251/2018-25, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení a a) Krajského státního zastupitelství v Praze a b) Okresního státního zastupitelství v Kladně jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl napadeným rozhodnutím stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že očekával soudní přezkum a posouzení splnění podmínek pro své podmíněné propuštění, avšak okresní soud toto očekávání nenaplnil a zamítnutí jeho žádosti založil na obavě z pokračování v trestné činnosti, a to s ohledem na jeho trestní minulost a dříve uložené tresty, které nebyly dostatečnou motivací a nevedly k jeho polepšení. Stížnostní soud odmítl tvrzené polepšení stěžovatele a posoudil je jen jako adaptaci na věznici a z toho plynoucí účelovost chování, konstatoval trvání rizika recidivy stěžovatele a připomněl výjimečnost podmíněného propuštění. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že napadená usnesení měla obsahovat srozumitelnou informaci, jaké konkrétní jednání podle soudů prokazuje jeho polepšení a zvyšuje šance na podmíněné propuštění v budoucnosti. Byl-li v roce 2013 stěžovatel propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody ve Spolkové republice Německo, pak zřejmě proto, že tamní soud vyhodnotil prognózu jeho chování pozitivně. Byl-li stěžovatel později znovu odsouzen, stalo se tak pro jednání v roce 2009, kdy jeho perspektivy byly zcela odlišné od současnosti. Stěžovatel je proto přesvědčen, že požadavek na podmíněné propuštění splnil a jeho resocializace na svobodě je možná. Obecné soudy, které učinily jiný závěr, zasáhly do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl jejich zrušení.
Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Úkolem soudu je prověřit splnění všech podmínek a jejich zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nález ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10, (N 90/61 SbNU 405), všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz], současně ale platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení ze dne 23. února 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12).
Soudy v projednávaném případě i při splnění zákonem stanovených požadavků nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, je-li s tím nespokojen, není tuto nespokojenost možno považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Rozhodování o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Není proto porušením zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny), považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i po celou dobu uloženého trestu.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu