5. Sám zákon o státní sociální podpoře definuje sociální dávku - přídavek na děti jako nárok dítěte (§ 17) a od dosažení zletilosti se pak příjemcem dávky stává přímo zletilé nezaopatřené dítě (§ 19 odst. 1), přičemž v tomto případě se bude jednat zejména o zletilé dítě, které ještě studuje. Ačkoli právě pro dítě ze sociálně zatížené rodiny (žijící často ve výše uvedené kultuře chudoby) bylo mnohem náročnější než pro dítě z usilující rodiny studovat a udržet se ve škole, získává od státu další diskriminující sdělení, že není považováno za stejně dobré či hodné pomoci jako jeho spolužáci, jejichž rodiče jsou sice chudí, ale pracují či se o to v minulosti pokusili.
6. Nijak nerozporujeme skutečnost, že je primárně politickou otázkou, zda vůbec bude ve státě podporováno rodičovství a jak bude zajišťována sociální podpora natality. Je tedy na rozhodnutí vlády a Parlamentu, zda bude podporovat spíše rodiče či zda bude adresovat podporu přímo dětem. Je rovněž nezpochybnitelné, že má aktuální politická většina širší míru uvážení při rozhodování a že systémy sociální podpory mají v sobě obsaženy motivační mechanismy. Avšak v tomto případě napadená úprava adresuje dávku přímo dětem a současně některé z nich zatěžuje důsledky jednání, které ony nemají jak ovlivnit. V demokratickém právním státě založeném na rovnosti lidí však není možné, aby docházelo k nespravedlivému rozlišování mezi lidmi podle jejich sociálního původu. Tím je porušena zásada rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a zákaz diskriminace lidí podle jejich sociálního původu, zakotvený v čl. 3 Listiny.
7. Nemůžeme se ztotožnit ani se závěrem většiny, že k péči o dítě dochází v rámci rodiny jako entity se vzájemným velmi úzkým propojením sociálních vztahů, a proto je nárok na poskytnutí přídavku vázán na okruh společně posuzovaných osob, a nikoli výlučně na situaci samotného dítěte jako recipienta dávky (bod 35). Tento závěr totiž zbavuje dítě jako takové hodnoty lidské bytosti a činí je jen součástkou rodiny a jeho cenu a péči státu o něj dovozuje z kvality jeho rodiny, nikoli z kvality jeho jedinečného lidství. Napadená úprava tak zasahuje do podstaty lidské důstojnosti dotčeného dítěte, kterou chrání čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka
S nálezem pléna nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Jsem totiž přesvědčen, že mělo být návrhu vyhověno a mělo být zrušeno celé ustanovení § 18 zákona o státní sociální podpoře pro jeho rozpor s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod s odpovídajícím odkladem vykonatelnosti a současně mělo být uloženo zákonodárci, aby přijal úpravu nerozlišující mezi nezaopatřenými dětmi jako příjemci sociální dávky.
Důvodem, který mne vede k odlišnému stanovisku, je přesvědčení, že označil-li zákonodárce jako adresáta této dávky výslovně "nezaopatřené dítě" (§ 17 zákona č. 117/1995 Sb.), není dán žádný rozumný důvod, aby bylo diferencováno mezi těmito dětmi podle toho, o jaký typ příjmů společně posuzovaných osob se jedná. Podle ustanovení § 19 citovaného zákona se tento přídavek vyplácí přímo tomuto dítěti, pokud je zletilé, a jiné osobě jen tehdy, jedná-li se o dítě nezletilé. Je tak zřejmé, že rodiče jsou nikoliv adresáty této dávky, nýbrž pouze platebním místem.
Základní problém předmětné dávky spočívá v tom, že se tváří jako motivační zvýhodnění některých rodin. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o znevýhodnění některých konkrétních rodin. Výsledný "znevýhodňující efekt" je totiž principiálně stejný tehdy, sníží-li se některým adresátům sociální dávky, jako když se "jen" ostatním tyto dávky navýší. Legislativní provedení je sice odlišné, výsledný efekt je však totožný. Nastala tak podle mého přesvědčení situace, kterou setrvalá judikatura Ústavního soudu vymezila jako porušení zákazu vyloučení libovůle při úpravě sociálních práv. Míře odlišného zacházení mezi jednotlivými posuzovanými skupinami totiž musí přiměřeně odpovídat míra odlišností, které tyto skupiny vykazují [např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 18/15ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.)]. Z řešení zvoleného zákonodárcem nicméně čouhá jako "sláma z bot" jeho účelovost, jeho důsledky jsou zcela nerozumné, a neobstojí proto ani v modifikovaném testu proporcionality.
Předmětná diferenciace se vymyká i z celkové koncepce zákona č. 117/1995 Sb. Podle jeho ustanovení § 1 odst. 1 totiž platí, že "[s]tátní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích. Státní sociální podpora se ve stanovených případech poskytuje v závislosti na výši příjmu". Je tak zřejmé, že rozhodujícím kritériem pro vyplácení jednotlivých dávek státní sociální podpory je výše příjmu posuzovaných osob, jelikož jejich smyslem je zajištění nákladů na základní potřeby dětí a rodin. Tyto potřeby jsou přitom stejné bez ohledu na okolnost, z jakých zdrojů mají posuzované osoby příjem. Plně proto souhlasím s argumentací navrhovatele ohledně kompenzační funkce předmětné dávky.
Sociální dávka má totiž sloužit k zajištění důstojného života dotčené osoby (aspekt sociální potřebnosti), a nemá být proto odstupňována podle formy příjmů. V tomto případě navíc dítě nemůže toto znevýhodnění vůbec nijak ovlivnit, čímž je popřen i tvrzený motivační aspekt předmětné dávky. Argumentaci většiny pléna použitou v bodu 33 ohledně motivačního charakteru této dávky (jejíž "smysl lze spatřovat v tom, že v nejlepším zájmu dítěte je život v takové rodině, jejíž členové se vlastním úsilím snaží vytvořit podmínky, které jsou pro péči o dítě a jeho samotný rozvoj příznivé. Nepochybně je pro dítě dobrým vzorem, pokud alespoň někdo z rodiny získává prostředky k životu prací") považuji v tomto kontextu za zcela zavádějící.
Nemluvě ani o tom, že napadená zákonná úprava je čistě arbitrární a přiznává zvýšenou výměru přídavku i v případě jiných sociálních dávek, resp. dávek důchodového pojištění. V tomto ohledu mi proto zcela uniká racionalita zákonné úpravy, dovozovaná většinou pléna (bod 33), v situacích, kdy ostatní posuzované osoby pobírají jako svůj jediný příjem např. dávky důchodového pojištění anebo se jedná o osamělou matku, která pobírá rodičovský příspěvek bez předchozího nároku na peněžitou pomoc v mateřství. Skutečně jsou tyto osoby "pro dítě dobrým vzorem", který by měly následovat, a právě v tomto aspektu je ústavně odůvodnitelná rozumnost napadené zákonné úpravy? S tím nesouhlasím.
Závěrem konstatuji, že vůbec nezpochybňuji okolnost, že zákonodárce má plné právo koncipovat nárok na sociální dávky (rovněž) podle motivačních kritérií. Pokud by se však měl tento přístup promítnout i do odstupňování přídavku na dítě, musel by v tomto směru zákonnou úpravu úplně přepracovat a koncipovat zcela odlišně. Není totiž možné současně vycházet ze zákonného předpokladu, že se jedná o sociální dávku dítěte, a přitom odlišovat její výši podle druhu příjmů blízkých osob, což je okolnost, kterou toto dítě nemůže nijak ovlivnit.
3. Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře
S nálezem pléna Ústavního soudu v této věci nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
Mám za to, že návrhu skupiny senátorů na zrušení části § 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, mělo být vyhověno.
Shodně s disentujícím soudcem Vojtěchem Šimíčkem soudím, že napadené ustanovení zákona je v rozporu s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Porušuje zásadu rovnosti, když dětem žijícím v rodině s horším majetkovým a pracovním postavením přiznává menší nárok na sociální podporu (která je projevem základního práva zaručeného čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny) než dětem z rodin lépe postavených či více se snažících. Tento zásah do základního práva není dostatečně vyvážen žádnou výhodou nebo celospolečenským prospěchem, které by porušení zásady rovnosti mohly ospravedlnit. Argument, že zvýšená míra přídavku na dítě bude motivovat jeho nejbližší rodinu ke zvýšenému pracovnímu úsilí, nemůže dle mého soudu obstát, a to ze tří důvodů.
Prvním důvodem je problematický charakter přídavku na dítě, který podle svého názvu (a zřejmě i historického původu) měl sloužit jako dávka určená rodičům. Fakticky tak působí v případě nezletilých dětí, kdy je přídavek vyplácen osobě, která má dítě v přímém zaopatření, byť náleží nezletilému. Jelikož o nakládání s přídavkem rozhodují tyto osoby, teoreticky je rozdíl dvou či tří set korun přídavku na dítě měsíčně může vést k nastoupení zaměstnání. Od zletilosti je však přídavek vyplácen přímo dítěti, které nijak nemůže pracovní morálku svých nejbližších ovlivnit. Byť zákon hovoří o zvýšené výměře přídavku, vzhledem k tomu, že na tuto zvýšenou výměru nedosáhne jen malá menšina dětí, jedná se ve skutečnosti o to, že vyplácení přídavku jen v základní výměře je sankcí za to, že rodiče dítěte nepracují. Nelze také přehlédnout, že vývoj zaměstnanosti daleko více odráží hospodářský cyklus než míru chutě jednotlivců pracovat.
Druhým důvodem je skutečnost, že pracovní povinnost byla de facto zrušena v roce 1990 zrušením trestného činu příživnictví podle § 203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Otázkou, zda může být někdo nucen pracovat pod hrozbou případné sankce, se zabýval zevrubně Ústavní soud ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/12ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), kdy zrušil institut veřejné služby vyplývající z § 18a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Mám za to, že i v dnes posuzovaném případě měl Ústavní soud zvažovat soulad napadených ustanovení se zákazem nucené práce, byť finanční dopad (tedy sankce) je v případě přídavku na dítě na postavení rodiny podstatně nižší, než byl v případě uchazeče o zaměstnání.
Třetím důvodem je všeobecná problematičnost tzv. "workfare", tedy systému sociální podpory závislé na pracovním úsilí příjemce podpory. Aby tento systém byl účinný, nemůže spočívat v jednom osamoceném zákonném ustanovení, ale musí být součástí dobře připravené strategie, která bude sahat od podpory předškolního a školního vzdělání, rekvalifikace, pomoci při nalezení zaměstnání (i jeho udržení), sociální práce a sociálního bydlení. Sociální propast, v které žije přes obecnou prosperitu zřejmě několik set tisíc občanů Česka, vyžaduje ke svému vyrovnání podstatně víc soustředěného úsilí, než je uzákonění rozdílné výměry příspěvku na dítě.