43. Zvláštní senát v dané věci svým výkladem vybočil z rámce zákonných ustanovení, když dovodil, že k popření pravomoci vydat rozhodnutí musí dojít přísně formální cestou, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Zákon č. 131/2002 Sb. však podle Ústavního soudu nestanoví obligatorní, zvláštní formu popření pravomoci vydat v dané věci rozhodnutí. Tato forma byla pouze výkladově dovozena zvláštním senátem. Podle přesvědčení Ústavního soudu postačuje k popření pravomoci i běžný, neformální přípis, ze kterého srozumitelně a určitě vyplývá, že ten, kdo k tomu byl oprávněn, popřel svoji pravomoc v individuálně určené věci rozhodovat.
44. Je třeba dodat, že ani rozhodovací činnost zvláštního senátu v obdobných věcech není zcela konstantní. V usnesení č. j. Konf 64/2005-33 ze dne 14. 8. 2006 (všechna zde citovaná judikatura zvláštního senátu je dostupná na http://www.nssoud.cz) zvláštní senát odůvodnil závěr, podle kterého: "Jestliže soud pro nedostatek své pravomoci zastavil řízení a věc postoupil správnímu orgánu, nemá tento správní orgán, domnívá-li se, že věc naopak do pravomoci soudu patří, jinou možnost než podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.)." Zvláštní senát se v daném rozhodnutí vyjádřil rovněž k oprávnění účastníka původního řízení zahájit řízení o kompetenčním sporu. Uvedl, že dané oprávnění představuje možnost "poslední záchrany", která je k dispozici účastníku původního řízení typicky v situaci, kdy on je tím jediným, komu je existence kompetenčního sporu známa. V usnesení č. j. Konf 13/2006-4 ze dne 8. 1. 2007 zvláštní senát vysvětlil, že "samotný (formálně nevyjádřený) nesouhlas správního orgánu s tím, že mu věc byla postoupena soudem, ještě nutně nenaplňuje zákonné znaky negativního kompetenčního sporu ve smyslu § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb., v němž obě strany - slovy zákona - popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků". Oproti tomu však v usnesení č. j. Konf 34/2006-22 ze dne 28. 5. 2007 zvláštní senát uvedl, že "vychází z toho, že nepostačí nějaké neurčité vyjádření nevůle rozhodovat; trvat však důsledně na formální stránce soudního nebo správního aktu by ale také nevedlo k potřebnému cíli; ve svém důsledku by zejména působilo v neprospěch účastníka řízení. Spíše než k formě je proto nutno upnout se k obsahu a hodnotit, nakolik srozumitelně a určitě byla pravomoc ve věci rozhodovat popřena a zda tak učinil ten, kdo k tomu byl oprávněn".
45. Naposledy uvedený přístup zvláštního senátu k posouzení vyjádření vůle rozhodovat ve věci a ke splnění podmínek pro zahájení řízení o kompetenčním sporu ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb. považuje Ústavní soud za ústavně konformní a zajišťující náležité dodržení práva na řádný proces, tak jak jej garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Výklad zákona č. 131/2002 Sb. zvolený zvláštním senátem v nyní posuzované věci je podle přesvědčení Ústavního soudu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
VI. Závěr
46. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatele garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.