34. V první situaci zmíněné výše, v níž je podle Vrchního soudu v Praze dána protiústavnost nemožnosti práva dlužníka se odvolat, je podle něj nepřípustné, aby o způsobu oddlužení rozhodoval soudce - jedna osoba, často se zcela zásadními důsledky, ale bez možnosti nápravy jejího rozhodnutí, byť třeba i zcela chybného. Takové řešení nemá podle navrhovatele racionální odůvodnění. Ústavní soud však na takovém řešení neshledává z hlediska ochrany ústavnosti žádnou závadu, protože o právech a povinnostech dlužníka zde rozhoduje nezávislý a nestranný soud. Je na zákonodárci, aby posoudil, zda takové rozhodnutí svěří samosoudci či senátu a zda umožní, nebo neumožní další soudní přezkum. Stávající právní úprava naplňuje požadavky práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Nad rámec tohoto závěru však Ústavní soud zdůrazňuje, že právě samotná skutečnost, že proti usnesení insolvenčního soudu není v tomto případě dána možnost odvolání dlužníka, neznamená, že se tím snižují nároky na odůvodnění rozhodnutí, a to zejména v situaci, kdy obě formy oddlužení jsou z hlediska uspokojení věřitelů srovnatelné a dlužník navrhoval plnění formou splátkového kalendáře, tak jako ve věci, která vedla Vrchní soud v Praze k podání nynějšího návrhu. Absence řádného odůvodnění může i u těch insolvenčních rozhodnutí, která nepodléhají instančnímu přezkumu, zakládat porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (citovaný nálezsp. zn. II. ÚS 1162/17).
36. Ve druhé situaci rozhodování insolvenčního soudu, tedy v případě, kdy soud rozhoduje na základě rozhodnutí věřitelů přijatého podle ustanovení § 402 odst. 3 zákona, dochází k zásahu do práva dlužníka na soudní ochranu, protože se zde zakotvuje pravidlo, podle něhož je insolvenční soud vázán takto přijatým rozhodnutím a pokud neshledá, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, oddlužení schválí (§ 406 odst. 1 ve spojení s § 405 odst. 1 zákona). Jedná se tedy o zásah do práva na soudní ochranu, a to v daném případě ochranu dlužníkových základních práv, zejména práva vlastnického chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, případně nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 3 Listiny (jehož porušení se navrhovatel také dovolává).
37. K hodnocení daného ustanovení z hlediska ústavních garancí práv dlužníka přistupuje Ústavní soud zejména s vědomím specifického účelu a povahy insolvenčního práva a institutu oddlužení v něm. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře respektuje, že zákonodárce požívá v oblasti právní úpravy insolvenčního řízení poměrně široké pole uvážení, jak potvrdil i nález ze dne 7. 11. 2017sp. zn. Pl. ÚS 33/15(č. 422/2017 Sb.), v němž se Ústavní soud zabýval tvrzenou protiústavností nepřiznání aktivní legitimace jednotlivému věřiteli k podání odpůrčí žaloby v rámci insolvenčního řízení a v němž zamítl, že by byl nedostatek této aktivní legitimace nepřípustným zásahem do práva věřitelů na soudní ochranu (bod 67).
38. Z hlediska ochrany práva dlužníka na soudní ochranu v režimu oddlužení je zásadní, že samotné podání návrhu na oddlužení je plně v jeho dispozici, tedy takový návrh nemůže podat nikdo jiný (§ 389 odst. 3 zákona). Podle příslušné aplikovatelné právní úpravy tak dlužník činí s implicitním souhlasem, že oddlužení může, při splnění podmínek pro jeho povolení, proběhnout v obou zákonem stanovených formách. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude oddlužení nakonec provedeno, je pro věřitele z povahy věci velmi podstatné, jelikož se jedná o ochranu jejich hospodářských zájmů, je zcela odpovídající a legitimní, pokud jim insolvenční zákon možnost rozhodnout poskytuje, a v případě, že takové rozhodnutí platně přijmou, je takové rozhodnutí pro soud určující. Oddlužení je výrazným beneficiem, které zákon dlužníkovi nabízí, a je tedy přiměřené, pokud mu zároveň ukládá povinnost strpět skutečnost, že za daných podmínek o způsobu oddlužení mohou rozhodnout (nezajištění) věřitelé. Nicméně z toho důvodu, že se při rozhodování o způsobu oddlužení zasahuje do dlužníkových ústavně zaručených práv, je namístě vykládat příslušnou právní úpravu způsobem, který co nejlépe zajišťuje, aby takové rozhodnutí odpovídalo nejen zásadám insolvenčního řízení (§ 5 zákona), ale i principu šetření podstaty a smyslu základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny).
39. Nad rámec úzce vymezeného rozsahu přezkumu Ústavního soudu daného posuzováním ústavnosti § 406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona Ústavní soud podotýká, že výkladem, který těmto požadavkům odpovídá, je výklad rozhodovací většiny uvedené v § 402 odst. 3 insolvenčního zákona ve smyslu předestřeném v tomto řízení vládou (bod 14 a následující tohoto usnesení), podporovaném v jejím vyjádření uvedenou komentářovou literaturou a předkládaném jako ústavně konformní i navrhovatelem, a to z důvodů, které uvádějí a které Ústavní soud na tomto místě považuje za nadbytečné rekapitulovat. Za těchto podmínek je platné přijetí rozhodnutí projevem vypovídajícím o kvalifikované vůli nezajištěných věřitelů a nikoli výsledkem aktivní účasti menší (případně zcela marginální) části nezajištěných věřitelů, při nezájmu ostatních. V situaci, kdy rozhodnutí není platně přijato prostou většinou hlasů všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek, je na nezávislém a nestranném soudu, aby sám rozhodl. Svěření takového rozhodnutí soudu - samosoudci v takovém případě se právu na soudní ochranu nepříčí (viz výše bod 36 tohoto usnesení). Ústavní soud tedy shledává, že při náležitém ústavně konformním výkladu ustanovení § 402 odst. 3 zákona není prostor pro zpochybnění ústavnosti právní úpravy, která při splnění zákonných podmínek nechává rozhodnutí o způsobu oddlužení na nezajištěných věřitelích.
IX. Závěr
40. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh na zrušení ustanovení § 406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona je nutno posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože ačkoliv podle posuzované právní úpravy dlužník nemá právo podat odvolání proti příslušnému usnesení insolvenčního soudu, právo na podání odvolání není bez dalšího ústavně zaručeným základním právem a ani předchozí řízení před insolvenčním soudem nezakládá z důvodů uvedených výše nepřípustný zásah do práva dlužníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny. Tím nedochází ani k porušení čl. 90 Ústavy věty první, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, nedochází ani k porušení dalších navrhovatelem uváděných ustanovení ústavního pořádku, tedy čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 12 odst. 3 Listiny. Návrh na zrušení ustanovení § 402 odst. 3 insolvenčního zákona a § 402 odst. 5 insolvenčního zákona pak Ústavní soud odmítá jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře
S usnesením plána Ústavního soudu v této věci (dále též jen "usnesení") nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 402 odst. 3 a 5 a § 406 odst. 4 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, mělo být vyhověno.
Insolvenční řízení se v jedné své části, která může přitom být pro dlužníka nejpodstatnější, tedy v rozhodování o způsobu oddlužení, dostává zcela mimo pravomoc soudu. Rozhodnutí o tom, zda se vyhoví návrhu dlužníka na oddlužení plněním splátkového kalendáře, nebo zda bude veškerý jeho majetek včetně rodinného obydlí zpeněžen, je v rukou věřitelů. Vzhledem k napadené zákonné úpravě a jejímu aprobovanému výkladu tak u zpeněžení majetku dlužníka může rozhodnout jediný věřitel s minimální pohledávkou, byť by k 100% uspokojení všech věřitelů bylo možné dospět plněním splátkového kalendáře.
Dlužník se poté, když navrhne povolení oddlužení a jeho návrhu je vyhověno, ocitne z valné míry mimo soudní pravomoc. Rozhodnutí o jeho osudu je v rukou věřitelů (nebo i jen jejich nepatrné menšiny) a insolvenční soud ani odvolací soud nemají možnost rozhodnutí věřitelů o případném zpeněžení majetkové podstaty nijak zvrátit nebo korigovat.
Jedna ze zásad insolvenčního řízení stanoví, že řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen, právní úprava ale nedává insolvenčnímu soudu v této části řízení žádnou možnost zasáhnout a případnému nespravedlivému poškození zabránit.
Omezená možnost účastníků podat odvolání také brání tomu, aby bylo zabráněno případným pletichám v insolvenčním řízení a aby byly napraveny zjevná pochybení. Na případě, který vedl Vrchní soud k podání návrhu Ústavnímu soudu, lze možnost zjevného a nenapraveného pochybení ilustrativně popsat. Věřitel Jiří Wandas, který rozhodl o způsobu oddlužení prodejem majetkové podstaty, svoji pohledávku ve výši 1 854,42 Kč nabyl až v průběhu insolvenčního řízení v důsledku postoupení pohledávky. Tento věřitel hlasoval (podepsal hlasovací lístek) o způsobu oddlužení již dne 15. září 2017, ačkoliv o jeho vstupu do insolvenčního řízení bylo rozhodnuto až usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č.j. KSLB 57/12327/2017-P7-6 dne 18. září 2017. Lze mít tedy pochybnosti o tom, zda k jeho hlasovacímu lístku ze dne 15. září 2017 mělo být soudem přihlíženo. Daná právní úprava, dle mého soudu, nenabízí způsob, jak tuto možnou chybu napravit.
Soudím, že napadená právní úprava rezignuje na zásadu vyplývající z Čl. 90 Ústavy, podle které soudům náleží stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, neboť jim k tomu žádný způsob neposkytuje. Důsledkem toho je porušení práva dlužníka domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zaručeno Čl. 36 odst. 1 Listiny.
Zpeněžením majetkové podstaty včetně rodinného obydlí, kdy by pohledávky věřitelů mohly být uspokojeny stejně tak i splátkovým kalendářem, dochází ve svém důsledku i k porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, které je zaručeno Čl. 10 odst. 2 Listiny.
David Uhlíř