64. Součástí Listiny je i hlava pátá zaručující (kromě jiného) základní práva účastníků soudních řízení, a to včetně práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny; ústavní pravidlo obdobného znění je zakotveno v čl. 96 odst. 1 Ústavy) a práva na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2; požadavek veřejného a ústního projednání věci stanoví Ústava ve větě první čl. 96 odst. 2). Právo na bezpodmínečné veřejné vyhlášení rozsudku však Listina neobsahuje. Zatímco tedy některá jiná ústavní pravidla z čl. 96 Ústavy se ústavodárce rozhodl zakotvit i jako základní subjektivní práva v Listině, u bezpodmínečného veřejného vyhlášení rozsudků tak neučinil.
65. Bezpodmínečné, výjimku nepřipouštějící veřejné vyhlášení rozsudku tedy ústavodárce jako subjektivní právo neformuloval ani je nezakotvil do katalogu lidských práv. O vyhlášení rozsudku, natožpak o vyhlášení neumožňujícím výjimky, se Listina vůbec nezmiňuje.
66. Teoreticky by nicméně bylo možné namítat, že porušením čl. 96 odst. 2 Ústavy došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 či čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy práva na veřejné projednání věci a práva na soudní ochranu.
67. Jde-li o právo na veřejné projednání věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud předně připomíná svou dřívější judikaturu, podle níž zásadně považuje za ústavně konformní projednání opravných prostředků v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, má-li takový postup patřičnou oporu v zákoně [viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02 ze dne 28. 5. 2002 (ST 15/26 SbNU 375)]. Nadto je potřeba poukázat na shora (body 38 a násl. tohoto nálezu) vymezený rozdíl mezi vyhlášením a zveřejněním. Zatímco veřejné vyhlášení rozsudku je objektivní ústavní pravidlo, právo na veřejné projednání věci je i základní subjektivní právo, jehož součástí ovšem není právo na veřejné vyhlášení, nýbrž toliko právo na zveřejnění soudních rozhodnutí (jakožto součást veřejného projednání věci, neboť tím, že se může veřejnost seznámit s rozhodnutím ve věci, je dovršena veřejnost jejího projednání). Není bez zajímavosti, že toto rozlišení mezi pravidlem veřejného vyhlášení rozsudků a právem na zveřejnění rozhodnutí zcela odpovídá mezinárodním smlouvám o lidských právech (právě v této souvislosti srov. níže popsaný výklad základního práva na vyhlášení rozsudků plynoucího z Úmluvy, zastávaný Evropským soudem pro lidská práva, který zásadně považuje za dostačující zveřejnění rozsudku).
68. Jde-li o předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu, tak jak již bylo řečeno, způsob jeho vyhlášení oporu v zákoně neměl, nýbrž byl se zákonem (i Ústavou) v rozporu. Z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny je však určující, že stěžovatel ústavní stížností napadený rozsudek obdržel (srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16), verze rozsudku bez odůvodnění byla vyvěšena na úředních deskách soudu, žádné jiné vyhlášení, které by bylo před veřejností utajeno, neproběhlo, a nadto je notorietou, že anonymizovaná verze rozsudků Nejvyššího správního soudu (na kterou mohl stěžovatel kohokoli odkázat) je zpřístupněna skrze oficiální internetové stránky soudu. Rozsudky lze navíc zpravidla žádat i prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že rozsudek byl vyhlášen způsobem rozporným s čl. 96 odst. 2 Ústavy.
69. Lze podotknout, že většina právě uvedených argumentů je irelevantní při posuzování porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, které se - jak již bylo řečeno výše - jako ústavní pravidlo nesmí na rozdíl od subjektivního práva odvíjet od vůle účastníka řízení, a to mimo jiné již proto, že slouží i jako ochrana proti zvýhodňování určitých osob, a to nikoli jen na úkor jiných účastníků téhož řízení, ale i oproti komukoli jinému.
70. Pokud jde o čl. 36 odst. 1 Listiny, argumenty uvedené v bodu 68 tohoto nálezu se naopak uplatní. Lze doplnit, že absence veřejného vyhlášení rozsudku sama o sobě neznamená, že by stěžovateli nebyla poskytnuta soudní ochrana nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatel ostatně nic takového ani netvrdí.
71. Je tudíž možno shrnout, že Nejvyšší správní soud vyhlásil napadený rozsudek v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy (což nic nemění na tom, že k vyhlášení, byť protiústavnímu, se všemi důsledky došlo), nedošlo tím však k porušení žádného stěžovatelova subjektivního práva zaručeného Listinou či Ústavou. Nyní zbývá posoudit, zda Nejvyšší správní soud neporušil stěžovatelovo právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
72. Přes obdobné znění druhé věty čl. 6 odst. 1 Úmluvy a druhé věty čl. 96 odst. 2 Ústavy není pochyb, že Úmluva zaručuje subjektivní právo na veřejné vyhlášení rozsudků. Úmluva je katalogem práv a samotný čl. 6 Úmluvy je nadepsán jako právo na spravedlivý proces. To dokládá i níže citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
73. Právě z ní nicméně také vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve skutečnosti nevyžaduje veřejné (natožpak ústní) vyhlášení rozsudků (resp. i jinak označených rozhodnutí, viz rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 12. 1983 ve věci Axen proti Německu č. 8273/78), nýbrž jejich zveřejnění. Absenci vyhlášení rozsudku lze navíc podle Evropského soudu pro lidská práva kompenzovat např. v řízení před soudem vyššího stupně (který prvostupňové rozhodnutí veřejnosti shrne) či jiným zprostředkováním předmětného rozhodnutí veřejnosti (a to tím spíš v případě vrcholných soudů).
74. Ve věci Pretto a další proti Itálii (rozsudek ze dne 8. 12. 1983 č. 7984/77) tak Evropský soud pro lidská práva konstatoval: "Z pohledu Soudu účel sledovaný v dané oblasti čl. 6 odst. 1 - zajistit kontrolu soudní moci ze strany veřejnosti s cílem poskytnout ochranu právu na spravedlivý proces - je stejně dobře naplněn - rozhodně v případě kasačního soudu - uložením v kanceláři, které poskytuje přístup k celému textu rozsudku, jako přečtením - někdy omezeným jen na výrok - rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku nebo zrušení napadeného rozhodnutí na veřejném zasedání."
75. Ve věci Sutter proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 22. 2. 1984 č. 8209/78) Evropský soud pro lidská práva zohlednil to, že rozsudek byl publikován ve sbírce rozhodnutí. Ve věci Werner proti Rakousku (rozsudek ze dne 24. 11. 1997 č. 215/93) pak považoval za nedostatečné, že rozsudek byl přístupný těm, kteří prokážou legitimní zájem, v daném případě však nešlo o volný přístup, neboť zpřístupnění záviselo na úvaze soudu. Ve věci K. S. proti Spojenému království (rozsudek ze dne 25. 9. 2001 č. 45035/98) podobný přístup k rozhodnutí Evropskému soudu pro lidská práva postačoval, neboť rozhodnutí soudu ve významných případech byla běžně publikována, a veřejnost tak měla možnost studovat způsob, jakým soudy rozhodují; rozsudek navíc mohli zveřejnit účastníci (resp. příbuzní oběti, jejíž smrt byla předmětem řízení). Poukázat lze i na rozhodnutí, kterými Evropský soud pro lidská práva akceptoval i daleko spornější praxi (srov. rozsudek ze dne 3. 3. 2009 ve věci Bacanu a SC "R" SA proti Rumunsku č. 4411/04).
76. Z nedávné judikatury stojí za zmínku rozsudek ze dne 16. 4. 2013 ve věci Fazliyski proti Bulharsku (č. 40908/05). V něm Evropský soud pro lidská práva shrnul, že podstatné je, zda se veřejnost může k rozsudku nějakým způsobem dostat, a že je potřeba zohledňovat povahu soudního řízení, z něhož rozsudek vzešel. V daném případě konstatoval porušení Úmluvy za situace, kdy rozsudek nebyl (kvůli chybnému zařazení do režimu utajení) zveřejněn po dobu jednoho roku a tří měsíců a stěžovateli jako účastníkovi bylo zakázáno udělat si jeho kopii.
77. Je nepochybné, že vyhlášení výroku rozsudku, pozdější zveřejnění jeho odůvodnění na internetových stránkách (spolu se všemi rozsudky, které Nejvyšší správní soud vydává), možnost stěžovatele rozsudek kdykoli zveřejnit a konečně i případná možnost kohokoli o rozsudek požádat prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím naplňují požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak jej interpretuje Evropský soud pro lidská práva, a to i s ohledem na povahu Nejvyššího správního soudu jakožto soudu vrcholného a kasačního.
Ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
78. Zatímco čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o vyhlášení, přičemž jeho zaměnitelnost se zveřejněním plyne až z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, v případě čl. 14 odst. 1 Paktu je přímo z textu patrné, že nezaručuje právo na vyhlášení rozsudku, nýbrž na jeho zveřejnění. Nadto se vztahuje toliko na některé rozsudky.
79. Podobně jako v případě čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani u čl. 14 odst. 1 Paktu přitom Ústavní soud nemá pochyb, že zaručuje základní právo, což opět plyne jednak z povahy této mezinárodní smlouvy o lidských právech, jednak z jeho zařazení do části třetí, jež zakotvuje základní subjektivní práva.
80. Stejně tak ovšem nemá Ústavní soud pochyb, že čl. 14 odst. 1 Paktu nebyl v nyní posuzovaném případě porušen, jelikož ke zveřejnění napadeného rozsudku došlo v souladu se zásadami popsanými v bodě 77 tohoto nálezu.
81. S ohledem na uvedené se tak ani Ústavní soud nezabýval otázkou, zda by vůbec bylo možno rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný ve správním soudnictví pod požadavky čl. 14 odst. 1 Paktu podřadit (zatímco česká, s ohledem na čl. 53 odst. 1 neautentická, verze hovoří o rozsudcích vydaných v trestní nebo občanskoprávní větvi, např. anglická - autentická - verze hovoří o "judgement rendered in a criminal case or in a suit at law" a francouzská - autentická - verze hovoří o "jugement rendu en matiere pénale ou civile").
82. Plénum Ústavního soudu tudíž shrnuje, že vyhlášení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo učiněno v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy. Tato skutečnost nicméně nevedla k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele. Ústavní stížnost tak v této části není důvodná.
IV.B Právo na informace
83. Následně se tedy Ústavní soud zabýval druhou ze stěžovatelových námitek čili tvrzeným porušením jeho práva na informace dle čl. 17 Listiny.
84. Ústavní soud nikterak nemíní zpochybňovat stěžovatelem zdůrazňovanou historii práva na informace v evropské a angloamerické právní kultuře, zakotvení tohoto práva v mezinárodních smlouvách ani specifický význam, který je mu přikládán v postkomunistických zemích. Všech těchto skutečností si byl ústavodárce bezpochyby dobře vědom, a proto do Listiny základních práv a svobod zakotvil čl. 17, jehož porušení stěžovatel namítá a jehož aplikací na posuzovaný případ se nyní musí Ústavní soud primárně zabývat.
Ustanovení čl. 17 Listiny základních práv a svobod
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
85. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny zákon stanoví podmínky a provedení povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem informovat o své činnosti. Tímto zákonem je zákon o svobodném přístupu k informacím, případně jiné zákony podle § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. V souladu s ním se zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje mimo jiné na informace, jejichž poskytování upravuje zvláštní zákon.
86. V posuzované věci stěžovatel žádal "informaci" v podobě kopie celého správního spisu ve věci, v níž nebyl účastníkem. Tato "informace" mu přitom nebyla reálně odepřena, nýbrž mu bylo pouze oznámeno, že její poskytování se řídí správním řádem. Stěžovateli bylo také sděleno, jakým způsobem se jí může domoci; konkrétně, že může žádat o nahlédnutí do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu, přičemž má prokázat právní zájem nebo jiný vážný důvod. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel této možnosti využil. Stejně tak stěžovatel neuvádí, že by mu byl postup podle § 38 odst. 2 správního řádu z jakéhokoli důvodu znemožněn.
87. Není podstatné, zda stěžovatel považuje postup podle správního řádu za obtížnější nebo se domnívá, že by podmínky v něm stanovené nesplnil (neprokázal by právní zájem či jiný důležitý důvod). Správní řád je zákonem, který v tomto konkrétním případě upravuje podmínky a provedení čl. 17 odst. 5 Listiny, a proto je nutno právě podle něj postupovat. Dokud tak stěžovatel neučiní, nemá smysl se podrobněji zabývat stěžovatelovým tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na informace. Pouhý odkaz stěžovatele na postup dle správního řádu nepředstavuje zásah do práva zaručeného čl. 17 Listiny.
88. Možno dodat, že uvedené platí i pro obdobná práva zaručená mezinárodními smlouvami o lidských právech (čl. 10 Úmluvy a čl. 19 Paktu). Také jejich případným porušením by se Ústavní soud mohl blíže zaobírat až poté, co by stěžovatel využil zákonem předvídaný postup pro obdržení jím požadovaných informací.
89. Ústavní stížnost proto ani v této části není důvodná.
V. Závěr
90. S ohledem na vše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. V souladu s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. j. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014 o atrahování působnosti tak učinil v plénu.