V odstavci 4 se uvádí, že při vydávání závazného stanoviska k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí příslušný úřad (ministerstvo) "vezme v úvahu účinné právní předpisy v oblasti životního prostředí a veřejného zdraví".
Odstavec 10 vylučuje použití přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb. (novely zákona EIA), jež má za cíl ověřit před nynějším vydáním závazného stanoviska soulad dříve vydaných stanovisek podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU (tedy soulad s procesem EIA včetně účasti dotčené veřejnosti), na nynější zkrácený postup posuzování prioritních dopravních záměrů.
Podle odstavce 1 písm. c) se předkládaným prioritním dopravním záměrem rozumí záměr, pro který bylo "vydáno souhlasné stanovisko o hodnocení vlivů podle zákona č. 244/1992 Sb.".
Trojí text přináší minimálně tyto otázky: Má v nynějším zkráceném řízení o záměru prioritní dopravní stavby ministerstvo v intencích odstavce 4 povinnost přezkoumávat účast veřejnosti, když je tento přezkum v odstavci 10 vyloučen? Nebo je tato povinnost dána na základě odstavce 1 písm. c), když je však souhlasné stanovisko o hodnocení vlivů (vydané někdy dříve snad za účasti veřejnosti) pouze náležitostí předkládaného záměru?
Veřejnoprávní zákony jsou založeny na výslovně stanovených oprávněních a povinnostech a já mám za to, že účast veřejnosti na posuzování vlivů na životní prostředí z ústavně přezkoumávaného ustanovení § 23a zákona EIA, jímž je institucionalizován relativně samostatný úsek řízení, prostě vypadla. Faktický opak by musel být prokázán konkrétními postupy ministerstva v takovém řízení, k důkazním zjištěním v tomto směru však Ústavní soud nepřikročil.
III. Relevantní obsah směrnice 2011/92/EU ("směrnice EIA") ve znění směrnice 2014/52/EU (její novely)
V korelaci s čl. 2 odst. 4 směrnice EIA o možném vynětí určitého záměru z působnosti směrnice za předpokladu splnění jejích cílů se v definičním ustanovení čl. 1 o procesu posuzování vlivů záměrů na životní prostředí [viz zejm. jeho odstavec 2 písm. g)], a to v jeho novém znění odstavce 3, změněném směrnicí 2014/52/EU, uvádí: "3. Členské státy se mohou případ od případu v souladu s vnitrostátním právem rozhodnout neuplatňovat tuto směrnici na záměry nebo části záměrů určené výhradně pro účely obrany nebo na záměry, jejichž jediným účelem je reakce na mimořádné civilní události, pokud se domnívají, že by takové uplatnění mohlo uvedené účely nepříznivě ovlivnit."
V plenárním nálezu se však nepodává, že by prioritní dopravní záměry spadaly pod některý z těchto dvou případů.
V nálezu pléna je uzákonění § 23a prezentováno jako výjimka z procesu EIA vyjednaná s Evropskou komisí. Komise je však na základě primárního práva strážcem smluv a ani její neformální jednání s členskými státy (implementační asistence) nemůže vést k vynětí navrženého postupu z působnosti směrnice. V tomto směru neposkytuje Komisi unijní právo potřebné zmocnění.
Navíc výše označené výjimky podle odst. 3 čl. 1 směrnice EIA nejsou bezbřehé, Soudní dvůr Evropské unie je vykládá restriktivně a jejich uplatnění podmiňuje řadou výjimek. Plenární nález odkazuje v bodě 62 na případ Komise proti Spolkové republice Německo (C-137/14) a další německý případ (C-115/09) s rámcovým komentářem, existují však i další případy Kraaijeveld (C-72/95, bod 53) či WWF a další (C-435/97, body 65-67), jejichž společným jmenovatelem je restrikce přístupu k výjimkám.
IV. Shrnutí
V případě přezkoumávaného § 23a nejde o evropskou výjimku, ale o jakési "české specifikum" výluky účasti veřejnosti z posuzování vlivů na životní prostředí. I když byla tato situace pro plénum ústavně únosná, mělo být (minimalisticky vzato) omezení účasti veřejnosti, k němuž došlo, přezkoumáváno intenzivnějším testem, než byl zvolený test racionality, spokojující se s širokou diskrecí legislativy. Pro mne představuje přezkoumávaná úprava, zvláště ve spojení s následným legislativním zásahem [zákonem č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] do § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, jenž podstatnou měrou ztížil účast veřejnosti v tzv. navazujících správních řízeních, porušení čl. 21 odst. 1 Listiny o účasti občanů na správě věcí veřejných.
V. Prameny
Není to poprvé [srov. zamítavý nález ke hlukovým limitůmsp. zn. Pl. ÚS 4/18ze dne 18. 12. 2018 (N 201/91 SbNU 535; 30/2019 Sb.) a můj disent], co se plénum Ústavního soudu spokojilo s vyžádáním spíše jen nezbytných informací v rámci důkazního řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z oblasti dosahů přezkoumávaného ustanovení § 23a zákona EIA nevzalo v úvahu dokonce ani nabízející se prameny literární (Vomáčka, V., Bahýľová, L. Zvláštní režim procesu EIA pro vybrané prioritní stavby (k novele č. 256/2016 Sb.). České právo životního prostředí č. 3/2016, s. 45 až 51). Stranou jeho zájmu zůstala též problematika metodologická (srov. např. třídílný sborník autorky H. Műllerové a kol. Právo na příznivé životní prostředí. Praha: Ústav státu a práva ČAV, 2018; nebo článek téže autorky Perspektivy práva na příznivé životní prostředí: vzor přezkumu socioekonomických práv a test racionality. Právník č. 6/2019, s. 533-554). Z těchto všech i dalších pramenů jsem (též) čerpal při svém disentu. Přezkum takto plénem provedený nepovažuji za úplný a Ústavní soud se nevypořádal ani s následky § 23a pro správní přezkum, což bylo právě to, oč soudu, jenž navrhoval zrušení předmětné normy, šlo.