39. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
40. V nynější věci Ústavní soud nemůže konstatovat, že by proces dokazování či jeho výsledky byly stiženy některou ze shora uvedených či jiných vad, které by Ústavní soud opravňovaly k zásahu proti napadeným rozhodnutím. Za této situace je Ústavní soud skutkovými závěry obecných soudů vázán a nemůže je samostatně přehodnocovat. Dlužno opětovně připomenout, že stěžovatelova argumentace zcela opomíjí závěr obecných soudů vyjádřený výše v bodech 14. a 16., tedy že stěžovatel v době vyinkasování předmětných prostředků od poškozených neměl v úmyslu jim cokoliv plnit či pro ně cokoliv zajišťovat. K tomuto závěru obecné soudy dospěly po poměrně obsáhlém dokazování, přičemž nevycházely pouze z výpovědí poškozených a dalších svědků, ale způsob komunikace stěžovatele s poškozenými byl doložen i dalšími důkazy, zejména e-mailovou korespondencí (srov. zejména body 11. až 13. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud tedy konstatuje, že dokazování obecnými soudy, zejména soudem nalézacím, bylo provedeno v ústavněprávním rámci vytyčeném zásadě volného hodnocení důkazů.
41. Vzhledem k odkazovaným skutkovým závěrům obecných soudů je proto zcela nerozhodné, kdy měla uplynout lhůta k plnění, neboť trestný čin podvodu byl dokonán již okamžikem, kdy stěžovatel v úmyslu svou část závazku nesplnit od poškozených peníze vylákal. Ze stejného důvodu nezáleží na tom, zda poškození poté, co tento úmysl prohlédli, již od stěžovatele splnění původního závazku nepožadovali, ani to, že stěžovatel nerozporoval, že vůči nim má dluh či dokonce vyvinul úsilí o jeho zajištění. Všechny tyto skutečnosti se totiž odehrály až poté, co stěžovatel trestný čin podvodu dokonal.
42. Ústavní soud nemohly přesvědčit ani stěžovatelovy poukazy na soukromoprávní úpravu, neboť, jak plyne již z výše uvedeného, stěžovatel neměl v době získání prostředků poškozených dle obecných soudů v úmyslu se soukromoprávní úpravou řídit a svoje povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu splnit. Je tak zcela lhostejné, kdy měla stěžovateli uplynout doba k plnění, a nelze se ztotožnit s jeho námitkou, že pokud letenku nezajistil hned po její první rezervaci, neznamenalo to, že by byl v prodlení s plněním své povinnosti tak učinit, neboť to mohl při nesjednání času plnění učinit až do dne odletu, a bylo tak jen na obchodní strategii stěžovatele, kdy a jak letenky zajistí, případně i za podstatně vyšší cenu Jak uvedeno již výše, obecné soudy dospěly k závěru, že v době předmětných skutků stěžovatel ani společnost ABC, neměli prakticky žádné volné finanční prostředky, a tedy nelze klást obecným soudům k tíži, jestliže za těchto okolností dovodily stěžovatelův podvodný úmysl, neboť finanční situace stěžovatele ani společnosti ABC, nebyla taková, aby stěžovatel vůbec mohl takovou obchodní strategii realizovat.
43. Ústavnímu soudu ani neuniklo, že vlastní stěžovatelova obhajoba u třetího skutku spočívala mimo jiné v tom, že v důsledku chyby poškozených při vyplňování variabilního symbolu (kterou poškození v nalézacím řízení jednoznačně popřeli - viz bod 12. napadeného rozsudku) nebylo možno letenky koupit za původní cenu, a protože by byly dvojnásobně drahé, neměli o ně dle stěžovatele poškození již zájem (viz bod 5. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že stěžovatel tam, kde to bylo v jeho prospěch, následný růst ceny letenek ve vztahu k poškozeným zohledňoval a měl za to, že případný rozdíl musí doplatit poškození, avšak tam, kde by taková skutečnost svědčila v jeho neprospěch, se odvolával na to, že doplacení případného rozdílu při pozdějším nákupu bylo jeho povinností, a tedy také jen na jeho rozhodnutí spočívalo, zda k takovému kroku přistoupí.
44. Co se týče hodnocení svědecké výpovědi stěžovatelem, napadené pro údajnou nevěrohodnost svědka, jeho věrohodností se nalézací soud náležitě zabýval (viz body 18. a 20. napadeného rozsudku nalézacího soudu) a v kvalitě vyžadované pro odůvodnění soudních rozhodnutí jakožto součásti práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny odůvodnil, proč svědkovi uvěřil, přičemž nezanedbatelné je především to, že výpověď tohoto svědka korespondovala s dalšími důkazy, zejména s označením plateb zasílaných stěžovatelem svědkovi do Thajska, z nichž vyplývá, že tyto platby měly sloužit zcela jinému účelu, než nákupu letenek pro stěžovatele. Poukazuje-li stěžovatel na to, že obecné soudy tomuto svědkovi neměly uvěřit, neboť ten nejprve soudu avizoval, že vypovídat nebude, aby se nevystavil nebezpečí trestního stíhání, ale následně vypovídal, nenamítá tímto poukazem nic, co by se nenacházelo uvnitř mezí volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, tedy nic, co by vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud byl oprávněn přezkoumávat. Odvolací soud nepotřebnost opakování výslechu svědka přitom dostatečně odůvodnil (viz bod 20. napadeného rozsudku odvolacího soudu) a Ústavní soud se s touto argumentací zcela ztotožňuje.
45. Namítal-li stěžovatel nedostatečné zamítnutí jeho návrhu na opakovaný výslech tohoto svědka, nelze tento postup považovat za nesprávný, neboť stěžovatel v odvolání, kde tuto námitku rozvádí (viz body 19. až 20. odvolání), neuvedl pro opakovaný výslech žádný relevantní důvod, ale toliko řadu řečnických otázek nevztahujících se k prvnímu předmětnému skutku, ale k podnikatelským a finančním vztahům mezi stěžovatelem a svědkem, a logicky vadných sylogismů, při nichž dovozoval ze skutečností závěry, které z nich neplynuly, zejména z toho, že uznal-li svědek určitý dluh vůči stěžovateli, znamená to, že se tím doznal k tomu, že měl pro stěžovatele v rámci prvního skutku zajistit letenky, případně že navštívil-li v roce 2015 (tj. v roce následujícím po předmětných skutcích) stěžovatel svědka ve věznici, je z toho zřejmé, že neměl úmysl podvést poškozeného v prvním předmětném skutku. Chtěl-li pak stěžovatel odůvodnit nový výslech svědka odkazem na část výpovědi, v níž zcela nekonkrétně připouští vědomost o nějakých letenkách, pak taková skutečnost návrh na opakování výslechu neodůvodňuje, neboť se jedná o již provedený důkaz a stěžovatel nijak nespecifikoval, jaké další skutečnosti by měly být výslechem zjištěny, a co opravňuje k naději, že by tyto skutečnosti opakovaný výslech přinesl, resp. proč nebyly zjištěny již v nalézacím řízení.
V. Závěr
46. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ani postupem jim předcházejícím nemohla ani potenciálně v mezích stěžovatelem uplatněných námitek být porušena žádná jeho ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele, a žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu