41. Podle Ústavního soudu nelze v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví objektivně hledat vítěze ani poraženého (pomineme-li emoční stránku věci), neboť nelze účastníky řízení vnímat tak, jako by jeden byl v právu, a druhý nikoli. Každý ze spoluvlastníků může mít racionální důvody i vhodné podmínky (včetně připravenosti vyplatit ostatním vypořádací podíl), proč žádá přikázání společné věci do svého vlastnictví. Soud potom (nepřichází-li do úvahy jako primární možnost rozdělení společné věci) řeší, kdo se například více podílel na jejím získání, jaké jsou finanční poměry jednotlivých spoluvlastníků pro účely péče o přikázanou věc, zkoumá rodinné, sociální, morální souvislosti apod.; poměry spoluvlastníků (účastníků) přitom mohou být srovnatelné. Není proto namístě vytýkat spoluvlastníkovi, který navrhoval odlišný než soudem zvolený způsob vypořádání, nevoli k uzavření mimosoudní dohody či soudního smíru, nebyl-li jeho odpor obstrukčního charakteru. Stejně tak není namístě klást účastníku k tíži, že například není sám schopen vyhodnotit odbornou otázku dělitelnosti pozemku, potřebuje-li i soud k jejímu zodpovězení znalecký posudek. Měl-li by se tedy úspěch ve věci odvíjet od způsobu vypořádání, jaký účastník navrhoval, dokáže účastník ovlivnit svůj úspěch ve věci jen omezeně, neboť dokáže jen omezeně ovlivnit úsudek soudu o tom, jak spoluvlastnictví vypořádá - zda společnou věc rozdělí či kterému ze spoluvlastníků společnou věc přikáže a kterému přizná přiměřenou náhradu (a v jaké výši).
42. Proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní východisko při rozhodování o nákladech řízení, jímž bylo vypořádáno zrušené spoluvlastnictví, spatřovat u obou stran (u všech spoluvlastníků) částečný úspěch ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Zásadně je namístě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, na což pamatuje druhá z alternativ upravených v § 142 odst. 2 o. s. ř.; poměrné rozdělování nákladů řízení zde z právě vyložené povahy věci nemá smysl, stejně jako je v dané fázi řízení již vyloučeno hledat na straně kteréhokoli účastníka plný úspěch ve věci a aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř.
43. V odůvodněných případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví (i stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků) závisí na úvaze soudu (viz bod 24 nálezu). Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá); obecný soud by musel přesvědčivě vyložit další důvody, které jej vedly k závěru, že je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi.
44. Další širší okolnosti, k nimž lze přihlédnout, plynou z judikatury Nejvyššího soudu - například že se účastníci ohledně předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaké bylo procesní chování a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou. "Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení" (např. usnesení č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276 ze dne 5. 10. 2017).
45. První senát Ústavního soudu uvedeným posouzením navazuje na závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. II. ÚS 572/19, které dále rozvíjí. Jak v později zmíněném nálezu konstatoval druhý senát (body 26 a 27), je úkolem soudnictví rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim pokud možno spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Na obecných soudech je, aby v každém konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis posoudily, které zákonné ustanovení pro rozhodnutí o nákladech řízení je namístě aplikovat, aby bylo dosaženo spravedlivého a ústavně akceptovatelného rozhodnutí.
VIII. d) Aplikace na projednávaný případ
46. Vyloženým požadavkům v projednávaném případě odvolací soud nevyhověl. O nákladech řízení ve vztahu ke stěžovateli rozhodl toliko na základě posouzení, které otázky byly mezi účastníky sporné a návrh kterého z nich v těchto otázkách se shodoval s výsledným rozhodnutím ve věci. Takové posouzení je příliš úzké a nepřihlíží ke specifikům dotčeného řízení, ústavněprávním ani procesním, a nakonec ani k relevantním širším okolnostem věci. V tomto směru nelze odkázat ani na odůvodnění nalézacího soudu, který sice aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak učinil tak na základě jiné zjednodušující úvahy, že stěžovatel jako žalobce byl úspěšný co do návrhu na zrušení spoluvlastnictví, nikoli již co do navrženého způsobu vypořádání, a proto je namístě závěr o částečném úspěchu obou účastníků. Taková úvaha by ve světle zde předestřených závěrů Ústavního soudu bez dalšího rovněž neobstála.
47. Na zrušení spoluvlastnictví mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem panovala shoda, sporným mezi nimi zůstal pouze způsob jeho vypořádání. Vyplývá-li ze zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, a tedy účast spoluvlastníka nelze vynucovat proti jeho vůli, dále, že žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován pro svůj návrh na oddělení ze spoluvlastnictví či na jeho zrušení a vypořádání (vyjma případů šikanózního charakteru takového návrhu, respektive případů zneužití práva), pak je na odvolacím soudu, aby posoudil, zda ve věci stěžovatele existují okolnosti, které výjimečně odůvodňují, aby nesl náklady řízení vzniklé vedlejšímu účastníku (viz body 43 a 44 nálezu). Odůvodnění uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení však s ohledem na výše uvedené nelze ústavně konformně stavět na "neúspěchu" co do navrhovaného způsobu vypořádání, závisí-li způsob na úvaze soudu, který se nadto při zjišťování skutkového stavu při hledání odpovědi na spornou odbornou otázku, je-li konkrétní pozemek dělitelný či nikoli, neobejde bez znaleckého zkoumání.
48. Pro odvolací soud tak při rozhodování o nákladech řízení (jak odvolacího, tak i nalézacího) může být relevantní například otázka, v jakém okamžiku byla (prostřednictvím znaleckého zkoumání) bezpečně zjištěna skutečnost, že celý soubor společných nemovitých věcí je reálně dělitelný bez výrazné ztráty hodnoty nově vzniklých celků, zda by bylo možné učinit závěr, že stěžovatel i poté bezvýsledně trval na svém, že vše má být přikázáno do jeho výlučného vlastnictví, a zda by jeho chování bylo již možné hodnotit jako zneužití procesních práv ve smyslu neúměrného prodlužování řízení a navyšování jeho nákladů. Teprve takové (přesvědčivě odůvodněné) úvahy jsou způsobilé odůvodnit rozhodnutí, že stěžovatel je povinen hradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi. Jelikož však v daném typu řízení je i posouzení míry úspěchu jednotlivých účastníků řízení dílem úvahy soudu (viz znovu usnesení Nejvyššího sp. zn. 22 Cdo 2882/2016), byla by stěžovateli uvedená povinnost uložena podle § 142 odst. 3 o. s. ř., nikoli podle odstavce prvého téhož ustanovení (viz výše bod 42 nálezu).
49. Nepřípadná je i argumentace vedlejšího účastníka, podle které nebyla v řízení prokázána stěžovatelem tvrzená nedělitelnost některých pozemků a podle které, kdyby stěžovatel netrval na svém, mohly být ušetřeny nemalé náklady řízení. Není-li soud vázán návrhy účastníků a je-li vázán (hierarchickou) zákonnou posloupností, v níž rozdělení společné věci (či společného souboru věcí) předchází přikázání celé společné věci (souboru věcí) do výlučného vlastnictví pouze jednoho z původních spoluvlastníků, pak nelze říci, že by soud vedl dokazování ohledně dělitelnosti pozemku "pro urputnost" některého z účastníků; zjištění této skutkové otázky bylo nezbytné pro následné hmotněprávní posouzení, který ze způsobů vypořádání spoluvlastnictví je v souladu se zákonnou úpravou vhodné zvolit. Bylo-li či nebylo dokazování zdlouhavé, neefektivní či jinak vadné, není možné přičítat k tíži stěžovateli jen proto, že setrvával na svém tvrzení o nedělitelnosti pozemku a žádal přikázání společných věcí do svého výlučného vlastnictví (viz znovu zejména body 35 a 41 nálezu).
50. Právě uvedeným nicméně Ústavní soud nehodnotí otázku, zda lze stěžovatelovo procesní chování považovat za racionální, či nikoli. Takové posouzení náleží obecným soudům, přesněji soudu odvolacímu, kterému se nyní věc vrací k novému rozhodnutí.
51. Odvolací soud vydal své rozhodnutí dříve, než Ústavní soud přijal uvedené nálezy sp. zn. II. ÚS 572/19 a III. ÚS 186/20. Nemohl tak být s úvahami Ústavního soudu seznámen a svým rozhodnutím procesně správně následoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou však Ústavní soud neshledává ústavně konformní. Jelikož Nejvyšší soud se s ohledem na účinnou úpravu nepřípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení nebude vyjadřovat [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] k otázkám nákladů řízení, Ústavní soud musí jeho sjednocovací roli do jisté míry suplovat. Dospívá přitom k závěru, že poměřování úspěšnosti účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na základě jádra prováděného dokazování je nepřiléhavé a neodpovídající ústavněprávním ani procesním specifikům dotčeného řízení.
IX. Závěr
52. Nikdo zásadně nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví, a tak ani žádného ze spoluvlastníků nelze bez dalšího sankcionovat za to, že spoluvlastnictví má být zrušeno a vypořádáno, respektive za to, že byl u soudu podán příslušný návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V předmětném řízení se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků (spoluvlastníků), kteří mají shodné procesní postavení (žalobců i žalovaných) a kteří předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. Každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva. Zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži ani žalujícímu spoluvlastníku, který je inicioval, ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované. Spoluvlastníci sami nemohou plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání, soud jejich návrhy v tomto rozsahu není vázán, ale sám rozhodne dle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání a v jejich rámci podle svého vlastního uvážení (například jak konkrétně bude společná věc rozdělena či komu bude přikázána do vlastnictví a komu bude přiznána přiměřená náhrada). V řízení jsou přitom často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu a každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. Nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny (shodně srov. nález sp. zn. II. ÚS 572/19, body 22 a 23).
53. Na zákonné úrovni to znamená upřednostnit aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovit, že oba (všichni) účastníci řízení byli úspěšní zčásti, a náhrada nákladů řízení proto nenáleží žádnému z nich. Tím ovšem není řečeno, že by soud nemohl zohlednit konkrétní okolnosti případu a aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., odůvodňuje-li to např. obstrukční chování účastníka v průběhu řízení či jiné významné okolnosti (viz body 43 a 44). Samo o sobě však není rozhodné, jaký navrhl který z účastníků způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a který z nich (či úplně jiný) soud nakonec zvolil, neboť to záviselo na jeho úvaze, vedené zákonnou úpravou. Proto také nemůže být rozhodné, co bylo mezi účastníky sporné z pohledu provedeného dokazování a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud.
54. Ústavnímu soudu s ohledem na učiněný výklad nezbylo než uzavřít, že napadenými výroky svého rozhodnutí odvolací soud, veden judikaturou Nejvyššího soudu, která pomíjí ústavněprávně relevantní specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, porušil základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proto Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.