Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 1031/42, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019 č. j. 6 To 63/2019-847 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019 č. j. 4 T 34/2011-818, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 4 T 34/2011-419. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je nařizován po více než 25 letech od spáchání protiprávního jednání, takže je v současné době již zcela bezúčelný a nemůže splnit žádný z účinků předpokládaných zákonem i účelem trestu. Připouští, že byl odsouzen za trestné činy, kterých se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, avšak má za to, že trestní soudy rozhodující o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nevzaly dostatečně v úvahu všechny okolnosti, za nichž se této nové trestné činnosti dopustil. Konkrétně tvrdí, že se protiprávního jednání dopustil v důsledku vydírání, jemuž byl vystaven, tudíž se důvodně obával o svůj život a zdraví. Uvádí, že do doby, než začal být vydírán, se podroboval uloženému dohledu a nedopouštěl se protiprávního jednání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud především odmítá tvrzení stěžovatele, že nařízení výkonu trestu odnětí svobody po více než 25 letech od spáchání protiprávního jednání nemá smysl. K době, která uplynula od spáchání trestného činu, již trestní soudy přihlédly v odsuzujícím rozsudku, což je ostatně patrné i z toho, že stěžovateli byl za velmi závažnou trestnou činnosti uložen benevolentní trest odnětí svobody s podmíněným odkladem (a se stanoveným dohledem). To ostatně připomněl v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze (srov. č. l. 4). Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by měl výše uvedený názor stěžovatele platit, vedlo by to k absurdnímu závěru, že by se v jeho situaci mohl podmíněně odsouzený vlastně chovat jakkoli, aniž by to pro něj mohlo mít jakékoli důsledky v podobě nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že trestní soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily skutečnost, že se stěžovatel protiprávního jednání dopustil v návaznosti na vydírání, kterému byl vystaven. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatel byl odsouzen nikoli za jeden, ale za dva trestné činy, jichž se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž šlo jednak o přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a jednak o přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Spáchání této nikoli bagatelní trestné činnosti nemůže být omlouváno určitou složitou situací, v níž se stěžovatel ocitl v důsledku vydírání, jemuž byl vystaven, a kterou pochopitelně mohl a měl řešit naprosto jiným způsobem, než pácháním trestných činů.
Krajský soud v Praze navíc napadené rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody opíral nejen o trestnou činnost stěžovatele spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, ale také o další projevy nerespektování uloženého dohledu ze strany stěžovatele. Tento soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 4) upozornil mj. na skutečnost, že od roku 2017 se stěžovatel několikrát bez omluvy nedostavil na konzultaci s probační úřednicí a nedokládal informace o svém zaměstnání, resp. o legálních příjmových zdrojích.
Ústavní soud uzavírá, že z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Ústavní soud tak nemá pochybnosti, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu