37. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud namítá, že by změna právního názoru dovolacího soudu vedla k nestabilitě rozhodnutí týkajících se uspokojení zajištěných a nezajištěných věřitelů v konkurzním řízení. Nejvyšší soud blíže nerozvádí, kterých konkrétních situací by se to mělo týkat. V konečném důsledku totiž "nestabilitu" konkurzního řízení přináší existence jakékoliv podmíněné pohledávky. Jinak řečeno, ani udržení právního názoru dovolacího soudu týkajícího se vzniku zástavního práva by nezajistilo neměnnost poměrů uspokojení věřitelů, neboť ten by se budoucím vznikem (zajištěné) pohledávky modifikoval (byť jen pro okruh nezajištěných věřitelů). Vzhledem k tomu se lze domnívat, že Nejvyšší soud míří spíše na pozici zajištěných věřitelů. Odmítnutím právního názoru Nejvyššího soudu ve vztahu k nim změna nastane - konkrétně například při rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli (§ 28 ZKV), potažmo rozhodnutí o částečném rozvrhu (§ 30 odst. 3 ZKV). Ani v tomto zúženém pojetí ale argument Nejvyššího soudu nemůže obstát. Zaprvé, musí být zajištěné podmíněné pohledávky (tj. i regresní pohledávka poskytovatele bankovní záruky, jejíž plnění teprve beneficient využije), stejně jako všechny jiné pohledávky, řádně do konkurzu přihlášeny ve stanovené lhůtě. Konkurzní správce o jejich povaze tedy bude podrobně informován. Rozhodnutí uváděná výše jsou vždy učiněna soudem na základě návrhu konkurzního správce, hrozba jejich "předčasnosti" spojená s pozdější revizí tak je minimalizována. Zadruhé, určitá míra nejistoty je nedílnou součástí konkurzního řízení a stav výše a pořadí přihlášených pohledávek se mnohdy v čase mění, kromě podmíněných pohledávek to mohou způsobit například incidenční spory. Že výsledky přezkumu zajištěných pohledávek nemusejí být v dalším průběhu konkurzního řízení neměnné, uznává (včetně konkrétních příkladů) nakonec sám Nejvyšší soud (srov. citované usnesení sp. zn. 29 NSCR 89/2017). Lze tak uzavřít, že přestože aktuální právní názor Ústavního soudu k zajištění podmíněných pohledávek může vést ke změnám v konkurzním řízení, půjde o situace, které nastávají i jinak zcela běžně, a zúčastněné subjekty včetně obecných soudů se s nimi bez potíží vypořádávají.
Vypořádání argumentace Ústavního soudu z usnesení sp. zn. III. ÚS 2455/19
38. Nejvyšší soud ve své replice poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2455/19 a dovozuje, že v něm zdejší soud neshledal jeho judikaturní přístup protiústavním. Je potřebné připomenout, že v uvedené věci bylo logicky přezkoumáváno jiné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (sen. zn. 29 NSČR 89/2017), řízení před obecnými soudy se navíc řídilo úpravou insolvenčního zákona. Bez ohledu na tyto rozdíly vnímá Ústavní soud povinnost se s citovaným usnesením vypořádat. Uznává totiž, že citovaná věc je pro stávající řízení nanejvýš relevantní, neboť skutkově šlo o v podstatě shodnou situaci a Nejvyšší soud svůj právní názor výslovně založil na závěrech z usnesení sp. zn. 29 Cdo 4340/2011.
39. Lze pokládat za notorietu, že Ústavní soud při vydání nálezu není formálně vázán svými předchozími usneseními, to však nemění nic na tom, že by měl reagovat na jejich nosné důvody. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2455/19 zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti založil na dvou argumentech. První můžeme nazvat procesním. Zdůraznil, že Nejvyšší soud při vydání usnesení sen. zn. 29 NSČR 89/2017 postupoval v souladu se svou předchozí judikaturou, a proto nemohl poškodit právo (tehdejší) stěžovatelky na spravedlivý proces. Tento důvod se ve vztahu k aktuálnímu řízení samozřejmě neuplatní, neboť jak již bylo upozorněno výše, onou předchozí judikaturou byl právě rozsudek, který je nyní přezkoumáván. Ústavní soud se nicméně v usnesení sp. zn. III. ÚS 2455/19 rovněž věcně vyjádřil k jádru problému (akcesoritě zástavního práva). Toto odůvodnění ale sestávalo z jednoho odstavce, ve kterém Ústavní soud v zásadě pouze stručně uvedl, že logickým výkladem je možné vznik zástavního práva navázat pouze na existenci pohledávky (srov. bod 16 citovaného usnesení). Podrobnější rozbor problematiky bohužel chyběl, nebyly ani nijak konkrétněji vypořádány námitky (tehdejší) stěžovatelky (srov. k tomu přitom jejich detailní přehled v bodu 8 citovaného usnesení). Ústavní soud je přesvědčen, že výše poskytnuté odůvodnění nálezu přesvědčivě vysvětluje, proč se odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení sp. zn. III. ÚS 2455/19.
V. b) Zhodnocení dalších námitek stěžovatelky
40. Stěžovatelka kromě věcných námitek poukazuje rovněž na některá pochybení procesního charakteru v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je vědom, že přezkum procesních námitek by měl mít v obecné rovině přednost před věcným zhodnocením, i z důvodu procesní ekonomie (viz délka aktuálního sporu) ale přistoupil rovnou k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Dále uvedené námitky je tak možné zhodnotit toliko stručně.
41. Právní názor Nejvyššího soudu změnil více než dvě desítky let trvající soudní praxi, dle které bylo s věřiteli budoucích pohledávek zajištěných zástavním právem zacházeno jako s oddělenými věřiteli. Ač ustálenost judikatury patří k základním kamenům právního státu a posiluje právní jistotu, neznamená to, že by v případě naplnění legitimních důvodů nemohlo dojít k její změně. Nejvyšší soud došel ve svém prvním rozsudku k závěru, že předmětnou otázku ještě ve své rozhodovací činnosti neřešil. Za takových podmínek nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky jenom proto, že by se nadřízený soud odlišil od dosud zastávaného (třeba i dlouhodobého) právního názoru soudů nižšího stupně. Jeho povinností je však změnu judikatury náležitě odůvodnit. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin pohled, že dovolací soud svá rozhodnutí neodůvodnil vůbec. Podpůrnou argumentaci pro svůj právní názor poskytl, je však pravda, že ji lze považovat za obsahově zcela nedostatečnou. Základ tvrzení dovolacího soudu byl v podstatě založen pouze na tezi o (absolutní) akcesoritě zástavního práva, ta přitom nebyla podpořena zákonnou úpravou ani doktrínou. Nejvyšší soud se také nijak nevymezil proti důkladné argumentaci stěžovatelky v jejím dovolání.
42. Značná část ústavní stížnosti a v příloze dodaný "sborník judikatury" přibližují údajně roztříštěnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k otázce vzniku zástavního práva a jeho vztahu k zajištěným budoucím nebo podmíněným pohledávkám. Dle stěžovatelky rozpory vyžadovaly, aby senát Nejvyššího soudu v aktuálním řízení věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. O totéž také stěžovatelka výslovně žádala v dovolání, Nejvyšší soud na požadavek nijak výslovně nereflektoval, zopakoval svůj přístup z prvního kola řízení a tvrzení o nerozpornosti judikatury označil za nesprávné.
43. Ústavní soud považuje posouzení důvodnosti obou námitek za nadbytečné. Jelikož se napadený právní názor již stal součástí ustálené judikatury dovolacího soudu, nelze realisticky očekávat změnu postoje Nejvyššího soudu, pokud by důvodem pro zrušení byla pouze předchozí procesní pochybení v řízení. To platí jak ve vztahu k nedostatečnému odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, tak i u porušení práva na zákonného soudce z důvodu nepostoupení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Stručně vyjádřeno, pokud již Ústavní soud přistoupil k věcnému přezkumu rozhodnutí a zrušil je kvůli obsahovým nedostatkům, bylo by "další" zrušení rozhodnutí a pokyn ke změně zákonného soudce či zlepšení odůvodnění pouze procesním formalismem.
VI. Závěr
44. V obecných východiscích přezkumu Ústavní soud předestřel podmínky, za kterých lze výklad podústavního práva pokládat za protiústavní. Nejvyšší soud i právním názorem dovolacího soudu vázaný odvolací soud se v tomto směru dopustily celé řady pochybení: jejich rozhodnutí lze pokládat za extrémně nespravedlivá (praktické dopady na stěžovatelku ve vztahu k legitimnímu očekávání), nerespektující kogentní zákonné normy (možnost zajištění podmíněných pohledávek zástavním právem) a zjevně porušující standardy výkladu dotčených právních institutů uznávaných v doktríně (odlišení funkcí zástavního práva). Oba obecné soudy proto ani nenaplnily svou základní povinnost - chránit podstatu a smysl základních práv stěžovatelky, konkrétně práva vlastnického. Svým postupem tak rovněž porušily její právo na spravedlivý proces.
45. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Obecné soudy budou v (pokračujícím) řízení vázány právními názory vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).