24. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi otázce práv osob s duševním postižením, včetně jejich procesních práv, věnoval opakovaně s tím, že osoba s duševním (psychosociálním) postižením "není objekt, o kterém mohou jiní rozhodovat bez její jakékoliv účasti", naopak je subjektem a nositelem všech lidských práv a ta jim garantují ochranu a respekt k jejich přirozené lidské důstojnosti [nález sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825), bod 66; nález sp. zn. II. ÚS 2020/18 ze dne 28. 3. 2019, bod 25]. Mezi tato práva patří také ústavně zaručená procesní práva, včetně přijetí odpovídající úpravy s cílem usnadnit osobám se zdravotním postižením účinné plnění role účastníka soudního řízení. Ústavní soud konstatoval, že je nutné mít na paměti, že třeba i účastník neomezený ve svéprávnosti, ale s duševním postižením, nemusí být schopen se samostatně účastnit řízení, tedy vykonávat v řízení svá práva a povinnosti a vůbec plně chápat soudní řízení a jeho průběh (nález sp. zn. II. ÚS 2020/18 ze dne 28. 3. 2019, bod 29; srov. též Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 87-88). Ústavní soud s odkazem na výše citovaný čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením obecně shrnul, že "účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením [...], a to zejména pokud se v řízení jedná o její práva či povinnosti, jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení" [nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 (N 31/80 SbNU 401) ze dne 9. 2. 2016, bod 12)].
25. Jedním z klíčových opatření ve smyslu čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením směřující k zajištění rovnocenného přístupu ke spravedlnosti těchto osob je jejich právní zastoupení. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 v bodě 12 Ústavní soud konstatoval, že "v případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv."
26. Ústavní soud dále opakovaně zdůraznil, že v případě osob s duševním postižením je povinností státu nikoliv pouze formální ustanovení zástupce, ale zajištění efektivního právního zastoupení. Jinými slovy, stát je povinen zajistit reálné hájení práv a oprávněných zájmů účastníka řízení ze strany právního zástupce [(nález sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825), bod 79; nález sp. zn. II. ÚS 2020/18 ze dne 28. 3. 2019, bod 25)]. Ústavní soud konstatoval, že pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení [nález sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012 (N 193/67 SbNU 319); nález sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825)]. Formálnost zastupování ustanoveným opatrovníkem byla kritizovávána například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73).
27. I přesto, že byly výše popsané principy dosud aplikovány v civilněprávním kontextu, není důvod se od nich odchylovat v projednávaném případě, v němž jde o řízení o uložení ochranného opatření - ústavního ochranného léčení. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ústavní ochranné léčení někdy může znamenat větší újmu než trest odnětí svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 502/02 ze dne 3. 11. 2004 (N 166/35 SbNU 257); nález sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), bod 21], a proto je třeba ještě důsledněji trvat na efektivním právním zastoupení v tomto typu řízení. Důraz na řádné zastoupení osob v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení ostatně klade i zákonodárce, neboť jde dle § 36 odst. 4 písm. b) trestního řádu o jeden z případů nutné obhajoby. V řízení o ochranném léčení je tak třeba, aby obecné soudy v případě ustanovení obhájce dbaly na to, aby právní zastoupení účastníka bylo efektivní, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
28. Povinnost zajištění efektivního právního zastoupení lze odvodit také analogicky v kontextu obhajoby v řízení o trestním obvinění. Na rozdíl od případů civilněprávních ukládá povinnost zajistit právní zastoupení v některých věcech trestněprávních také Listina v článku 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP konstatuje, že "řádné právní zastoupení včetně kontaktu mezi právním zástupcem a stěžovatelem je nezbytné, ba dokonce zásadní pro zajištění skutečné kontradiktornosti řízení a ochrany legitimních zájmů stěžovatele" (rozsudek ESLP ve věci M. S. proti Chorvatsku č. 2 ze dne 19. 2. 2015 č. 75450/12, § 155 a další rozhodnutí tam odkazované). Pokud jsou na nedostatečnou účinnost pomoci ustanoveného zástupce příslušné orgány upozorněny, musejí takového obhájce nahradit jiným nebo jej přimět k plnění jeho povinností (rozsudek ESLP ve věci Artico proti Itálii ze dne 13. 5. 1980 č. 6694/74, § 33; z literatury Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 808-809). To neznamená, že by byl stát odpovědný za každé pochybení obhájce, který byl obviněnému ustanoven. Příslušné státní orgány jsou nuceny zasáhnout pouze tehdy, jestliže nedostatky na straně ustanoveného obhájce vyjdou najevo anebo jestliže jsou o nich jiným způsobem informovány (rozsudek ESLP ve věci Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989 č. 9783/82, § 65).
29. Rovněž krajský soud by měl v průběhu odvolacího řízení v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu ve spojení s čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením dbát na to, aby mohl stěžovatel v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. K tomu je třeba, aby mu bylo jako osobě se státem tvrzenou vážnou duševní poruchou, tedy zranitelné osobě s postižením, zajištěno ze strany státu efektivní právní zastoupení. Krajský soud na jedné straně vychází z toho, že stěžovatel trpí závažným psychickým onemocněním, psychózou, a to poruchou s bludy, a dokonce ani není dle znaleckého posudku schopen pochopit smysl trestního stíhání, neboť jakoukoliv akci orgánů činných v trestním řízení vůči jeho osobě posuzuje prizmatem svého paranoidně persekučního bludu. V takovém případě by měl krajský soud na druhé straně dbát i na to, aby stěžovateli zajistil efektivní obhajobu. Jedním z klíčových opatření zajišťujících rovnocenný přístup ke spravedlnosti pro osoby se zdravotním (zejména psychosociálním) postižením podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením je jejich právní zastoupení, přičemž nepostačuje jen formální ustanovení zástupce, ale je nezbytné zajistit efektivní právní zastoupení, a to tím spíše, jedná-li se o případ nutné obhajoby. V nyní projednávaném případě si byl krajský soud vědom, že si stěžovatel stížnost podal sám bez pomoci obhájce a dne 20. 11. 2018 soudu zaslal "žádost o odvolání ustanoveného obhájce". Na toto podání však krajský soud nikterak nereagoval, a to ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a nezabýval se tak opakovaně zmiňovanou efektivitou právního zastoupení.
30. Tím, že krajský soud stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání a nikterak nereagoval na jeho přípis označený jako "žádost o odvolání ustanoveného obhájce", porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud v souladu se svou předchozí judikaturou a s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu vyhověl a toto usnesení zrušil. Krajský soud je v novém rozhodování povinen stěžovatele náležitě poučit o jeho právu podat si dovolání. Současně se musí za dané situace zabývat též otázkou řádného zastoupení stěžovatele advokátem.
31. Námitkami směřujícími k samotné důvodnosti uložení ústavní ochranné léčby se Ústavní soud nezabýval, neboť je třeba, aby bylo stěžovateli nejdříve umožněno řádné odvolací, případně dovolací, řízení, a proto v části, kterou stěžovatel brojil proti usnesení okresního soudu, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nepřípustnost (výrok III.), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu