44. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je namístě uplatnit tento mimořádný postup. Otázka výkladu § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je otázkou ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení, kterou může zodpovědět Ústavní soud, a nikoliv výlučně otázkou výkladu podústavního práva. Nejvyšší soud svým procesním postupem, spočívajícím v obsahovém hodnocení dovolání, nastínil rovněž svůj meritorní náhled na předmětnou problematiku, tedy že náhrady poskytnuté dle mezivládních dohod nemají vliv na uplatnění blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nepromítnou se tedy do posouzení platnosti převodů předmětné nemovitosti a do hodnocení, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti. Konečně, soudní spor, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byl D. L. zahájen již před více než dvaceti lety. Není proto namístě přispívat k dalšímu prodlužování řízení před obecnými soudy, k němuž by vrácení části věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání přispělo.
b) Vlastní přezkum
45. Ústavní soud se v projednávaném případě již nezabýval tím, zda je restituce přípustná, neboť tato otázka byla v projednávaném případě vyřešena nálezem sp. zn. I. ÚS 254/2000, citovaným výše, podle něhož lze restituci "v tomto konkrétním případě pokládat za možnou"; tímto nálezem je Ústavní soud vázán. Z hlediska věci samé se pak Ústavní soud zabýval pouze námitkou, že blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích by nemělo být aplikováno ve vztahu k domu č. p. X2 jako celku, ale pouze na podíl, který bude následně vydán oprávněné osobě. Tato námitka totiž byla řádně uplatněna v dovolání, přičemž Nejvyšší soud při hodnocení této části dovolání vybočil z ústavních mezí, jak již bylo vyloženo. Další námitky budou účastníci řízení moci uplatnit v řízení před obecnými soudy.
46. Krajský soud vycházel v napadeném rozsudku z toho, že D. L. má restituční nárok na vydání celého domu č. p. X2. Rozsah tohoto restitučního nároku dle krajského soudu neměl být snížen o náhradu za jednu čtvrtinu nemovitosti, kterou obdržel jeho strýc na základě mezivládních dohod z roku 1949 a 1982. Krajský soud za těchto okolností považoval převod celého domu č. p. X2 za rozporný s blokačním ustanovením § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za vlastníka nemovitosti určil město Mariánské Lázně jako povinnou osobu, která ji měla celou vydat D. L. jako oprávněné osobě. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že náhrada poskytnutá dle mezivládních dohod se promítne do rozsahu restitučního nároku, tedy že podíl vydávaný D. L. bude o tuto náhradu snížen. Nejvyšší soud ovšem nezasáhl do rozsudku krajského soudu, pokud jde o to, že převody domu č. p. X2 jsou neplatné pro porušení blokačního ustanovení, a celá nemovitost je tedy ve vlastnictví města Mariánské Lázně. Stěžovatelům tedy nezůstane žádný spoluvlastnický podíl na domu č. p. X2 pro porušení blokačního ustanovení při jeho převodu, ačkoliv dle Nejvyššího soudu nemá být tato nemovitost jako celek vydána D. L.
47. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že ačkoliv mezivládní náhradové dohody nejsou a ani nebyly součástí československého a později českého právního řádu, lze přihlížet k náhradám podle těchto dohod poskytnutým v řízeních o restituci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Účelem tohoto zákona je totiž zmírnění některých majetkových křivd. Jestliže však došlo ke zmírnění majetkové křivdy jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, byl tím účel zákona o mimosoudních rehabilitacích naplněn. Za těchto okolností proto nelze "ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona [o mimosoudních rehabilitacích] spatřovat rysy protiústavnosti" [nález sp. zn. I. ÚS 306/01 ze dne 16. 7. 2002 (N 90/27 SbNU 65); obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01 ze dne 23. 7. 2002 (U 23/27 SbNU 283); usnesení sp. zn. I. ÚS 4035/16 ze dne 22. 2. 2017, bod 9; usnesení sp. zn. III. ÚS 2585/15 ze dne 8. 3. 2016, body 16-18]. Přihlédnutí k poskytnutým náhradám je pak dle dosavadní judikatury Ústavního soudu možnost, ale nikoliv povinnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 2518/07 ze dne 28. 2. 2008; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2963/08 ze dne 12. 5. 2009).
48. Nejvyšší soud a krajský soud dovodily, že restituční nárok D. L. není omezen na podíl na nemovitosti, který by mu jako dědici připadl, ale že se s ohledem na úpravu v § 3 a § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích může domáhat celé věci. Podle obecných soudů přitom byla strýci D. L. poskytnuta dle mezivládních dohod rovněž náhrada za čtvrtinu domu č. p. X2. Dle Nejvyššího soudu je třeba tuto náhradu promítnout do restitučního nároku D. L., tedy umenšit podíl na nemovitosti, který mu může být vydán. Tento závěr nevybočuje z judikatury Ústavního soudu citované výše, podle níž v rozsahu poskytnutí náhrad dle mezivládních dohod došlo k odstranění majetkové křivdy jiným způsobem, a tedy ani z mezí ústavnosti.
49. Jádrem projednávané věci je otázka, zda se tato náhrada poskytnutá dle mezivládních dohod promítne nejen do rozsahu restitučního nároku, ale rovněž do aplikace blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. To stanoví, že ode dne účinnosti zákona povinná osoba nemůže věci, které jsou předmětem restituce, ani jejich součásti a příslušenství "převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné". Toto ustanovení omezuje možnost povinné osoby disponovat s věcí v jejím vlastnictví a rovněž umožňuje zasáhnout do majetku těch, na které je v rozporu s daným ustanovením převedeno vlastnické právo k věci, jež je předmětem restituce.
50. Rozhodnutím krajského soudu, který na základě aplikace tohoto blokačního ustanovení určil, že vlastníkem předmětné nemovitosti je město Mariánské Lázně, bylo zasaženo do majetku stěžovatelů. Bez ohledu na to, zda z hlediska podústavního práva stěžovatelé platně nabyli vlastnické právo k předmětné nemovitosti, totiž nemovitost, kterou stěžovatelé dlouhodobě užívali, představuje jejich majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se zabýval tím, zda má tento zásah zákonný základ, sleduje legitimní cíl a je ve vztahu k němu proporcionální, tedy vhodný, potřebný a přiměřený v užším smyslu [viz již nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)].
51. Popsaný zásah má zákonný základ v již citovaném blokačním ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Blokace dispozic s majetkem, na nějž se vztahuje restituční nárok, byla dle judikatury Ústavního soudu "koncipována až do doby pravomocného rozhodnutí o restitučním nároku fyzické osoby" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 536/98 ze dne 8. 2. 2000 (N 21/17 SbNU 153) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3247/13 ze dne 5. 5. 2015 (N 86/77 SbNU 259), bod 36]. V situaci, kdy je pravomocné rozhodnutí posléze zrušeno v dovolacím řízení či v řízení o ústavní stížnosti, nicméně platí, že působení blokačního ustanovení (jakožto ustanovení hmotněprávního) vydáním pravomocného a posléze zrušeného rozhodnutí neskončilo. Jinak řečeno, blokační ustanovení se uplatní i ve vztahu k dispozicím, k nimž v mezidobí došlo. Ačkoliv tedy bylo vlastnické právo k domu č. p. X2 na stěžovatele převedeno v době, kdy byl spor o restituční nárok pravomocně skončen a probíhalo pouze řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na zrušení předchozích pravomocných rozhodnutí Ústavním soudem se blokační ustanovení vztahovalo i na do té doby uskutečněné převody domu č. p. X2, včetně převodu na stěžovatele.
52. Blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je součástí restituční právní úpravy. Ve vztahu k restitucím Ústavní soud ustáleně judikuje, že navracení majetku původním vlastníkům, případně jejich právním nástupcům, je vedeno snahou demokratického právního státu zmírnit některé dřívější majetkové křivdy, a představuje tudíž legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3247/13 ze dne 5. 5. 2015 (N 86/77 SbNU 259), bod 28]. Vzhledem ke smyslu a účelu restitučních zákonů, spočívajících ve snaze odčinit alespoň některé majetkové křivdy, je třeba restituční nároky považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 77/03 ze dne 5. 8. 2004 (N 108/34 SbNU 129); nález sp. zn. IV. ÚS 310/99 ze dne 24. 5. 2000 (N 76/18 SbNU 163); nález sp. zn. IV. ÚS 195/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 161/9 SbNU 389)].
53. Blokační ustanovení sleduje tento legitimní cíl spočívající v nápravě křivd. Zamezuje totiž povinným osobám v tom, aby se vyhnuly vydání věci převodem vlastnického práva k ní. Dojde-li k porušení blokačního ustanovení, lze se domáhat určení, že povinná osoba je stále vlastníkem věci, neboť úkony, jimiž došlo k převodu vlastnického práva, jsou neplatné. Pouze na povinné osobě se přitom oprávněná osoba může domáhat vydání věci. Dané ustanovení je tak jeden z právních nástrojů, který zajišťuje oprávněným osobám možnost domoci se svého nároku, a jde tak o vhodný prostředek k dosažení cíle spočívajícího ve zmírnění křivd.
54. Tam, kde věc nebude vydána celá, neboť na základě křivdy, kterou má restituce zmírnit, již byla poskytnuta náhrada dle mezivládních dohod, však není potřebné, aby bylo bráněno převodům věci jako celku či aby byl stižen neplatností převod celé věci. K dosažení legitimního cíle totiž postačí, je-li jako neplatný posouzen převod takového podílu na věci, který má být vydán oprávněné osobě.
55. Skutečnost, že není potřebné bránit převodům věci jako celku či tyto převody posléze hodnotit jako neplatné, má-li být vydán jen podíl na věci, vynikne zvláště tam, kde by na základě mezivládních dohod byla poskytnuta náhrada za nadpoloviční podíl na věci. Zjevně by nebylo možné přijmout, aby bylo bráněno dispozicím například s tříčtvrtinovým podílem na věci jen kvůli zbývající čtvrtině, která může být předmětem restituce. Vzhledem k tomu, že takový zásah byl shledán nepotřebným, se již není důvod zabývat přiměřeností zásahu v užším smyslu.
56. Tento výklad nijak neohrožuje možnost oprávněných osob domoci se svých nároků, neboť zachovává neplatnost dispozic ohledně toho podílu na věci, který je předmětem restituce. Je pravda, že povinné osoby nemusejí vědět, v jakém rozsahu byly náhrady dle mezivládních dohod poskytnuty, a nemusí tak být zřejmé, v jakém rozsahu se na věc v jejich vlastnictví vztahuje blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ve vztahu k povinným osobám, jakož i k osobám, jež od nich věc nabyly v rozporu s blokačním ustanovením, jde nicméně o výklad příznivější k možnostem disponovat či nabýt podíl na věci, jehož se restituce netýká, a v konečném důsledku tedy vstřícnější k ochraně jejich majetkových práv.
57. Tyto úvahy nic nemění na tom, že zde může být dán jiný důvod neplatnosti smluv, jimiž došlo k dispozici s věcmi, jež jsou zčásti předmětem restituce. Zejména to platí, jde-li o spory mezi povinnými osobami a těmi, na něž byla věc částečně podléhající restituci převedena, případně mezi stranami pozdějších smluv o převodu takové věci.
58. Vede-li zjištění, že došlo k částečnému uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady dle mezivládních dohod, k omezení rozsahu restitučního nároku, je třeba obdobně omezit rozsah uplatnění blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, že jako neplatné podle tohoto ustanovení budou posouzeny dispozice jen s takovým podílem na věci, na který se vztahuje restituční nárok. Zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny je totiž potřebný pouze v rozsahu podílu na věci, který má být podle restitučních předpisů vydán oprávněné osobě.
59. V projednávané věci určil krajský soud napadeným výrokem I za vlastníka věci město Mariánské Lázně, neboť k převodu vlastnického práva na stěžovatele došlo v rozporu s blokačním ustanovením § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jelikož však došlo k částečnému uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady dle mezivládní dohody, a dům č. p. X2 tak nebude dle závěrů Nejvyššího soudu vydáván celý, je třeba, aby byl tento závěr promítnut i do hodnocení platnosti převodu vlastnického práva k této nemovitosti na stěžovatele. Platí proto, že tento převod je neplatný dle § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích jen v rozsahu podílu, který bude vydáván oprávněné osobě. Aplikace tohoto blokačního ustanovení tak nemůže být důvodem k tomu, aby byli stěžovatelé zbaveni i zbývajícího vlastnického podílu, který nebude předmětem restituce. Z těchto důvodů došlo napadeným výrokem I rozsudku krajského soudu k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
60. Zbylými námitkami se Ústavní soud nezabýval, neboť je mohou stěžovatelé i vedlejší účastníci uplatnit před obecnými soudy v dalším řízení.
D. Závěr
61. Výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a výrokem I rozsudku krajského soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto zčásti vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil.
62. V části směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, a proto ji Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výrokům II, III a IV rozsudku krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť není k jejímu projednání příslušný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.