38. Je pravda, že nedošlo k formálnímu ukončení pronájmu jedné z místností v 1. NP, a ta tedy z formálního hlediska byla pronajímána i v tomto období. Zjištění obecných soudů ale nasvědčují tomu, že práva a povinnosti z nájemního vztahu nebyly fakticky realizovány. Lze tedy vyjít z toho, že při běžném chodu událostí by stěžovatel - pokud by byl již řádně zapsán jako vlastník - takový nájemní vztah co nejdříve ukončil. Nelze rozumně předpokládat, že by stěžovatel, coby zapsaný vlastník, dal přednost pokračování nájmu fakticky nevyužívané místnosti před pronájmem celého bytu v 1. NP. K tomuto ukončení mohlo dojít již v roce 1999, v té době ostatně užívali byt v 1. NP jiné osoby než nájemkyně podle původní nájemní smlouvy. Námitkou absolutní neplatnosti této nájemní smlouvy pro absenci souhlasu obecního úřadu (národního výboru) s jejím uzavřením se proto není třeba zabývat podrobněji, neboť stěžovatel by v každém případě mohl nájemní vztah ukončit již v roce 1999 [k problematice souhlasu obecního úřadu (národního výboru) dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, ve vztahu k platnosti nájemních smluv srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3012/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 175/74 SbNU 519), bod 15 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 2541/09 ze dne 7. 4. 2011 (N 66/61 SbNU 53)]. Za těchto specifických skutkových okolností by nebylo namístě po stěžovateli vyžadovat, aby se domáhal nájemného za pronájem jedné z místností v 1. NP po nájemkyni za období od 1. 1. 2000. Skutečnost, že stěžovatel nemohl nájemní vztah ukončit již v roce 1999, je důsledkem nesprávného úředního postupu ve vkladovém řízení.
39. Z výše uvedeného vyplývá, že od 1. 1. 2000 by při pravidelném běhu událostí byl byt v 1. NP volný právně i fakticky a stěžovatel by již byl veden v katastru jako vlastník nemovitosti, v níž se byt nachází, a mohl by s ním naložit podle svého uvážení. Mohl by tedy byt pronajmout - k tomu ostatně nakonec po vkladu svého vlastnického práva do katastru přistoupil, a to dle jeho tvrzení ještě za života původní vlastnice, která v souladu s kupní smlouvou obývala byt v 2. NP.
40. Úmysl stěžovatele byt pronajmout není zpochybněn ani tím, že začal byt pronajímat až téměř 15 měsíců poté, co byl zapsán jako vlastník. Námitka stěžovatele, že toto prodlení bylo způsobeno tím, že se nejprve rozhodl provést rekonstrukci přípojek, nebyla v řízení nijak vyvrácena; mají-li obecné soudy pochybnosti ohledně této skutečnosti, je na nich, aby vyzvaly stěžovatele k doplnění důkazů v tomto ohledu. Současně ovšem platí, že se stěžovatel mohl rozhodnout pro opravu přípojek již v období od 1. 1. 2000 do dne 4. 9. 2006. Lze vyjít z toho, že tato oprava by trvala shodnou dobu, tedy téměř 15 měsíců, a že stěžovatel by v této době byt nepronajímal a neměl příjem z nájmu. V tomto ohledu tak obecné soudy mohou snížit jeho požadovaný nárok za ušlý zisk vůči státu; stěžovatel ostatně sám v ústavní stížnosti výslovně připouští tuto alternativu a uvádí, že by byt mohl být pronajímán nejpozději od dubna 2001.
41. Nelze přijmout ani argument obvodního soudu, že stěžovatelem předložený znalecký posudek týkající se výše nájmu, který by mohl získat, neprokazuje výši ušlého zisku, jelikož "nezohledňuje omezení užívání v rozsahu jedné místnosti a skutečnost dispozičního řešení nemovitosti". Jak již bylo řečeno, při normálním běhu událostí by stěžovatel nájem dotčené místnosti ukončil a byt v 1. NP by byl jako celek nejpozději od začátku roku 2000 právně volný.
42. Znalecký posudek týkající se výše nájmu, za který by mohl být v rozhodném období byt pronajat, navíc v obecné rovině představuje vhodný prostředek k prokázání výše ušlého zisku. Přesné určení výše škody není možné, jelikož v důsledku nesprávného úředního postupu k uzavření nájemní smlouvy, kde by byla výše nájemného vyjádřena přesně, nemohlo během rozhodného období dojít (stěžovatel nebyl vlastníkem). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že obecně lze využít jakýkoli důkazní prostředek, pomocí nějž lze stav věci zjistit (§ 125 občanského soudního řádu). Možnost prokázat určitou skutečnost nesmí být vázána výhradně na nějaký konkrétní důkazní prostředek (například podepsanou a datovanou smlouvu o smlouvě budoucí) [srov. shodně nález sp. zn. III. ÚS 3456/18 ze dne 5. 3. 2019 (N 36/93 SbNU 21), bod 35; nález sp. zn. I. ÚS 687/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 153/62 SbNU 341), bod 11]. Po stěžovateli tak nelze žádat například předložení smlouvy o smlouvě budoucí, dokládající jeho záměr v rozhodném období byt pronajmout. Stěžovatel si totiž musel být vědom, že ve vkladovém řízení dochází k průtahům, a je pochopitelné a logické, že se nepouštěl ohledně nejistého budoucího vlastnictví do uzavírání žádných závazků, včetně smlouvy o smlouvě budoucí.
43. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel konstruoval odlišné právní posouzení věci na základě jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěl odvolací soud. Již ve svém dovolání tak dle Nejvyššího soudu brojil proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, což ovšem není způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a občanského soudního řádu. Ústavní soud ovšem konstatuje, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojil proti skutkovým zjištěním, nýbrž proti hodnocení příčinné souvislosti (tedy otázky, od kdy stěžovatel měl úmysl byt v 1. NP pronajmout, a od kdy mu tedy v důsledku nesprávného úředního postupu ucházel zisk na nájemném). Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 3181/17 ze dne 31. 8. 2018 (N 143/90 SbNU 321), bodě 20 "řešení sporu o to, zda otázka příčinné souvislosti je otázkou právní, či skutkovou, v obecné rovině nemá význam. V praxi často budou příčinná souvislost a její právní konsekvence (více či méně) splývat, a jejich rozlišování tak může činit značné těžkosti". V projednávaném případě se přitom jednalo o hodnocení právní, žádné pochybnosti ohledně skutkového stavu věci nevyvstaly. Bylo proto úkolem Nejvyššího soudu se s námitkami stěžovatele věcně vypořádat.
C. Závěr
44. Ústavní soud uzavírá, že nebýt nesprávného úředního postupu, mohl by stěžovatel jako řádně zapsaný vlastník zakoupeného domu pronajmout již od 1. 1. 2000 byt v 1. NP, který byl v té době fakticky volný a byl by rovněž právně volný. K povolení vkladu však došlo až rozhodnutím ze dne 4. 9. 2006 a teprve poté mohl stěžovatel byt v 1. NP pronajmout. V uvedeném období mu tak ušel zisk z nájemného v důsledku nesprávného úředního postupu, čímž mu byla způsobena škoda dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Obecné soudy však žalobě stěžovatele na náhradu škody nevyhověly ani částečně, a tím toto jeho základní právo porušily. V dalším řízení bude na obecných soudech, aby určily přesnou výši ušlého nájemného za období od 1. 1. 2000 do okamžiku vkladu vlastnického práva a aby dle skutkových okolností rozhodly, zda stěžovateli přiznají náhradu škody i za časové období téměř 15 měsíců, po kterou by probíhala rekonstrukce přípojek, přičemž po tuto dobu by nebyl byt pronajímán.
45. Jelikož napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny, Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.