42. Stěžovatel namítal, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly tím, zda stav poškozeného v okamžiku spáchání trestného činu umožňoval, aby si poškozený dobře zapamatoval osobu pachatele. Poškozený v době přepadení byl ve stavu těžké opilosti (přibližně 36 minut po přepadení byla úroveň alkoholu v krvi naměřena ve výši 2,42 promile). Ústavní soud identifikoval pouze malé množství vědeckých studií, které zkoumaly vliv těžké opilosti na rozpoznávací schopnosti. Obecně vědecké studie dochází k závěru, že lehčí stavy opilosti na tyto schopnosti vliv nemají (pro shrnutí viz Karlén, M. H. Interviewing intoxicated witnesses: Memory performance in theory and practice. Scandinavian Journal of Psychology. 2018, 59, str. 113-126, doi: 10.1111/sjop.12404). Těžká opilost však může mít menší vliv na schopnost zapamatovat si podrobnosti [viz Crossland, D., Kneller, E. a Wilcock, R. Intoxicated Witnesses: Testing the Validity of the Alcohol Myopia Theory. Applied Cognitive Psychology. 2016, 30(2), 270-281, doi: 10.1002/acp.3209]. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy musely přistoupit k vypracování znaleckého posudku. Zároveň však nelze uzavřít, že by bylo možné těžkou opilost poškozeného v pozici svědka bez dalšího přejít: Názor krajského soudu, že vzhledem k tomu, že pro poškozeného není konzumace alkoholu ničím neobvyklým, pravidelné užívání alkoholu zvyšuje toleranci na něj, v důsledku čehož "je zjevné, že alkohol na něj nebude mít takový vliv, jako kdyby se jednalo o abstinenta" (napadené usnesení, str. 8), není zjevně založen na odborné literatuře a zakládá se pouze na subjektivním názoru a zkušenostech soudců, což nelze považovat za dostatečné. Při hodnocení schopnosti poškozeného by měla být jeho opilost zhodnocena, byť v relativně malé míře, jako jeden z faktorů snižujících důkazní sílu rekognice.
43. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích detailně věnovaly krátkozrakosti poškozeného, přičemž dovozovaly, že i pokud poškozenému byly sraženy brýle, tak mohl stěžovatele identifikovat natolik přesně, aby jej následně mohl znovu poznat, jelikož byl útočník blízko. Aniž by Ústavní soud v obecné rovině zpochybňoval tento závěr, považuje nicméně za nutné poukázat na zvláštní rozpor mezi tím, že poškozený nebyl schopen identifikovat zbraň útočníka, ale měl být schopen si detailně zapamatovat jeho obličej. V napadeném rozsudku poškozený uvádí, že "bez brýlí přesně neviděl, co má [útočník] v ruce" (str. 2), přičemž při hlavním líčení nebyl schopen odhadnout ani velikost tohoto předmětu (protokol o hlavním líčení z 10. 12. 2018, str. 4). Zbraň útočníka a jeho obličej přitom byly ve srovnatelné vzdálenosti od poškozeného a schopnost poškozeného tyto skutečnosti identifikovat by měla být podobná. Právě vzhledem ke klíčové povaze svědectví poškozeného ohledně okamžiku, kdy bez brýlí a pod silným vlivem alkoholu spatřil stěžovatele, který je zásadní pro schopnost identifikovat útočníka, a tedy i pro výrok o vině, se měly obecné soudy s tímto možným rozporem vypořádat. To však obecné soudy neučinily.
44. Z druhé strany pak orgány činné v trestním řízení nepřijaly žádná z opatření, která zvyšují důkazní sílu rekognice.
45. Poškozený nebyl těsně před provedením rekognice upozorněn na to, že se pachatel nemusí nacházet mezi jemu ukázanými osobami. Takové upozornění je odlišné od upozornění na to, že poznávaná osoba nemusí být mezi ukázanými osobami, jak krajský soud mylně interpretuje judikaturu Ústavního soudu (viz napadené usnesení krajského soudu, bod 6). Jednoduše řečeno, poznávaná osoba nemusí být zároveň pachatelem a poznávající by na to měl být upozorněn. Dále není jasné, zda rekognici prováděla osoba, která nedisponovala informacemi o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná, po rekognici nebyl poškozený vyslechnut k tomu, jak si je jistý svými závěry (osobou, která nevěděla, kdo byl figurant a kdo byl poznáván), počet poznávaných osob odpovídal pouze zákonnému minimu a průběh rekognice nebyl dokumentován videozáznamem. V posuzovaném případě tedy nebyly při provádění rekognice respektovány nejnovější kriminalistické poznatky o správném provádění rekognice, které plynou z výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3709/16.
46. Na tomto základě je třeba zodpovědět otázku, zda byla porušena presumpce neviny, tedy zda byla vina stěžovatele skutečně dokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Vina stěžovatele byla prokázána v podstatě pouze jeho rekognicí, která tak představovala přinejmenším rozhodující důkaz viny stěžovatele, ne-li dokonce důkaz jediný. Proto se Ústavní soud zaměřil na její důkazní sílu. Důkazní síla rekognice byla výrazně oslabena tím, že z výpovědí poškozeného je zřejmé, že mu při rekognici byly představeny osoby, které se z jeho pohledu výrazně odlišovaly od jeho popisu pachatele, a tím, že poškozenému byla fotografie stěžovatele ukázána v průběhu tipování podezřelých. Poškozený byl dále v době spáchání činu silně opilý a jeho výpověď, že bez brýlí přesně neviděl, co měl útočník v ruce, zatímco dle napadených rozhodnutí měl přesně rozpoznat jeho obličej, oslabuje důkazní sílu rekognice. Důkazní sílu rekognice pak nepodporuje žádné z opatření, které by bylo v souladu s nejnovějšími kriminalistickými poznatky: orgány činné v trestním řízení žádné nepřijaly. Takto provedená rekognice vzbuzuje důvodné pochybnosti, zda v průběhu rekognice nemohla být omylem identifikována jiná osoba než pachatel. Z tohoto důvodu a vzhledem k tomu, že rekognice v případě stěžovatele byla rozhodujícím usvědčujícím důkazem, Ústavní soud shledal, že existují rozumné pochybnosti o vině stěžovatele, jehož odsouzením tak byla porušena zásada presumpce neviny. Napadenými rozhodnutími tak byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny.
IV. Závěr a zhodnocení
47. Obecné soudy odsouzením stěžovatele, aniž by bylo s praktickou jistotou dokázáno, že se dopustil trestného činu, porušily zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě.
48. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecné soudy by se měly pokusit doplněním dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy jsou přitom výrazně omezeny z hlediska využití provedené a výše popsané rekognice jako rozhodujícího důkazu. Z důvodu vad jejího provedení ji nemohou považovat za dostatečný důkaz pro to, že se trestného činu dopustil stěžovatel, a její opakování nemůže posloužit jako dostatečný důkaz. Bude tak nutné použít jiné důkazní prostředky pro doplnění dokazování. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutné, v souladu se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu) a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch stěžovatele.