44. Svévolným odmítnutím položit předběžnou otázku v rozporu s výjimkami zformulovanými judikaturou SDEU může dojít rovněž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, bod 59). ESLP zejména akcentuje povinnost odůvodnit nepoložení předběžné otázky SDEU v případech, v nichž je položení předběžné otázky potřeba zvažovat. ESLP zde požaduje, aby soud, který by jinak měl povinnost předběžnou otázku položit, ale neučinil tak, dobře zdůvodnil, v souladu s kterou výjimkou formulovanou v judikatuře SDEU tak učinil (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 2018 ve věci Somorjai proti Maďarsku, stížnost č. 60934/13, bod 57; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2014 ve věci Dhabi proti Itálii, stížnost č. 17120/09, bod 31; usnesení ESLP ze dne 8. 9. 2015 ve věci Wind Telecomunicazioni S.P.A. proti Itálii, stížnost č. 5159/14, bod 34; či rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2015 ve věci Schipani a další proti Itálii, stížnost č. 38369/09, bod 69).
45. Rozsah a kvalita odůvodnění dle ESLP mají odrážet relevanci předběžné otázky pro správné rozhodnutí ve věci, jakož i kvalitu a konkrétnost návrhu na její položení v případě, v němž položení předběžné otázky navrhuje účastník řízení, přičemž vyloučeno není ani stručné odůvodnění odkazem na právní úpravu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 4. 2018 ve věci Baydar proti Nizozemí, stížnost č. 55385/14, bod 42), např. je-li řešení předběžné otázky v dané věci nadbytečné a nemůže na výsledku řízení ničeho změnit (srov. např. usnesení ESLP ze dne 11. 6. 2013 ve věci Stichting Mothers of Srebrenica a další proti Nizozemí, stížnost č. 65542/12, bod 172) či je-li návrh na položení předběžné otázky formulován zcela nedostatečně (srov. např. usnesení ESLP ze dne 13. 2. 2007 ve věci John proti Německu, stížnost č. 15073/03; či rozsudek ESLP ze dne 20. 6. 2013 ve věci Wallishauser proti Rakousku, stížnost č. 14497/06, bod 85).
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatelky
46. Vztažením obecných východisek ke všem třem zájmovým otázkám dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, na argument stěžovatelky ohledně výkladu čl. 7 směrnice o pracovní době dostatečně nereflektovaly, unijním rozměrem se blíže nezabývaly a nezvažovaly, jaké povinnosti jim z něj mohou v této souvislosti vzniknout. Tento argument přitom nelze považovat za prima vista nelogický, zavádějící či irelevantní, neboť otázka, zda stěžovatelce vzniklo právo na dovolenou v rozhodném období, byla pro rozhodnutí obecných soudů zcela klíčová a podstata tohoto argumentu spočívala v tom, že při vztažení právních názorů SDEU ve věci C-282/10 na stěžovatelčin případ by odpověď musela být kladná. Tyto právní závěry se pak týkaly nepodmíněnosti vzniku práva na dovolenou reálným odvedením určitého penza práce.
47. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že by se stěžovatelčin odkaz na závěry SDEU ve věci C-282/10 míjel s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Tím Ústavní soud neupírá platnost argumentu Nejvyššího soudu, že režim hmotněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byl dosud v judikatuře obecných soudů řešen ustáleně ve prospěch závěru, že se neřídí pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem zaměstnavatele ani obecnými pracovněprávními předpisy ve stejném rozsahu, jako když pracovní poměr nepochybně trval, ale že podléhá zvláštní právní úpravě dle § 69 až 72 zákoníku práce. Stěžovatelka však ve svém dovolání ani netvrdila opak, usilovala dokonce o překonání tohoto závěru, a to s poukazem na vývoj komunitárního (následně unijního) práva v pracovněprávní oblasti, zejména zpochybnila, zda tento závěr může obstát v konfrontaci s právním názorem SDEU vysloveným ve věci C-282/10.
48. SDEU v tomto rozsudku odpovídal mimo jiné na předběžnou otázku: "Je třeba čl. 7 odst. 1 (směrnice o pracovní době) vykládat tak, že brání vnitrostátním předpisům nebo zvyklostem, podle nichž je nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podmíněn skutečně odpracovanou dobou v trvání nejméně deseti dnů (nebo jednoho měsíce) během referenčního období?" Jeho odpověď zněla: "Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním předpisům nebo zvyklostem, podle nichž je nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podmíněn skutečně odpracovanou dobou v trvání nejméně deseti dnů nebo jednoho měsíce během referenčního období." Ustanovení čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době stanoví: "Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi."
49. Ústavnímu soudu tedy není zřejmé, o co opřel Nejvyšší soud své přesvědčení, že odkaz na čl. 7 směrnice o pracovní době a na právní názor SDEU ve věci C-282/10 jsou "zcela mimo dosah" napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jestliže judikatura SDEU vede k závěru, že právo na dovolenou nesmí být podmíněno, zatímco vnitrostátní judikatura tenduje k názoru, že právo na dovolenou je podmíněno reálným výkonem práce po určitou minimální dobu, je zde přinejmenším důvod k úvaze, zda vedle sebe tyto dva závěry obstojí. Jelikož pak účelem směrnice o pracovní době je harmonizace právních řádů členských států Evropské unie, je zřejmé, že tento důvod nemůže být vyvrácen ani podobou vnitrostátního řešení zvláštního režimu vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v období mezi dáním výpovědi a soudním rozhodnutím o její neplatnosti, neboť ze samotné podstaty metody harmonizace v unijním právu plyne, že výsledek, jehož má být dosaženo podle sekundárního práva Evropské unie, nemůže být vyloučen způsobem, jakým byl příslušný akt sekundárního práva implementován do vnitrostátního právního řádu.
50. Zvláštní režim dle § 69 až 72 zákoníku práce tak nemohl opravňovat Nejvyšší soud k rezignaci na vypořádání se s námitkou, že podle směrnice o pracovní době stěžovatelce v rozhodném období právo na dovolenou vznikalo, neboť pokud by tato námitka byla důvodná, musel by se Nejvyšší soud v souladu se shora nastíněnými způsoby aplikace unijního práva zabývat tím, zda a jak obstojí zvláštní režim dle § 69 až 72 zákoníku práce v konfrontaci s čl. 7 směrnice o pracovní době tak, jak je vykládán judikaturou SDEU.
51. Pokud Nejvyšší soud tyto úvahy do odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nevtělil, zatížil tím své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z něj není zřejmé, jakým způsobem na projednávanou věc vztáhl závěry relevantní judikatury SDEU ke směrnici o pracovní době, resp. zda tak vůbec učinil a proč, ačkoliv stěžovatelka se těchto závěrů výslovně ve svůj prospěch dovolávala a v dovolání odůvodnila, proč jsou dle jejího názoru uplatnitelné i v její věci a jak ji mají ovlivnit. Neumožnil tak ani Ústavnímu soudu přezkoumat, zda a případně do jaké míry zohlednil unijní právo [viz výše část V. a) tohoto nálezu]. Jelikož řešení otázky, na něž se právní názor vyjádřený v judikatuře SDEU vztahuje, přitom bylo způsobilé alespoň potenciálně ovlivnit výrok ve věci samé (stěžejním předpokladem rozhodnutí obecných soudů je, že stěžovatelce v rozhodném období právo na dovolenou nevznikalo, právní názor ve věc C-282/10, nasvědčuje opačnému závěru), nabývá tato vada intenzity porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
52. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, proto v souladu s § 243f odst. 3 občanského soudního řádu odůvodnil své napadené rozhodnutí jen stručně. Jakkoliv obecně takový postup rozpor s ústavním pořádkem nezakládá [srov. výše část V. b) tohoto nálezu], stěžovatelka vymezila právní otázku, která si zjevně vzhledem ke svému přinejmenším potenciálně kardinálnímu významu pro právní posouzení věci vyžadovala hlubší a detailnější reakci.
53. Dovodit absenci povinnosti adekvátně reagovat na kardinální stěžovatelčinu námitku ze skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, tedy postup dle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu byl namístě, by znamenalo poskytnout ochranu nepřípustně přepjatému formalismu. Povinnost vypořádat se s námitkou způsobem odpovídajícím její relevanci nemůže ustupovat pouhému formálnímu způsobu vyřízení věci. Neobstál by ani závěr, že Nejvyšší soud ani nemohl postupovat jinak, neboť stěžovatelka poukázala na relevantní rozpor mezi právním názorem odvolacího soudu a judikaturou SDEU, nikoliv dovolacího soudu, jak vyžaduje § 237 občanského soudního řádu. Ten výslovně jako důvod přípustnosti v této souvislosti uvádí toliko odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky hmotného či procesního práva, na níž spočívalo jeho rozhodnutí.
54. Ústavní soud však již v minulosti v zájmu účinné ochrany ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyložil ústavně konformně ustanovení § 237 občanského soudního řádu tak, že tato varianta přípustnosti dovolání je založena i tehdy, jde-li o rozpor s judikaturou Ústavního soudu [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 980/17 ze dne 6. 6. 2017 (N 97/85 SbNU 619), nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353), nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247) či nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 235/83 SbNU 657)]. Není přitom důvodu, aby tento ústavně konformní výklad nezahrnoval i rozpor s judikaturou SDEU. I kdyby zde nebylo možno uvažovat o analogickém výkladu § 237 občanského soudního řádu, musela by situace, v níž je judikatura Nejvyššího soudu v rozporu s judikaturou SDEU, být podřaditelná pod variantu přípustnosti spočívající v tom, že předmětná právní otázka má být vyřešena jinak. Je přitom v kompetenci obecných soudů určit, která z těchto dvou právních konstrukcí dosahujících z ústavněprávního pohledu stejného výsledku se prosadí oproti té druhé.
55. Ústavní soud tedy na tomto místě dílčím způsobem shrnuje, že jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v otázce hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe SDEU, je tím založena přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, a odmítne-li přesto Nejvyšší soud takové dovolání jako nepřípustné, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva dovolatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
56. Bez významu není ani skutečnost, jak stěžovatelka uvedla v doplnění své ústavní stížnosti, že po skončení řízení před obecnými soudy se SDEU výslovně vyjádřil i k otázce, zda se jeho předchozí závěry učiněné ve věci C-282/10 vztahují i na bezpodmínečnost vzniku nároku na dovolenou za období, v němž probíhal spor o (ne)platnost ukončení pracovního poměru, který skončil závěrem, že zaměstnavatel ukončil pracovní poměr se zaměstnancem nezákonně. Ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 dospěl SDEU k závěru, že: "Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž pracovník, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté do něj znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění, nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za období od data propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat, z důvodu, že tento pracovník během této doby pro zaměstnavatele skutečně nepracoval." Tento závěr přinejmenším prima vista zavdává dobrý důvod se domnívat, že se může vztahovat i na stěžovatelčin případ.
57. Ústavní soud podotýká, že pochopitelně nelze klást obecným soudům za vinu, že při rozhodování o stěžovatelčině věci nevycházely z právních závěrů spojených věcí C-762/18 a C-37/19, neboť ty v době rozhodování ještě nebyly známy. Vzhledem k tzv. incidentní retrospektivitě judikatury [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)], tedy principiálnímu východisku, že i nové závěry judikatury dopadají na řízení teprve probíhající, ačkoliv rozhodné skutkové okolnosti nastaly v době, kdy ještě tyto nové závěry známy nebyly, však Ústavní soud nemohl názor SDEU vyjádřený ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 opomenout, a budou se jím muset zabývat nyní i obecné soudy. Tato povinnost ostatně obecným soudům plyne i z judikatury SDEU, která požaduje obsahové přizpůsobení rozhodnutí novému výkladu podanému SDEU až po vydání rozhodnutí, které následně bylo zrušeno (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 1. 2004 ve věci C-453/00 Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor Pluimvee en Eieren, rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 12. 2. 2008 ve věci C-2/06 Willy Kempter KG v. Hauptzollamt Hamburg-Jonas či rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 19. 9. 2006 ve spojených věcech C-392/04 i-21 Germany GmbH a C-422/04 Arcor AG & Co. KG proti Spolkové republice Německo; viz blíže také TICHÝ, L.; ARNOLD, R.; ZEMÁNEK, J. a kol. Evropské právo. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 255).
58. Ostatně k této situaci došlo právě proto, že Nejvyšší soud nepředložil SDEU jako předběžnou otázku, zda se výklad čl. 7 směrnice o pracovní době provedený ve věci C-282/10 o nepodmíněnosti práva na dovolenou reálným výkonem práce po určitou dobu vztahuje i na situace, v nichž jde o právo na dovolenou za dobu, po niž probíhal soudní spor o nezákonnosti ukončení pracovního poměru, která byla nakonec obecnými soudy konstatována. Tato povinnost Nejvyššímu soudu ve světle judikatury Ústavního soudu připomenuté výše v části V. c) tohoto nálezu přitom vznikla. Ačkoliv stěžovatelka ani netvrdí, že by v dovolání Nejvyššímu soudu položení předběžné otázky SDEU navrhla, jedná se o situaci, v níž porušení ústavně zaručených základních lidských práv spočívá v nepředložení předběžné otázky sua sponte, neboť je zřejmé, že řešená právní otázka si toho zjevně žádala (viz výše bod 39). Nelze se tedy ztotožnit s námitkou explicitně formulovanou vedlejší účastnicí, že povinnost předložit předběžnou otázku Nejvyššímu soudu nevznikla.
59. Byť by totiž sice bylo možno polemizovat o tom, že právní názor ve věci C-282/10 byl zformován v řízení, v němž šlo skutkově o situaci, v níž zaměstnankyně nevykonala pro zaměstnavatele penzum práce potřebné pro vznik práva na dovolenou dle francouzského zákoníku práce, neboť byla v pracovní neschopnosti ze zdravotních důvodů, tedy že šlo skutkově o odlišnou situaci, než jaká leží v jádru nyní posuzované věci, nebylo v pravomoci obecných soudů tuto případnou odlišnost samostatně posoudit. Právní názor SDEU představený výše sub 47 byl totiž formulován jako kategorický, a tedy obecné soudy nebyly oprávněny vyložit čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době samostatně v rozporu s touto kategorickou formulací tak, že se nevztahuje na situace, v nichž probíhá mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem spor o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. SDEU v samotné odpovědi na předběžnou otázku, ale ani v odůvodnění rozsudku ve věci C-282/10 totiž nikde neuvádí nic, z čeho by bylo možno dovodit, že jeho předmětný právní názor by byl omezen toliko na situace pracovní neschopnosti ze zdravotních důvodů či že obecně že by byl podmíněn důvodem, proč reálně zaměstnanec pro zaměstnavatele minimální penzum práce potřebné pro vznik práva na dovolenou neodvedl.
60. Na tomto místě je třeba odmítnout i námitku vedlejší účastnice, že rozhodnutí o předběžné otázce primárně zavazuje soud, který tuto otázku položil. Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené. Ústavní soud v odpovědi na námitku vedlejší účastnice uvádí, že přinejmenším a priori nemohly obecné soudy zcela vyloučit dopady právního názoru vyjádřeného ve věci C-282/10 na stěžovatelčinu věc. Je jistě pravda, že byly formulovány v řízení o předběžné otázce vztahující se k jiné právní úpravě i jiné otázce, kategorická formulace znění odpovědi na předběžnou otázku však přinejmenším na první pohled nasvědčuje závěru, že má mít obecnou platnost bez ohledu na konkrétní provedení právní úpravy každého členského státu.
61. Nejvyšší soud se tak měl zabývat tím, zda musí výkladový problém (jestli se právní názor vyjádřený ve věci C-282/10 uplatní i na nyní projednávanou věc) odstranit položením předběžné otázky SDEU nebo zda je zde důvod, pro nějž jej může vyřešit sám, a pokud by jej nalezl, přesvědčivě jej vtělit do odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
62. Jestliže za těchto okolností Nejvyšší soud předběžnou otázku SDEU nepředložil, ale fakticky vlastním výkladem uvedený právní názor zúžil tak, že se na věc stěžovatelky nevztahoval, zasáhl tím do pravomoci SDEU vykládat unijní právo a v této jeho kapacitě jej nahradil vlastní úvahou. Tím se dopustil porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
63. Již tato skutečnost postačuje k tomu, aby vznikla povinnost obecných soudů se ve vztahu k nynější věci zabývat právními názory vyjádřenými ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19 a aby byla odmítnuta možná námitka, že připuštěním této incidentní retrospektivity by mohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva vedlejší účastnice na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku nepřípustného narušení předvídatelnosti práva. Tento závěr kromě toho posiluje i skutečnost, že tyto právní názory byly učiněny v kontextu dlouhodobějšího trendu judikatury SDEU, který byl bezpečně vysledovatelný již v době vydání napadených rozhodnutí, a jak obecným soudům, tak vedlejší účastnici musel být znám, neboť stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy zejména dovolávala závěrů věci C-282/10, v níž SDEU vyjádřil v závazné části rozsudku (tj. přímo v odpovědi na předběžnou otázku) kategorický závěr, že nárok na dovolenou nesmí být podmiňován požadavkem na určité minimální reálně odpracované pensum. Závěry spojených věcí C-762/18 a C-37/19 tento dřívější trend následují a rozvíjí, neboť pouze doplňují, že tato nepodmíněnost se uplatní nejen tehdy, když zaměstnanec bez své viny nemůže vykonávat práci, neboť je v pracovní neschopnosti ze zdravotních důvodů, ale rovněž tehdy, když bez své viny nemůže vykonávat práci, neboť s ním zaměstnavatel neoprávněně ukončil pracovní poměr a po dobu řízení, v němž je tato otázka posuzována, zaměstnanci práci nepřiděloval. Nelze je tak považovat za překvapivé či neočekávatelné.
VII. Závěr
64. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 51, 54 až 55 a 58 až 63.
65. Ačkoliv se stěžovatelčina argumentace vztahovala toliko k rozhodnutí Nejvyššího soudu, shora uvedené závěry judikatury SDEU ve svých rozhodnutích pominul nejen Nejvyšší soud v řízení o dovolání, ale i odvolací soud a nalézací soud. V zájmu zabránění zbytečným průtahům tak vyhověl Ústavní soud ústavní stížnosti v plném rozsahu a zrušil všechna tři napadená rozhodnutí. Obecné soudy se budou muset stěžovatelčiným případem znovu zabývat a náležitým způsobem tyto závěry judikatury SDEU ve svých rozhodnutích zohlednit a vypořádat se s nimi v jejich odůvodněních.
66. Ústavní soud předesílá, že tímto nálezem nezavazuje obecné soudy ke konkrétnímu výsledku řízení, který ani nepředjímá. Napadená rozhodnutí totiž vycházela z toho, že nárok na dovolenou stěžovatelce v rozhodném období vůbec nemohl vzniknout, a jelikož toto východisko se jeví judikaturou SDEU přinejmenším za zpochybněné a obecné soudy na tuto judikaturu ústavně konformním způsobem nereagovaly přesto, že se toho stěžovatelka domáhala, musel Ústavní soud napadená rozhodnutí již proto zrušit. Nyní bude na obecných soudech, aby se směrnicí o pracovní době a relevantní judikaturou SDEU k jejímu čl. 7 náležitě zabývaly a v souladu se svými povinnostmi aplikovat unijní právo je správně promítly do nynějšího případu při jeho posuzování. Výsledek tohoto zohlednění tento nález nijak nepředurčuje.
67. V dalším řízení před obecnými soudy bude mít i vedlejší účastnice příležitost prezentovat svůj názor na relevantní unijní právní úpravu či judikaturu SDEU k předmětným otázkám. V nynějším řízení o ústavní stížnosti se její argumentací ohledně jejich dopadů na stěžovatelčinu věc Ústavní soud zabývat nemůže, neboť důvodem, proč ústavní stížnosti vyhověl, bylo právě to, že se unijním právem a judikaturou je vykládající obecné soudy dostatečně nezabývaly, ačkoliv se přinejmenším na první pohled nejeví jako pro věc irelevantní, kteroužto vadu budou muset v dalším řízení odstranit. Ústavní soud přitom, jak již výše poznamenáno, nemůže jakkoliv předjímat výsledek, k němuž obecné soudy dospějí.
68. Ani dalších otázek, kterými se obecné soudy nemusely zabývat, neboť vycházely z předpokladu, že stěžovatelce žádný nárok na dovolenou vůbec vzniknout nemohl (např. bylo-li za daných okolností přípustné, aby si stěžovatelka sama stanovila dobu čerpání dovolené, zda byly splněny podmínky pro převod dovolené z minulých let atd.), se nosné právní závěry tohoto nálezu netýkají, vznikne-li vůbec v dalším řízení před obecnými soudy potřeba je řešit.
69. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou, dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 1 Listiny, a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí.