43. Krajský soud v napadeném usnesení (jímž rozhodl o stížnostech stěžovatele, spolku Chamurappi z. s. a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jak je mj. rekapitulováno shora v odst. 8 - 11) rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě a vyjádřil se přitom ke všem relevantním otázkám, zejména k důvodům trvání vazby i k argumentům předestřeným stěžovatelem ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu. V závěru napadeného usnesení pak konstatoval, že "o žádosti obžalovaného S. A. Z. o propuštění z vazby na svobodu ze dne 24. 6. 2019, o písemném slibu obžalovaného nahrazujícím vazbu i o návrhu obžalovaného na nahrazení vazby zárukou důvěryhodně osoby ze dne 24. 6. 2019, předložených obžalovaným krátkou cestou v rámci vazebního zasedání, stížnostní soud nerozhodoval neboť nebyly splněny podmínky § 71a trestního řádu, podle nichž žádost o propuštění z vazby může obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí v tomto ustanovení uvedených. Nutno přitom konstatovat, že obžalovaným nově podaná žádost o propuštění z vazby de facto uvádí stejné důvody, jako v žádostech předchozích, stejným je i slib, který obžalovaný nově nabídl a stejná je i záruka za další chování obžalovaného nabídnuta za obžalovaného jeho manželkou J. Z. Vzhledem k tomu, že předchozí rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a rozhodnutí, jímž byly posuzovány vazební důvody, nenabyly v době, kdy obžalovaný novou žádost podal právní moci, nebylo možno o této nově podané žádosti včetně nabídky slibu a nabídky záruky rozhodnout."
44. Postup krajského soudu ústící ve vydání napadeného usnesení považuje Ústavní soud za ústavně konformní. V prvé řadě nelze přehlédnout, že se krajský soud v napadeném usnesení důvody trvání vazby v celé jejich šíři zabýval, byť explicitně deklaroval, že formálně o žádosti stěžovatele z 24. 6. 2019 nerozhoduje. Navíc pak Ústavní soud akceptuje jako ústavně konformní i samotný argument, kterým krajský soud svůj postup odůvodnil. Pro postup navrhovaný stěžovatelem totiž - ve smyslu ustanovení § 71a trestního řádu, o jehož ústavní konformitě nemá Ústavní soud pochyb - skutečně nebyly splněny podmínky. Žádost o propuštění z vazby může obviněný (ledaže by v ní uvedl jiné důvody) opakovat po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního relevantního rozhodnutí, což se v projednávané věci nestalo (a tuto skutečnost ani stěžovatel nerozporuje). Nejde přitom, jak tvrdí stěžovatel, o postup ryze formalistický, neboť o obsáhlých a často ryze procesně uplatňovaných argumentech stěžovatele rozhodují soudy opakovaně a periodicita přezkumu, včetně slyšení stěžovatele v rámci vazebních zasedání a hlavních líčení, splňuje podmínky plynoucí ze zákona i z relevantní judikatury ESLP a Ústavního soudu.
45. Poslední novou námitkou stěžovatele ve vztahu k vazebnímu řízení je pak tvrzení, že k porušení jeho základních práv (zejména práva na přístup k soudu) mělo dojít napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím vrchní soud zamítl stížnost stěžovatel proti (rovněž napadenému) usnesení Krajského soudu v Brně bez meritorního přezkumu. Takovým postupem byl stěžovateli dle jeho tvrzení rovněž odňat jeden stupeň řízení, neboť Krajský soud v Brně napadeným usnesením prý rozhodoval fakticky jako soud prvního stupně. Stěžovatel uvedl, že v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2019, č. j. 3 T 151/2017-7962, proti němuž směřovala stížnost, nebylo o důvodech vazby ve smyslu § 67 trestního řádu rozhodováno. Pokud se jimi posléze Krajský soud zabýval, činil tak v řízení poprvé a nelze jej tedy substantivně považovat za soud druhého stupně. Stěžovatel odkázal v této souvislosti mj. na nález Ústavního soudu ze dne III. ÚS 170/01. Tímto nálezem zrušil Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí právě proto, že soud (jako soud stížnostní) rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z jiných důvodů, než jaké byly posuzovány před soudem prvního stupně, a stěžovatel proto neměl možnost se k tomuto důvodu a souvisejícím důkazům jakkoliv vyjádřit.
46. Situace stěžovatele se však ve věci řešené citovaným nálezem diametrálně liší. Jak již bylo shora rekapitulováno, Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodoval nejen o stížnosti státního zástupce proti usnesení městského soudu ze dne 3. 6. 2019, nýbrž i o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 17. 4. 2019. V tomto usnesení (resp. zejména v předcházejícím odkazovaném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2019, č. j. 8 To 113/2019-7679) byla otázka důvodů vazby ve smyslu § 67 trestního řádu řešena. Stěžovatel sám se ve své stížnosti, o níž posléze Krajský soud v Brně rozhodoval, otázce trvání důvodů vazby (jakož i celé řadě otázek jiných) velmi obsáhle věnoval.
47. Nelze za této situace tvrdit, že by stěžovateli byla upřena možnost vyjádřit se k trvání důvodů vazby ve smyslu § 67 trestního řádu v řízení před soudy obou stupňů (tedy městského soudu i krajského soudu) a že by mu tedy byla naznačeným postupem Krajského soudu v Brně, potažmo Vrchního soudu v Olomouci odňata možnost vyjádřit se k relevantním právním otázkám či že by mu protiústavně "odepřen jeden stupeň soudní soustavy".
48. Ve vztahu k tvrzeným protiústavním pochybením ve vazebním řízení Ústavní soud tudíž ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo ze stěžovatelem tvrzených ani z jiných důvodů.
II. b) Jiné zásahy ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno
49. Druhý okruh námitek stěžovatele se pak dotýká "jiných zásahů", spočívajících v kontrole korespondence a nahrávání a kontrole telefonických hovorů stěžovatele ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Tyto zásahy mají právní základ v ustanoveních § 13 (korespondence), resp. § 13a (telefonické hovory) zákona o výkonu vazby. Další podrobnosti jsou pak stanoveny řádem výkonu vazby, konkrétně ustanoveními § 42 (korespondence), resp. § 43a (telefonické hovory). V záhlaví vymezené části citovaných ustanovení stěžovatel rovněž napadá návrhem na jejich zrušení ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu.
50. Nejprve se Ústavní soud vypořádal s námitkou, podle níž docházelo v důsledku kontroly korespondence stěžovatele k opakovanému porušování jeho práva na ochranu soukromí (v tomto ohledu odkazuje stěžovatel na ustanovení čl. 8 Úmluvy).
51. Ústavní soud v minulosti vyložil, že se u práva na nedotknutelnost osoby a soukromí jedná o právo bezprostřední a působící přímo napříč celým právním řádem, které může být omezeno (čl. 7 odst. 1 Listiny) jen pokud je šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Proto je osobám legitimně omezeným na svobodě omezeno právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí jen v rozsahu účelu tohoto omezení svobody, a nikoliv zcela či podle úvahy orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009, N 157/54 SbNU 33).
52. Již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3647/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 106/61 SbNU 589, odst. 15) však Ústavní soud zároveň konstatoval, že zmíněným ústavním východiskům "zcela odpovídá úprava podústavního práva, jež v § 13 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, na jedné straně výslovně umožňuje přijímání a odesílání korespondence, a na druhé straně tuto korespondenci staví pod kontrolu co do jejího obsahu." Od tohoto právního názoru vysloveného v nálezu nemá Ústavní soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci. Odkazovaný nález vycházel z právního posouzení, jež sdílí i nyní rozhodující senát Ústavního soudu, podle něhož je úprava obsažená v ustanovení § 13 zákona o výkonu vazby sice podkladem pro zásah do základních práv, jedná se však o zásah legitimní, nezbytný a přiměřený. Již skutečnost, že ústavnost zásahů do základních práv realizovaných na základě citovaného zákonného ustanovení byla aprobována v nálezu Ústavního soudu, by postačovala ke konstatování zjevné neopodstatněnosti předmětné stížnostní námitky.
53. Ústavní soud však nad rámec uvedeného dodává, že zásah předvídaný ustanovením § 13 odst. 2 zákona o výkonu vazby, tedy kontrola obsahu korespondence, je nepochybně mírnějším zásahem do práva na ochranu soukromí (či do práva na soukromý a rodinný život) než úplný zákaz korespondence. Jde o zásah transparentní, předvídatelný a sledující legitimní cíl. Jsou-li totiž dány důvody vazby, lze tento zásah do práva na ochranu soukromí odůvodnit nutností boje proti kriminalitě, a to zejména v případě stěžovatele, který byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu a dokonce účasti na organizované zločinecké skupině.
54. Z hlediska nezbytnosti pak není patrné, že by existoval mírnější prostředek, jak uvedeného cíle dosáhnout. Rovněž je podstatné (i s ohledem na princip minimalizace zásahů do základních práv), že z kontroly obsahu korespondence je ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 zákona o výkonu vazby vyňata korespondence s určitými "privilegovanými" osobami, zejména s obhájcem, s advokátem v jiné věci, se státními orgány či s mezinárodními organizacemi a institucemi.
55. Ústavní soud proto tuto dílčí otázku uzavírá s tím, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti jinému zásahu ze strany Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, spočívajícímu v kontrole obsahu stěžovatelovy korespondence, je zjevně neopodstatněná.
56. Pokud jde o nahrávání a kontrolu telefonických hovorů, uvádí stěžovatel, že jde o zásah porušující jeho právo na ochranu soukromí ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny.
57. Klíčovým argumentem stěžovatele je to, že právní úprava, která tvoří podklad pro nahrávání a kontrolu telefonických hovorů vazební věznicí, nesplňuje nároky vyplývající z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně pak z rozsudků Domenichini proti Itálii (rozsudek ze dne 15. 11. 1996, č. stížnosti 15943/90) a Doerga proti Nizozemí (rozsudek ze dne 27. 7. 2004, č. stížnosti 50210/99). Konkrétně stěžovatel tvrdí, že tento zásah není "v souladu se zákonem" (resp. právem; v originále "in accordance with the law") ve smyslu citované judikatury, neboť předmětná právní úprava není dostatečně jasná a předvídatelná (zejména není stanovena lhůta pro uchovávání záznamů) a nezakotvuje dostatečné záruky proti zneužití.
58. Jak již Ústavní soud uvedl shora, právní základ pro kontrolu telefonických hovorů uskutečňovaných stěžovatelem z vazby je obsažen v ustanovení § 13a zákona o výkonu vazby a ustanovení § 43a řádu výkonu vazby.
59. Ústavní soud k tomu v prvé řadě uvádí, že pokud jde o pojem "v souladu se zákonem", není míněn "zákon" ve formálním slova smyslu, nýbrž "právo". Formulace, kterou se uskutečňuje výhrada zákona, musí být stanovena právem vnímaným v materiálním smyslu slova a podřadit lze pod něj nejen právo psané, ale i právo nepsané či soudcovské (Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 14. 9. 2010 č. 38224/03). Za psané právo tu považuje ESLP nejen zákony, ale i právní předpisy nižší právní síly, normativní akty vydané profesními organizacemi a další podobné prameny (Leyla Şahin proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 11. 2005 č. 44774/98). Tak ostatně k věci přistupoval i Ústavní soud ve své dřívější judikatuře [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.)]. Otázkou tudíž je, zda je relevantní právní úprava obsažená v zákoně i vyhlášce, popř. odrážející se v ustálené praxi orgánů veřejné moci (je-li jaká) dostatečně jasná, konkrétní a předvídatelná, aby bylo možno konstatovat, že zásah do základních práv je "v souladu s právem."
60. Právní úprava obsažená v zákoně a výkonu vazby a v řádu výkonu vazby naproti tomu obsahuje vymezení způsobu kontroly, účelu kontroly, jejích limitů i právní základ pro spolupráci s orgány činnými v trestním řízení (na rozdíl od úpravy nizozemské posuzované v odkazovaném rozsudku ESLP; k tomu srov. níže).
61. Samotný právní základ pro kontrolu telefonických hovorů stěžovatele (či obecně osob nacházejících se ve vazbě) je obsažen v ustanovení § 13a odst. 5 zákona o výkonu vazby, podle něhož "Nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v § 13 odst. 3 nebo § 14 odst. 9 nebo § 26 odst. 6, je Vězeňská služba oprávněna seznamovat se formou odposlechu s telefonáty uvedenými v odstavcích 1 a 2 a pořizovat jejich záznam." Na rozdíl od věci Domenichini proti Itálii však česká právní úprava neobsahuje toliko vymezení osob, jejichž telefonický kontakt s vězněm či vazebně stíhanou osobou může být kontrolován, nýbrž reguluje i další parametry této kontroly.
62. Způsob a průběh kontroly (jakož i právní základ spolupráce s orgány činnými v trestním řízení) je pak zakotven v ustanovení § 43a odst. 3 řádu výkonu vazby: "Oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů je realizováno zpravidla kontrolou záznamu telefonátů na záznamovém médiu, výjimečně přímým odposlechem zaměstnancem Vězeňské služby pověřeným ředitelem věznice. Pokud obsah telefonátu zakládá podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, Vězeňská služba předá záznam telefonátu orgánu činnému v trestním řízení, v případě přímého odposlechu hovor přeruší a událost oznámí. Stejně Vězeňská služba postupuje v případě, zjistí-li, že komunikace probíhá s jinou než povolenou osobou, nebo v případě, kdy hovor vede k narušení důvodu vazby."
63. Specificky ve vztahu ke komunikaci stěžovatele s obhájci je pak třeba odkázat na ustanovení § 43a odst. 4 řádu výkonu vazby, podle něhož "Zjistí-li Vězeňská služba při kontrole záznamu telefonátů nebo přímém odposlechu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem nebo osobou uvedenou v § 13 odst. 3, § 14 odst. 10 nebo § 26 odst. 6 zákona, je povinna odposlech ihned zrušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděla, nijak nepoužít." Nelze ovšem - jak ve stížnosti naznačuje i stěžovatel - nikdy zcela vyloučit, že jakýkoliv orgán veřejné moci nebude respektovat limity stanovené mu právem (tj. že by odposlech mohl být prováděn i protiprávně). Hypotetická možnost excesu z jinak dostatečně precizně popsaných limitů a zakotvení oprávnění orgánu veřejné moci však nemůže být kritériem pro posuzování ústavnosti právní úpravy, neboť takovým testem by nakonec nemohla projít prakticky žádná veřejnoprávní úprava.
64. Ke stěžovatelem citovanému rozsudku Doerga proti Nizozemí pak Ústavní soud uvádí následující. Stěžovatel interpretuje toto rozhodnutí tak, že ESLP konstatoval "nezákonnost" zásahu v důsledku toho, že nizozemská úprava nestanovala dobu, po kterou je možné záznamy hovorů uchovávat. Jelikož tento aspekt sdílí i úprava česká, považuje ji stěžovatel za protiústavní.
65. Taková interpretace citovaného rozsudku ESLP však dle názoru Ústavního soudu není korektní. Je v prvé řadě podstatné, že skutkové okolnosti předmětného případu byly zcela odlišné. Nizozemská úprava nahrávání a používání byla obsažena pouze v oběžníku ministra spravedlnosti, případně ve vnitřním řádu věznice a neobsahovala prakticky žádná omezení či pravidla postupu, jež obsahuje úprava v zákoně o výkonu vazby a v řádu výkonu vazby. Argument "praktickou absencí lhůty" byl toliko podpůrným argumentem, jímž ESLP podložil svůj obecný závěr, podle něhož nizozemská právní úprava nebyla dostatečně určitá a předvídatelná z hlediska kritéria zákonnosti ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Nizozemská úprava ve skutečnosti lhůtu obsahovala, neboť podle vnitřních pravidel věznice neměly být záznamy uchovávány a měly být "ihned" smazány. Ve stěžovatelově věci přitom ke smazání záznamu ihned nedošlo, záznam byl o 8 měsíců později použit v rámci trestního řízení proti němu, přičemž nizozemský nejvyšší soud použití takového důkazu akceptoval, neboť vyložil pojem "ihned" tak, že může znamenat i "dokud trvá nebezpečí, kvůli němuž byl záznam pořízen" (Doerga proti Nizozemí, zejména odst. 17, 22 a 52). I s ohledem na to pak ESLP konstatoval, že nizozemská právní úprava nebyla pro své adresáty dostatečně předvídatelná a určitá, tedy že na jejím základě nebylo možné s rozumnou mírou jistoty odhadnout hrozící míru zásahu do základních práv, a že tudíž zásah do práva stěžovatele (pana Doergy) na soukromý život neprošel testem zákonnosti.
66. Relevantní právní úpravy obsažené v zákoně o výkonu vazby a řádu výkonu vazby, jak plyne již z její rekapitulace, obdobnými vadami netrpí. Podle právního názoru Ústavního soudu je právní úprava obsažená v ustanovení § 13a zákona o výkonu vazby a v ustanovení § 43a řádu výkonu vazby dostatečně určitá a lze na jejím základě předvídat míru a povahu zásahu do práva na ochranu soukromí, resp. práva na soukromý a rodinný život; splňuje proto podmínku zákonnosti ve smyslu ustanovení čl. 8 Úmluvy a relevantní judikatury Ústavního soudu. Na rozdíl od věci Doerga proti Nizozemí neexistují ani zřetelné indicie nasvědčující tomu, že by právní úprava byla různými orgány veřejné moci interpretována zcela rozdílně či dokonce libovolně. Zásah do stěžovatelova práva na ochranu soukromí založený na shora citované právní úpravě proto Ústavní soud považuje za "zákonný" a i z jiných hledisek ústavně konformní.
III. Závěr
67. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Zároveň jako zjevně neopodstatněný odmítl i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, v části "Korespondence podléhá kontrole, která zahrnuje seznámení se s obsahem písemností.", ustanovení § 42 odst. 1 v části "Správa věznice vede přehled o korespondenci obviněného podléhající kontrole orgánu, který vede řízení.", a ustanovení § 43a odst. 3, 4 a 5 řádu výkonu vazby vyhlášky č. 109/1994 Sb., řád výkonu vazby.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu