29. Vedle toho je třeba přisvědčit stěžovateli i v tom, že zejména rozhodnutí o nákladech řízení před krajským soudem pro něj bylo překvapivé a nepředvídatelné. Ačkoli Ústavní soud nijak nezpochybňuje samo oprávnění Nejvyššího správního soudu na podkladě kasační stížnosti vedlejší účastnice přezkoumat též nákladový výrok rozsudku krajského soudu, nelze na druhou stranu pominout, že konkrétní námitky v kasační stížnosti se týkaly pouze posouzení krajského soudu ve věci samé, otázka nákladů řízení nebyla ani v řízení o žalobě nijak sporována a v průběhu řízení o kasační stížnosti nedošlo k žádné změně relevantních skutkových okolností. Přesto stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem nebyl nijak upozorněn na možnou změnu v posouzení otázky náhrady nákladů řízení o žalobě a nebyl mu dán žádný prostor pro vyjádření k takové změně. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud při zrušení nákladového výroku rozsudku krajského soudu zavázal tento soud právním názorem, že v dané věci "jsou podle § 60 odst. 7 s. ř. s. dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení o žalobě" (bod 19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), pak stěžovateli nebyla dána možnost vyjádřit se k této otázce ani v dalším řízení před krajským soudem, který ostatně napadeným usnesením rozhodl bezprostředně poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí kasačního soudu a vrácen soudní spis předložený Nejvyššímu správnímu soudu. V daném případě tak došlo k nežádoucí situaci, kdy stěžovatel byl překvapen nečekaným a nepředvídatelným obratem v posouzení otázky nákladů řízení o žalobě, a i tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
30. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukazy Nejvyššího správního soudu a vedlejší účastnice na vybraná usnesení Ústavního soudu i předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, zmíněné ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, nelze považovat za případné. Předně nelze souhlasit s představou, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemohlo být pro stěžovatele žádným překvapením s ohledem na předchozí rozsudek tohoto soudu sp. zn. 3 Ads 306/2016 ze dne 21. 12. 2017, který byl vydán v obdobné věci jiného žalobce zastoupeného týmž zástupcem, jako je zastoupen stěžovatel, a ve kterém žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, a to i s poukazem na § 60 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud sice i v tomto rozhodnutí zmínil bagatelní povahu celého sporu, ovšem nezavázal krajský soud právním názorem o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. jako ve věci stěžovatele a o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl i s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice byla v tomto řízení částečně úspěšná (k její stížnostní námitce došlo ke zrušení nákladového výroku rozsudku krajského soudu z důvodu nesprávného určení tarifní hodnoty, a tedy vyčíslení nákladů řízení). Posledně uvedená skutečnost byla rovněž podstatná z pohledu Ústavního soudu, který zmiňovaný rozsudek přezkoumal a neshledal ústavně nekonformním v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/18 ze dne 29. 5. 2018. O odlišnou procesní situaci oproti situaci v nynějším případě se jednalo též v usnesení sp. zn. II. ÚS 1440/18 ze dne 9. 7. 2018, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost proti výroku usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které bylo zastaveno. Konečně na shora rozvedených závěrech Ústavního soudu v nynější věci nemůže nic změnit ani poukaz Nejvyššího správního soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 941/16 ze dne 23. 11. 2016 k otázce bagatelnosti. I v tomto usnesení Ústavní soud obecně připomněl, že posouzení bagatelnosti věci není určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu, ale vždy je třeba individuálního posouzení; navíc ústavní stížnost v dané věci byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta na prvním místě proto, že byla pouhým nesouhlasem s právními závěry obecných soudů ohledně výkladu relevantního zákonného ustanovení, přitom Ústavní soud shledal rozporovaná rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavnosti jako zcela akceptovatelná. V neposlední řadě pak Ústavní soud obecně připomíná, že jeho usnesení nelze co do precedenční síly a závaznosti srovnávat s jeho nálezy [podrobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 88 a násl.].
31. K argumentaci obsažené v ústavní stížnosti pak Ústavní soud dodává, že se blíže nezabýval poukazy stěžovatele na to, že v žalobě se domáhal též úpravy důchodu v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Na tuto argumentaci sice v řízení před krajským soudem, jakož i nyní v řízení o ústavní stížnosti reagovala vedlejší účastnice (s tím, že tato úprava fakticky provedena byla); nicméně krajský soud se jí nijak blíže nevěnoval a rozhodnutí žalované zrušil jen pro nesprávný výpočet příplatku k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, přitom stěžovatel toto rozhodnutí krajského soudu sám kasační stížností nenapadl, tudíž otázka aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyla řešena ani Nejvyšším správním soudem.
IV. Závěr
32. V projednávaném případě tedy napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že ani při rozhodování o nákladech řízení nelze odhlížet od celého kontextu sporu; i rozhodnutí o nákladech řízení, byť jde o druhotný aspekt soudní pře, by mělo být spravedlivé. V případech, kdy základ sporu spočívá v minulém nedemokratickém režimu a ve sporu jde o nároky osob tímto režimem nespravedlivě postižených, je třeba mít tuto skutečnost na mysli i při rozhodování o nákladech řízení a dbát na to, aby demokratický režim nepřidával ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem křivdu další - třeba i necitlivým a nečekaným rozhodnutím o nákladech řízení. Pokud obecný soud v takovém sporu využije mimořádného moderačního oprávnění při rozhodování o nákladech řízení, a přitom pomine celý kontext a základ sporu, může se jednat o vybočení z širokých mezí ústavnosti použití tohoto oprávnění a o porušení práva dotčeného účastníka na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě taková situace nastala i v nynějším případě, kdy obecné soudy necitlivě, bez komplexního a pečlivého posouzení všech rozhodných hledisek a bez uvedení způsobilých důvodů zvláštního zřetele hodných aplikovaly § 60 odst. 7 s. ř. s. a procesně úspěšnému stěžovateli nepřiznaly náhradu nákladů řízení. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak došlo také překvapivým a nečekaným obratem v posouzení otázky nákladů řízení o žalobě.
33. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti v převážné části vyhověl a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení o žalobě, a dále napadený výrok III rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení o kasační stížnosti.
34. V části směřující proti výroku II rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl původní rozsudek krajského soudu zrušen ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). I když právě tímto rozhodnutím došlo k přehodnocení otázky nákladů řízení o stěžovatelově žalobě a vyslovení právního názoru o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 60 odst. 7 s. ř. s. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení o žalobě stěžovateli, jednalo se stále toliko o kasační (zrušující) rozhodnutí soudu. Ústavní soud přitom kasační rozhodnutí obecných soudů ruší pouze v případech, kde je to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele; jinak takovou část ústavní stížnosti odmítne pro nepřípustnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 (N 171/82 SbNU 657), body 18 a 59; nález sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 220/75 SbNU 475), bod 16; nález sp. zn. I. ÚS 1787/11 ze dne 28. 11. 2013 (N 202/71 SbNU 385), bod 23; a nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), body 37-39]. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele není nezbytné zrušení kasačního výroku Nejvyššího správního soudu, a postačí zrušení na něj navazujícího usnesení krajského soudu. Je samozřejmé, že v dalším řízení bude krajský soud vázán v prvé řadě právním názorem vysloveným v tomto nálezu, nikoli kasačním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 190/15, citovaný výše, body 59 a 18). Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II rozsudku Nejvyššího správního soudu proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.