Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou, se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018 č. j. 12 T 167/2017-1495, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019 č. j. 3 To 8/2019-1588 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019 č. j. 7 Tdo 858/2019-1691, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38, 39 a 40 Listiny, jakož i čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě účastenství v podobě návodu dle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") ve spojení s § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu samostatného výkonu advokacie na dobu dvou a půl roku. Spolu se stěžovatelem byl odsouzen pro dokonaný trestný čin dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku i hlavní pachatel, vůči němuž měl stěžovatelův návod směřovat.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl při výkonu advokacie předat sám či prostřednictvím jiného hlavnímu pachateli, soudci insolvenčního úseku Krajského soudu v Brně, opožděnou přihlášku pohledávky své klientky do insolvenčního řízení, aby zajistil, že tato bude soudem přijata jako podaná řádně a včas, a poté, co se hlavní pachatel pro nesouhlas pracovnice podatelny neúspěšně pokusil dosáhnout zpětného zařazení této přihlášky do příslušného spisu pod záminkou, že ji nalezl v jiném spisu, kam byla patrně omylem zařazena, a přihláška byla stěžovateli vrácena zpět, měl stěžovatel opětovně přihlášku předat hlavnímu pachateli, který se poté znovu neúspěšně pokusil u administrativního aparátu soudu dosáhnout jejího zpětného zařazení do spisu, aby s ní v insolvenčním řízení bylo nakládáno jakožto s řádně a včas podanou, neboť bez toho by pohledávka stěžovatelovy klientky nemohla v předmětném insolvenčním řízení být uspokojena (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel, hlavní pachatel i státní zástupce. Stěžovatelovo odvolání odvolací soud zamítl, avšak napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil na podkladě odvolání státního zástupce a ve vztahu k hlavnímu pachateli i vůči němu dle § 258 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a dle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že znovu uznal oba spoluobviněné vinnými z trestných činů se stejnou právní kvalifikací jako nalézací soud a stěžovateli uložil prakticky tytéž tresty, jen délku zkušební doby u podmíněně odloženého trestu odnětí svobody zkrátil na dva roky. Kromě toho odvolací soud poupravil popis skutku tak, že stěžovatel měl hlavního pachatele k provedení činu přesvědčit.
5. S tímto výsledkem se stěžovatel nespokojil a podal proti němu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stejným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl i dovolání hlavního pachatele.
III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení
6. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rekapituluje stručně předchozí průběh trestního řízení před obecnými soudy a vymezuje splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti, následně proti napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1. porušení presumpce neviny, 2. porušení zásady in dubio pro reo, 3. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, 4. nenaplnění podmínek účastenství a neprokázání motivu, 5. znemožnění účinné obhajoby nutností respektovat povinnost mlčenlivosti, 6. nerespektování povinnosti Nejvyššího soudu zabývat se námitkami porušení lidských práv, 7. závažných vad přípravného řízení a hlavního líčení.
7. Podstatu jednotlivých námitek stěžovatele lze shrnout následovně:
8. Ad 1 stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy důsledně nerespektovaly jeho presumpci neviny. Nebylo prokázáno ani přímými důkazy, ani uzavřeným řetězcem důkazů nepřímých, že by se stěžovatel jakkoliv podílel na předmětném skutku, zejména kdy, kde a jak mělo dojít k předání přihlášky. O tom svědčí i mezery v jeho popisu, který operuje s pojmy "v přesně nezjištěné době", "na přesně nezjištěném místě", "sám nebo prostřednictvím jiného" atd. Soudy přitom samy pracovaly s tezí, že přihlášku předala hlavnímu pachateli třetí osoba, např. jeden ze svědků, který měl dle tvrzení nalézacího soudu důvod k odepření výpovědi. Neobjasnění jeho role však nemůže jít k tíži stěžovatele. Za takovéto důkazní situace není dle stěžovatele závěr o jeho vině dán s praktickou jistotou, přičemž byť sebevyšší stupeň podezření nestačí, k čemuž odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu.
9. Ad 2 se stěžovatel dovolává porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho vina rozhodně dle jeho názoru nebyla dostatečně zjištěna. Obecné soudy vychází z toho, že přihláška, která měla být doručena na soud dne 31. 8. 2016, nemohla být přílohou insolvenčního návrhu doručeného dne 1. 9. 2016. Pravdivost úředních záznamů hlavního pachatele přitom nebyla v řízení vyvrácena a obecné soudy vychází toliko z neomylnosti podatelny. Obhajoba stěžovatele nebyla vyvrácena, skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, ve věci absentuje přímý důkaz a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, již stěžovatel cituje, z toho obecné soudy nevyvodily jediný možný důsledek, tj. jeho zproštění obžaloby.
10. Ad 3 stěžovatel prezentuje názor, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je extrémní rozpor. Obecné soudy uvěřily pracovnicím podatelny, že v rámci jejich činnosti nemůže dojít k pochybení. Již to samo o sobě je podezřelé, pracoviště není automatizované, lidské selhání nelze vyloučit a hlavní pachatel doložil příklady mnoha takových pochybení podatelny. Svědkyně Z. pak vypovídala odlišně v přípravném řízení a v hlavním líčení, což obecné soudy nereflektovaly. Stěžovatel v tom spatřuje důkaz toho, že obecné soudy rozdílně přistupovaly k hodnocení důkazů podle toho, zda byly v jeho prospěch, či v neprospěch.
11. Ad 4 stěžovatel shledává, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky účastenství dle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nebylo prokázáno, že by v hlavním pachateli vzbudil rozhodnutí trestný čin spáchat. Rovněž stěžovatel v rámci této námitky deklaruje, že obecné soudy nezjistily jeho motiv. Bez toho dle jeho názoru nemohly učinit závěr ani o stěžovatelově zavinění, neboť motiv se promítá do pojmových znaků tohoto institutu.
12. Ad 5 stěžovatel proponuje závěr, že jeho obhajoba byla v zásadě znemožněna tím, že se činu měl dopustit při výkonu advokacie, a tedy ve vztahu ke své klientce byl vázán povinností mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Mlčenlivost je povinností advokáta, nikoliv jeho právem, chránící zájmy klienta, nikoliv jeho vlastní, a advokát ji musí bezvýjimečně zachovávat, jestliže jej jí klient nezprostil. Jde o zcela zásadní povinnost, která představuje jeden z pilířů současné advokacie. To znamená, že stěžovatel neměl možnost uvádět na svoji obhajobu skutečnosti, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem advokacie. Povinnosti mlčenlivosti totiž ustupují advokátovy osobní zájmy, neboť dle stavovských předpisů je nucen upřednostnit zájmy klienta i před svými vlastními zájmy.
13. Ad 6 stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že v jeho rámci lze napadat toliko vady právní. Přitom dle judikatury Ústavního soudu má Nejvyšší soud povinnost se zabývat i námitkami majícími charakter porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.
14. Ad 7 stěžovatel vypočítává závažné vady, k nimž došlo již v přípravném řízení. V prvé řadě byly všechny výslechy svědků provedeny v přípravném řízení ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladné a neopakovatelné, ačkoliv to státní zástupce popřel v usnesení zamítajícím stížnost proti zahájení trestního stíhání, avšak poté tyto výslechy opakovány nebyly. I odvolací soud uznal, že množství takto vyslechnutých svědků bylo nadbytečné.
15. V hlavním líčení pak přes nesouhlas obhajoby byla vyslechnuta svědkyně M., ačkoliv se odkazovala na mlčenlivost jakožto zaměstnankyně stěžovatele i na svůj přátelský vztah k němu. Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že dostatečně tento přátelský vztah neprokázala, a považuje její výslech za rozporný s nálezem sp. zn. II. ÚS 955/18 ze dne 9. 7. 2018 (N 120/90 SbNU 31). V rozporu s tímto nálezem proběhly před soudem i výslechy svědků S. a O. Stěžovatel dále s oporou o uznávanou komentářovou literaturu napadá závěr nalézacího soudu, že výpověď svědkyně M. by stěžovateli nemohla přivodit riziko trestního stíhání, protože už trestně stíhán je, neboť dle výkladu je třeba za takové riziko považovat i přispění k usvědčení již stíhané osoby. Taktéž nalézací soud dle stěžovatele jednostranně a účelově hodnotil výslech této svědkyně, ačkoliv tato uvedla, že bylo-li v knize pošty uvedeno "osobně", neznamená to, že to musel být osobně stěžovatel.
16. Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu, Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení a rovněž spisový materiál, z něhož ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše.
17. Nalézací soud, odvolací soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na svá napadená rozhodnutí, za nimiž si stojí.
18. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Stěžovatel ani sám netvrdí, že by s ním před pravomocným odsouzením bylo zacházeno jakožto s již vinným, a nic takového se ani nestalo. Zásadu in dubio pro reo pak stěžovatel vykládá nesprávně. Tato se uplatní vždy až tehdy, zůstávají-li po vyčerpání všech důkazů pochybnosti o skutkovém stavu. Tak tomu však v nynější věci nebylo a nic na tom nemění ani to, že se některé dílčí aspekty předmětného skutku nepodařilo zjistit určitě. Nikdo jiný než stěžovatel totiž nemohl být původcem snah hlavního pachatele dosáhnout neoprávněného zařazení přihlášky jakožto učiněné včas. K trestnosti stěžovatele by postačovalo již jen druhé iniciační jednání stěžovatele vůči hlavnímu pachateli, u nějž bylo zjištěno již zcela přesně, kdy k němu mělo dojít a že přihlášku hlavnímu pachateli předal se stejným úmyslem jako poprvé právě stěžovatel. Mezi důkazy a skutkovými zjištěními není ani žádný rozpor, činnost a fungování podatelny byly náležitě objasněny, zejména pak se závěrem, že nedostatky v jejich fungování nemohly mít žádný vliv na konkrétní způsob doručení přihlášky, jímž se měla dle tvrzení stěžovatele dostat do dispozice podatelny. Znaky účastenství naplněny byly, neboť bez jednání stěžovatele by hlavní pachatel neměl ani předmětnou přihlášku, ani důvod ji předávat pod smyšlenou záminkou podatelně. Stěžovatel rovněž směšuje pojmy zavinění a motiv. Povinnost mlčenlivosti dle názoru vrchního státního zástupce nemůže jít na vrub práva na obhajobu, nadto v nynější věci nebyly pro obhajobu stěžovatele relevantní informace o obsahu vztahu mezi ním jako advokátem a jeho klientkou. Šlo jen o okolnosti týkající se vlastního doručování přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Vady přípravného řízení tvrdí stěžovatel po celou jeho dobu a nebere v potaz argumentaci orgánů činných v trestním řízení, kterou na jeho tvrzení bylo reagováno. Stěžovatel směšuje neodkladné a neopakovatelné úkony s prováděním výslechu dle § 158 odst. 9 věty třetí trestního řádu a nereflektuje skutečnost, že napadená rozhodnutí se o výslechy z přípravného řízení neopírají. K výslechu přes tvrzený přátelský vztah vrchní státní zástupce uvádí, že u dvou ze tří svědků soudy nakonec tento důvod pro odepření výpovědi respektovaly a výslech svědkyně M. neměl na rozhodnutí žádný větší vliv. K poznámce "osobně" v knize pošty vrchní státní zástupce upozornil na to, že je k ní připsána vždy i zkratka "Z." a že těchto zkratek se v nich objevuje více pro různé osoby. Je tedy nepochybné, že skutečně šlo o stěžovatele.
19. Nejvyšší státní zastupitelství rovněž dle svého vyjádření nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Stěžovatel toliko opakuje svoje procesní námitky, jež uplatňoval již v celém průběhu trestního řízení a které byly obecnými soudy dostatečně vypořádány, včetně řádného odůvodnění. Stěžovatel brojí v podstatě jen proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Vůči nim Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, přičemž výjimky, v nichž tak učinit může, v této věci dány nejsou. Co do reakce na námitky porušení zásady in dubio pro reo, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a vad přípravného řízení se vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ve svých závěrech shoduje s vyjádřením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Stěžovatel dle nejvyššího státního zástupce při své námitce neprokázání znaků návodu coby podoby účastenství přehlíží, že svědkyně Z. jej identifikovala jako osobu, která jí potvrdila, že přihlášku doručovala na soud právě ona. Stěžovatel se rovněž opakovaně dopustil nestandardních jednání za účelem oklamání podatelny a zařazení opožděné přihlášky, jako kdyby byla podána včas. Nelze si představit ani jinou osobu, která by na hlavního pachatele mohla v tomto směru působit. Úmysl stěžovatele byl prokázán jednoznačně a pohnutka (motiv) znakem trestného činu dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku není. Nejvyšší státní zástupce rovněž zmínil, že povinnost mlčenlivosti advokáta se nevztahuje na skutečnosti předkládané soudu či jinému orgánu, což platilo i pro svědkyni M. a její údajnou povinnost mlčenlivosti jakožto zaměstnankyně advokáta, a i kdyby tomu tak mělo být, musí mít právo na obhajobu jakožto ústavně garantované právo před povinností mlčenlivosti přednost. Tato svědkyně rovněž neuvedla takové skutečnosti, které by svědčily o osobním vztahu dostatečné intenzity na to, aby ji to oprávnilo k odepření výpovědi.
20. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel v ní setrval na svých předchozích stanoviscích, která ve stručnosti zopakoval.
IV. Posouzení Ústavním soudem
21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ji nemůže odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musí si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III tohoto nálezu) a rozhodnout o ní nálezem. Důvodem je stěžovatelova námitka 5, tedy že stěžovatelova obhajoba byla znemožněna tím, že byl jako advokát vázán povinností mlčenlivosti vůči své klientce.
23. Na jedné straně totiž považuje Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě povinnost mlčenlivosti advokáta za významnou součást práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3533/18 ze dne 11. 6. 2019 (N 111/94 SbNU 331)], resp. na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, a přiznává mu zvláštní ochranu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54 SbNU 361)]. Na straně druhé je nepochybnou součástí práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny možnost osoby, proti níž se trestní řízení vede, uvádět všechny skutečnosti svědčící v její prospěch. Je tedy zřejmé, že v situaci, kdy se vede trestní řízení proti advokátovi v souvislosti s jeho poskytováním právních služeb, dochází zde ke střetu mezi oprávněnými zájmy advokáta a jeho klienta v obou případech chráněnými na úrovni základních lidských práv a svobod, jestliže účinná obhajoba advokáta vyžaduje uvedení skutečností, které jsou kryty jeho povinností mlčenlivosti. K tomuto střetu se přitom dosud Ústavní soud ve své nálezové judikatuře nevyjádřil.
V. Obecná východiska ke kolizi povinnosti mlčenlivosti s právem na obhajobu
a) K důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem a povinnosti mlčenlivosti advokáta
24. Jak již bylo uvedeno výše sub 23, Ústavní soud považuje povinnost mlčenlivosti za jednu z významných součástí garancí ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, která si vyžaduje zvláštní ochranu. Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je vystavěn vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je zcela kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každém konkrétním případu. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost v řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma ohňům - neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací.
25. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že důvěrný vztah mezi advokátem a klientem je považován za zcela zásadní pro zajištění práv klienta, zejména jeho práva na obhajobu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 11. 2007 ve věci Cebotari proti Moldávii, stížnost č. 35615/06, bod 58; rozsudek ESLP ze dne 27. 3. 2007 ve věci Istratii a další proti Moldávii, stížnosti č. 8721/05, 8705/05 a 8742/05, bod 89; či rozsudek ESLP ze dne 10. 5. 2007 ve věci Modarca proti Moldávii, stížnost č. 14437/05, bod 87), a proto mu náleží i zvláštní ochrana (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 3. 2007 ve věci Castravet proti Moldávii, stížnost č. 23393/05, bod 49; rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2008 ve věci Moiseyev proti Rusku, stížnost č. 62936/00, bod 209; rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2001 ve věci Brennan proti Spojenému království, stížnost č. 39846/98, bod 58; rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 2006 ve věci Oferta Plus S.R.L. proti Moldávii, stížnost č. 14385/04, bod 145) a respekt ze strany veřejné moci (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Sorvisto proti Finsku, stížnost č. 19348/04, bod 114).
26. Důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem akcentuje i unijní právo, které např. v čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody stanoví, že členské státy respektují důvěrnost komunikace mezi podezřelými nebo obviněnými osobami a jejich obhájcem v rámci výkonu práva na přístup k obhájci stanoveného podle uvedené směrnice, přičemž tato komunikace zahrnuje schůzky, korespondenci, telefonické hovory a jiné formy komunikace, které jsou přípustné podle vnitrostátního práva.
27. Nedotknutelnost důvěrnosti vztahu mezi advokátem a jeho klientem však není absolutní. Ústavní soud se např. již opakovaně ve své judikatuře přihlásil k netoleranci zneužívání institutu mlčenlivosti advokáta k páchání trestné činnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405), nález sp. zn. III. ÚS 2847/14 ze dne 3. 1. 2017 (N 3/84 SbNU 51) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)].
28. Ani dle ESLP není ochrana důvěrnosti vztahu advokát-klient bezvýjimečnou a nepodřaditelnou jiným chráněným zájmům (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2001 ve věci Erdem proti Německu, stížnost č. 38321/97, bod 65; či rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud proti Francii, stížnost č. 12323/11, bod 123). ESLP tak např. považoval za přípustné, aby v trestním řízení proti advokátovi byly použity informace z rozhovoru s jeho klientem, získané odposlechem tohoto klienta, jestliže tyto informace svědčily o zapojení advokáta do trestné činnosti a nikterak nezhoršovaly obhajobu klienta v jeho vlastní věci (srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 6. 2016 ve věci Versini-Campinchi a Crasnianski proti Francii, č. stížnosti 49176/11, bod 79), či hlášení podezřelých obchodů v rámci opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud proti Francii, stížnost č. 12323/11, bod 128; či rozsudek ESLP ze dne 27. 4. 2017 ve věci Sommer proti Německu, stížnost č. 73607/13, bod 56). Judikatura ESLP dokonce opatrně naznačuje, že za zcela výjimečných okolností by bylo možno připustit i použití materiálů chráněných povinností mlčenlivosti advokáta v trestním řízení proti jeho klientovi (srov. rozsudek ESLP ze dne 31. 5. 2011 ve věci Khodorkovskiy proti Rusku, stížnost č. 5829/04, bod 198; či rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. stížností 11082/06 a 13772/05, bod 627).
29. Na druhé straně, tedy z pohledu osoby povinné zachovávat mlčenlivost o určitých skutečnostech, judikatura ESLP v obecné rovině (tedy nevztahujíc se specificky k advokátům) vylučuje, aby této povinnosti muselo ustoupit i právo takové osoby na obhajobu. ESLP tak např. rozhodl, že je porušením čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), pokud je osobě povinné zachovávat mlčenlivost o utajované informaci zakázáno, aby tuto informaci sdělila svému obhájci v trestním řízení, které je proti ní vedeno právě v souvislosti s těmito utajovanými informacemi, jestliže je to pro výkon obhajoby nutné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2017 ve věci M. proti Nizozemí, stížnost č. 2156/10, body 93 až 97). Stejně tak ESLP považuje za určitých okolností za přípustné, aby advokát, který je vázaný mlčenlivostí ohledně obsahu spisu, tuto porušil, je-li to nutné k naplnění hájení zájmů jeho klientů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Mor proti Francii, stížnost č. 28198/09, bod 57).
30. Podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle § 21 odst. 8 zákona o advokacii trvá tato povinnost i po vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů.
31. Tato povinnost není výsadou advokáta, ale slouží k ochraně zájmů klienta [povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb - např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54 SbNU 361)]. Tomu odpovídá i úprava § 21 odst. 2 zákona o advokacii, podle níž může povinnosti mlčenlivosti advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni. Tato úprava je souladná s požadavky judikatury ESLP, podle níž důvěrnost vztahu advokáta a klienta slouží zájmům klienta, a tedy jedině on rovněž může advokáta zbavit povinnosti mlčenlivosti (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 12. 6. 2012 ve věci Gryaznov proti Rusku, stížnost č. 19673/03, bod 60).
32. Rovněž § 21 odst. 9 a 10 zákona o advokacii, rozšiřující povinnost mlčenlivosti i na některé jiné osoby kromě advokáta, který v dané věci klientovi poskytuje právní služby, odpovídají principiálnímu významu povinnosti mlčenlivosti pro zachování důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem.
33. Význam povinnosti mlčenlivosti podtrhuje i skutečnost, že nejde o právo advokáta, ale o jeho povinnost, jíž odpovídá i zákaz výslechu advokáta ohledně okolností, na něž se tato povinnost vztahuje (srov. např. § 99 odst. 2 trestního řádu, § 124 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 55 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, § 96 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Nejen, že tak advokátovi není dáno na výběr, zda povinnost mlčenlivosti dodrží, či nikoliv, ale je i povinností orgánů veřejné moci na něm porušení této povinnosti vůbec nežádat.
34. Právní řád rovněž s porušením povinnosti mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona o advokacii advokátem spojuje důsledky, jejichž účelem je zajistit ochranu oprávněných zájmů klienta. Tyto důsledky tíží jak orgány veřejné moci, které porušení povinnosti mlčenlivosti připustily, tak advokáta, který tuto povinnost porušil. Do první kategorie spadá zejména neúčinnost důkazu takto získaného, do druhé případná odpovědnost advokáta za kárné provinění, újmu vzniklou klientovi, či dokonce za trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 180 trestního zákoníku [srov. KOVÁŘOVÁ, D.; HAVLÍČEK, K.; NĚMEC, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 21, úvod].
35. Ustanovení § 21 odst. 3 až 7 zákona o advokacii naopak uvádí výčet výjimek z povinnosti mlčenlivosti, mezi nimiž se výkon obhajoby advokáta v trestním řízení nenachází. Komentářová literatura se však shoduje na závěru, že právo na obhajobu advokáta má před povinností mlčenlivosti přednost [srov. KOVÁŘOVÁ, D.; HAVLÍČEK, K.; NĚMEC, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 21, část VIII, či KRYM, L., In: SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 145]. Tento závěr podporuje v zásadě i judikatura obecných soudů, která např. uznává účinnost důkazu výpovědí obviněného advokáta, který si ji následně rozmyslel s odkazem na povinnost mlčenlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 947/2013), příp. výslovně zmiňuje nepodmíněnost práva na obhajobu advokáta zproštěním mlčenlivosti ze strany jeho klienta (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. 2 To 1118/98, publ. v č. 7/2000 časopisu Soudní judikatura ve věcech trestních pod č. 24/2000).
b) K právu na obhajobu v trestním řízení
36. Právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny v trestním řízení je třeba považovat za zcela stěžejní požadavek zajištění práva na soudní ochranu v trestních věcech a nutný předpoklad celkové spravedlivosti trestního řízení. Tradičně je právo na obhajobu pojímáno tak, že sestává ze tří složek - práva na obhajobu formální, tedy nechat se zastoupit právním profesionálem (obhájcem), práva na takový postup ze strany orgánů činných v trestním řízení, který zaručuje řádný výkon obhajoby, včetně poučovací povinnosti v rozsahu potřebném pro efektivní výkon práva na obhajobu, a práva na obhajobu materiální (srov. např. GŘIVNA, T. In: FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 202; či VANTUCH, P. In: ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 200). Nynější věc se dotýká poslední zmíněné složky práva na obhajobu.
37. Obecně je právo na materiální obhajobu v trestním řízení garantováno na ústavní úrovni čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny, prostřednictvím mezinárodních závazků České republiky, zejména čl. 6 odst. 3 Úmluvy, čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, prostřednictvím unijního práva, zejména čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, a konečně i na zákonné úrovni § 33 a násl. trestního řádu a § 92 trestního řádu.
38. Právo na obhajobu materiální je pojímáno jako právo hájit se osobně, které představuje soubor dílčích práv obviněného, jejichž výkon je v obecné rovině způsobilý ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch. Patří sem zejména právo uvádět skutečnosti a předkládat důkazy na svou obhajobu, právo činit procesní návrhy a podávat žádosti, právo vyjádřit se ke všem důkazům, právo podávat opravné prostředky atd., jakož i právo aktivně nepřispívat ke svému obvinění.
39. Z hlediska zachování podstaty práva na obhajobu je přípustné toto právo za jistých okolností omezit, zejména tam, kde určitý způsob obhajoby zasahuje citelně do práv a svobod třetích osob či významně narušuje veřejný zájem, např. spočívá-li v páchání trestných činů, např. v padělání důkazů nebo v násilí, vyhrožování či korupci vůči svědkům či úředním osobám atd. Tato omezení jsou však přípustná jen tehdy, obstojí-li konkurenční zájem při konfrontaci s právem na obhajobu v testu proporcionality a nevylučují-li obecně, tedy bez vztahu ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů, pro určité typové situace možnost efektivního výkonu práva na obhajobu.
40. Meze legitimního uplatnění práva na obhajobu vytyčené těmito zákazy jsou poměrně široké a způsob obhajoby je v nich ponecháván zcela na volbě osoby, proti níž se řízení vede. Ta má tak možnost vybrat si takovou strategii obhajoby a její dílčí taktiky, které pro sebe považuje za nejlepší. Právo na obhajobu zakazuje orgánům činným v trestním řízení tuto osobu nutit k výpovědi a zahrnuje korespondující právo mlčet a aktivně nepřispívat ke svému obvinění, avšak na žádné z úrovní právní regulace zmíněných výše sub 37 neexistuje obecný zákaz aktivního výkonu práva na obhajobu uváděním skutečností, předkládáním důkazů atd. v určitých typových situacích, rozhodne-li se pro něj dobrovolně osoba, proti níž se řízení vede. Pokud by ostatně byl takový obecný typový zákaz připuštěn v případech, v nichž by účinnou mohla být pouze tato aktivní obhajoba, důsledek pro obviněného by byl stejný, jako kdyby byl aktivně nucen přispět ke svému usvědčení, jen by mu bylo naopak v aktivitě bráněno.
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
41. Jakkoliv nalézací soud a oba vedlejší účastníci řízení poukazovali mimo jiné na to, že informace, ohledně nichž se povinnosti mlčenlivosti stěžovatel domáhal, jí kryty nebyly, neboť šlo pouze o informace týkající se jeho komunikace se soudem, námitka střetu práva na obhajobu a povinnosti mlčenlivosti tím uspokojivě vyřešena není. V nynější věci by totiž nebylo možno vyloučit, že by obhajoba stěžovatele v případě, že by se tento rozhodl vypovídat o okolnostech vzniku předmětné přihlášky, přesáhla obor pouhých administrativně-technických detailů a zasáhla i do obsahu komunikace mezi stěžovatelem a jeho klientkou. Podstatné pro posouzení stěžovatelovy viny či přinejmenším trestu by totiž nepochybně mohlo být např. i to, kdy s ním klientka uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb, kdy mu předala podklady potřebné k vypracování přihlášky, jaké pokyny mu ohledně toho udělila, jakým způsobem ji stěžovatel poučil atd., tedy skutečnosti, které již nepochybně do oboru důvěrnosti vztahu advokát-klient náleží. Na otázku řešení střetu práva na obhajobu a povinnosti mlčenlivosti je tedy stále třeba odpovědět.
42. Ze shora nastíněných východisek plyne, že povinnost mlčenlivosti jakožto složka základního práva klienta na právní pomoc a základní právo advokáta na obhajobu mohou být v rozporu, který je třeba řešit proporcionálně. Jako nejmenší zásah do obou konkurujících si práv se a priori jeví dohoda mezi advokátem a klientem o zproštění povinnosti mlčenlivosti v rozsahu, který je oboustranně přijatelný a který dostatečně vyvažuje jak zájmy advokáta, tak zájmy klienta.
43. Toto východisko však nelze považovat za principiálně spolehlivé. Mohlo by totiž zcela reálně v určitém okruhu typových případů negovat samotnou podstatu práva advokáta na obhajobu. Nelze totiž vyloučit situaci, v níž nebude již nikdo, kdo by mohl na klientově místě advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostit (např. je-li jím právnická osoba, která zanikla bez právního nástupnictví), ani situace, v nichž klient advokátovu žádost odepře, a to ať již z důvodů pochopitelných (typicky jde o citlivé informace, které chce za každou cenu udržet v tajnosti), z důvodů nepochopitelných (např. iracionální rozmar), nebo dokonce z důvodů zavrženíhodných (snaha pomstít se advokátovi za domněle špatnou úroveň poskytnutých služeb, získat tímto způsobem silnější pozici v tzv. palmárním sporu s advokátem atd.). Za zcela raritní nelze považovat ani případy, v nichž je proti klientovi rovněž vedeno trestní řízení, v němž vinu svaluje na svého advokáta, a tedy je v rozporu s jeho zájmy v tomto řízení, aby advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostil.
44. Opomenout nelze ani situace, v nichž si účinná obhajoba žádá okamžité jednání advokáta, např. ve formě spontánní výpovědi před orgány činnými v trestním řízení či jiné spolupráce s nimi, přičemž jakékoliv advokátovo prodlení do doby vyjednání zproštění povinnosti mlčenlivosti klientem by její účinnost mohlo zmařit, např. vystavením se podezření z účelového taktického vyčkávání a následného nepřiznání polehčující okolnosti spočívající v doznání, neboť toto bude vyhodnoceno jako učiněné až pod tlakem nepříznivě se vyvíjejícího trestního řízení. Konečně prodleva potřebná k vyjednání zproštění povinnosti mlčenlivosti může prodlužovat negativní účinky spojené s trestním řízením, které se v důsledku toho stanou neproporcionálními (např. v případě vazby advokáta, zajištění významné části jeho majetku atd.).