31. Obecné soudy nijak nezpochybňovaly, a nemá tak v úmyslu činit ani Ústavní soud, obtížnost obstarání i sto let starých důkazních listin. Je pochopitelné, že prokazování skutečných motivů majetkových křivd s takto výrazným časovým odstupem je značně obtížné. To však nemůže znamenat, že osoba uplatňující restituční nárok nemusí alespoň částečně prokázat naplnění příslušných skutkových předpokladů vzniku křivdy pro nastoupení restitučním předpisem stanoveného právního následku. "Alespoň částečné" prokázání zde znamená přinejmenším přesvědčení soudu na určité právně relevantní úrovni, neboť "jistojisté" prokázání (a v tom lze stěžovatelce přisvědčit) je po více než sedmdesáti letech extrémně obtížné. Za dostačující však nelze považovat, jak se stěžovatelka domnívá, prokázání jiných motivů perzekuce, k nimž se rasové důvody eventuálně mohly přidat. V opačném případě by absurdně všechny nikoli zcela zřejmé případy uplatňovaných restitučních nároků mohly být řešeny příklonem k zásadě "in favorem restitutionis". Taková ignorace zákonem stanovených podmínek a mezí obnovy vlastnického práva podle restitučních předpisů by nebyla v souladu s jejich smyslem a účelem, nýbrž v rozporu s právní povahou v současnosti, nikoli ve čtyřicátých letech 20. století, vedených soudních řízení o nárocích podle restitučních předpisů. Vzhledem k vůli "restitučního" zákonodárce, ale také nemožnosti odčinit všechny v (dávné) minulosti způsobené majetkové křivdy a k ochraně později nastalých majetkoprávních přesunů pak ústí princip právní jistoty jako základní náležitost demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny v požadavek, že k restituci vlastnického práva osoby oprávněné podle § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích musí být v řízeních před obecnými soudy prokázáno, že vlastnické právo bylo konkrétní osobě odňato právě z důvodu její rasové perzekuce.
32. Lze shrnout, že stěžovatelka za prvé zaměnila objasnění pojmu rasové perzekuce v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích v druhém nálezu Ústavního soudu s příklonem k širšímu výkladu tohoto pojmu. A za druhé ztotožnila určitou pravděpodobnost židovského původu její babičky s prokázáním konfiskace nemovitostí jejího otce z rasového důvodu. Pro úplnost je hodno dodat, že nikoli nutná výlučnost perzekuce z důvodů rasových (tj. že rasové důvody konfiskace mohly být doplněny o důvody další) neznamená, že případný židovský původ babičky (či jiných předků) stěžovatelky prokazuje samu, alespoň částečnou, rasovou perzekuci.
33. Obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, která odůvodnily ústavně souladným způsobem. Právně věc posoudily ve shodě se závaznými právními názory Ústavního soudu. Teze uvedené v nálezech jsou přesvědčivé a z pohledu smyslu a účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích logické, pročež III. senát Ústavního soudu v nyní posuzované věci neshledal důvod pro předložení věci plénu postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
34. Stěžovatelka představila vlastní náhled na správnost zjištění a posouzení obecných soudů a zopakovala zejména argumentaci uplatněnou již v odvolání proti usnesení okresního soudu (srov. především č. l. 1259-1260). Ústavně zaručené právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení nebo se jí zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Včetně zásady volného hodnocení důkazů, z jejíchž ústavněprávních mezí obecné soudy nevybočily. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019sp. zn. I. ÚS 3608/18(U 3/92 SbNU 365) nebo ze dne 12. 12. 2018sp. zn. IV. ÚS 3706/18].
35. Závěrem Ústavní soud v souladu s nálezemsp. zn. III. ÚS 107/04připomíná, že nelze pochybovat o zločinnosti konfiskační praxe prováděné nacistickými úřady. Československý stát se v poválečném období snažil odčinit důsledky nezákonných majetkových přesunů z doby nesvobody. Sedm desítek let po skončení války je tato reparace nesmírně obtížná, ne-li nemožná. I proto omezil restituční zákon o mimosoudních rehabilitacích přezkoumávání přechodů majetku předcházejících rozhodnému období na nejextrémnější případy z důvodu rasové perzekuce, jak objasnila i dřívější praxe Ústavního soudu a jak bylo popsáno výše.
36. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Jelikož neprováděl dokazování a od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka
Většinový názor členů III. senátu vyjádřený v zamítavém nálezu k ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Colloredo-Mansfeldové se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného ve věci stejné stěžovatelky v nálezu ze dne 5. 3. 2014sp. zn. I. ÚS 2430/13(N 27/72 SbNU 305), a proto měla být otázka prokázání konfiskace majetku jejího otce v době nesvobody (od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) z důvodů rasové perzekuce jako jedna z podmínek přezkumu přechodů majetku nastalých mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989) podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., předložena k posouzení plénu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Podle bodu 36 uvedeného nálezu: "K naplnění podmínek § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích dostačuje, pokud jsou rasové důvody ... přítomny, i kdyby působily společně s dalšími důvody zášti okupačních orgánů k perzekvované osobě. Není přitom nutné, ba v rozhodování soudních orgánů demokratického právního státu by bylo i nevhodné, aby bylo jasně prokazováno, zda stěžovatelčin otec byl židovského původu ve smyslu takzvaných norimberských zákonů ... Dostačuje zjistit, zda okupační orgány mohly takového přesvědčení nabýt. Podstatné tedy je, zda okupační orgány mohly učinit úvahu, že politické postoje a aktivity stěžovatelčina otce mohly mít spojitost s jeho rasovým původem, jenž byl tvrzen v uvedeném německém výmarském historicko-genealogickém kapesním seznamu veškeré šlechty židovského původu roku 1913, což z tohoto důkazu předloženého stěžovatelkou činí důkaz zásadní a rozhodující."
Namísto následování tohoto relevantního judikaturního výkladu zmíněného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích Ústavním soudem se většinový názor III. senátu vrací k - již do určité míry překonanému - úzkému vymezení podmínek majetkových konfiskací, jichž se dopustily okupační orgány, podle nálezu ze dne 16. 12. 2004sp. zn. III. ÚS 107/04(N 192/35 SbNU 509). Ten omezil možnost přezkoumávání s tím spojených zásahů do vlastnického práva "toliko na nejextrémnější případy bezpráví" ... "jimiž je nutno rozumět jen nejkřiklavější formy rasismu, páchané za 2. světové války zejména formou holocaustu", přičemž perzekuce byla motivována alespoň zčásti, nikoliv nutně výlučně, důvody rasovými, vedle důvodů jiných, např. zištných.
Odvolává-li se většinový názor III. senátu na vůli "restitučního" zákonodárce, podle níž nelze odčinit všechny v minulosti způsobené majetkové křivdy, nýbrž jen křivdy "některé", jakož i na princip právní jistoty jako základní náležitost demokratického právního státu a ústavně zaručené právo na ochranu vlastnických poměrů, které nastaly v důsledku pozdějších majetkových přesunů, pročež "musí být v řízeních před obecnými soudy prokázáno, že vlastnické právo bylo konkrétní osobě odňato právě z důvodu její rasové perzekuce" (bod 31), pak vzhledem k dostupnosti informace o židovském původu stěžovatelčina otce pro okupační orgány a k obtížím spojeným s bezprostředním listinným prokazováním rasové motivace konfiskace jeho majetku po více než 70 letech je takový výklad naplnění podmínek § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v rozporu s principem in favorem restitutionis, jenž - i jako mravní imperativ - ovládá restituční judikaturu Ústavního soudu od počátku.
Spatřuje-li většinový názor III. senátu v takovém postupu "ignoraci" zákonem stanovených podmínek a mezí obnovy vlastnického práva podle restitučních předpisů, která není v souladu s jejich smyslem a účelem (bod 31), ale nástrojem obcházení požadavku prokázat rozhodné skutečnosti, potom nemohu než pokládat takový názor za projev souhlasu s šikanózní aplikací zákona, který není hoden Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy.