5. Nemohu také souhlasit s tím, že by se městský soud "nezabýval ... celkovým postojem matky k nastalé situaci", ani s tím, jak nález poněkud jednostranně líčí právě jen její podíl na vzniklé situaci (bod 30). Již obvodní soud měl po zhodnocení výsledků důkazního řízení za prokázané, že "s návratem i s nezletilým ... zpět do SRN matka zcela jednoznačně počítá" (str. 11 jeho rozsudku). Městský soud pak - v souladu s provedeným dokazováním před obvodním soudem - mimo jiné konstatoval, že oba rodiče i nezletilý jsou Němci (státními občany Spolkové republiky Německo), přičemž "všichni žijí v ČR především z důvodu, že otec zde má dlouhodobé zaměstnání a nechce se do SRN vrátit (...) Matka se na druhou stranu netají tím, že v ČR žít nechce, že se chce vrátit do vlasti, kde má práci, byt, rodinu a přátele. O tento návrat se již pokusila koncem roku 2017, když odcestovala i se synem a byla podrobena návratovému řízení pro únos dítěte. V ČR zpět je na základě rozsudků soudu v Düsseldorfu". Jako zcela logické se proto jeví závěry městského soudu (citované v bodu 5 nálezu), který uvedl: "Je pravdou, že zde v P. žili původně s otcem nezletilého ve společné domácnosti a nezletilý se zde narodil. Za situace, kdy se však jejich vztah rozpadl a rodiče spolu nadále nežijí, lze úmysl matky nezletilého změnit bydliště a vrátit se zpět do své rodné země považovat za přirozené právo dospělého člověka. V žádném případě nelze matku jako pečujícího rodiče v současném bydlišti v P. plošně ,zablokovat´ napořád, resp. do 18 let věku dítěte (viz usnesení ÚS ČRsp. zn. III. ÚS 188/18)." Ostatně jak je patrno i z repliky stěžovatele, i on pro sebe na přední místo staví své stávající pracovní uplatnění, když "těžiště jeho pracovních a sociálních aktivit zůstává v P.", kde "má definitivu, jak v Akademii věd, tak na Univerzitě Karlově a nyní je nově i členem dozorčí rady X" (viz též bod 13 nálezu). Jaký má pak ale v těchto klíčových souvislostech význam závěr nálezu, že "ve svém důsledku pak městský soud nastolil situaci, kdy byl nezletilý svěřen do péče matky, byť to byla právě ona, kdo nerespektoval původní dohody obou rodičů" (bod 30 nálezu)? I kdyby to bylo pravda, pro posouzení věci soudem je přece předním hlediskem zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jejž městský soud konkrétně vyhodnotil (viz bod 33 jeho rozsudku i bod 5 nálezu in fine), a to i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu (bod 19 rozsudku). Zda za vzniklé situace je tímto zájmem dítěte žít s matkou v Německu anebo s otcem v České republice a jak má být upraven styk rodičů s ním, náleží posoudit obecným soudům, přičemž nelze vyloučit - v tom se s nálezem shoduji - žádné z možných řešení, tedy ovšem ani to, které zvolil městský soud.
6. Z nálezu mám ve výsledku proto podobný dojem, jaký vyjádřil můj shora zmíněný ctěný kolega ve svém vzpomenutém disentu: Věřím tomu, že dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Přece jen si ale myslím, že dočasně utišené ego jednoho z nich nestojí za škody, jež by za stávající situace mohly být necitlivě nastavenou střídavou péčí na psychice dítěte napáchány.