6. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval zejména tím, zda lze činnost stěžovatele po právní stránce kvalifikovat jako výkon práce řidiče taxislužby. Na tuto otázku odpověděl kladně, a to s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie a nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018sp. zn. III. ÚS 4072/17. Potud Nejvyšší správní soud postupoval ústavně slučitelným způsobem. Následně se však měl, jak již bylo výše uvedeno, v mezích stížnostních bodů zabývat i výkladem § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, resp. použitelností judikatury citované stěžovatelem v kasační stížnosti, a to právě v reakci na výklad uvedeného ustanovení provedený městským soudem, který předmětnou judikaturu žádným způsobem nezohlednil. Již tato skutečnost je ve světle výše uvedených judikaturních závěrů sama o sobě důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Považuje-li senátní většina argumentaci stěžovatele založenou na rozlišování dokonavého a nedokonavého slovesného vidu za "přepjatě formalistickou", a tím nepřípustnou, fakticky tím zpochybňuje i judikaturu Ústavního soudu, které toto rozlišování rozhodně není cizí (srov. např. nález ze dne 28. 8. 2001sp. zn. IV. ÚS 146/01(N 129/23 SbNU 241). Nedomnívám se, že použitím výkladových metod zmíněných (avšak neuplatněných) v bodu 35 in fine odůvodnění nálezu bylo v daném případě možno dospět k závěru, že stěžovatel skutečně naplnil skutkovou podstatu přestupku. Z novelizace ustanovení zakotvujícího skutkovou podstatu daného přestupku zmíněné v bodu 34 odůvodnění nálezu (nahrazení slova "vykonává" slovem "vykoná") je patrné, že zákonodárce si byl nevhodnosti předchozí právní úpravy dobře vědom. Umožňovala-li snad podle senátní většiny předmětná právní norma v důsledku (jazykově) nejednoznačného vymezení skutkové podstaty přestupku vícero výkladů, pak by tato nedůslednost měla jít k tíži státu, neboť "nabízí-li se výklad výhodný pro stát a další výhodný pro adresáty právní regulace, je třeba dát přednost výkladu ve prospěch adresátů právní regulace..." [nález ze dne 27. 3. 2014sp. zn. III. ÚS 2264/13(N 47/72 SbNU 531)]. Není žádný důvod, aby výše uvedený argument in dubio mitius používal Ústavní soud pouze v oblasti práva trestního (a rovněž daňového), když řízení o přestupcích podléhá z hlediska ústavní ochrany ve své podstatě stejnému režimu jako trestní řízení [nálezy ze dne 4. 2. 2020sp. zn. Pl. ÚS 15/19(N 18/98 SbNU 128; 54/2020 Sb.) a ze dne 17. 1. 2008sp. zn. II. ÚS 82/07(N 13/48 SbNU 135)] a zpravidla též spadá do jádra pojmu trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemsku s přihlédnutím k rozsudkům ze dne 23. 11. 2006 ve věci Jussilla proti Finsku a ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotuchin proti Rusku).
8. Je pravda, že stěžovatel měl ještě ve fázi před zahájením přestupkového řízení sdělit, že si prostřednictvím UBERu zhruba měsíc přivydělává peníze k penzi. Stejně tak je pravda, že strážníci pořídili fotografie aplikace UBER (konkrétně dané "jízdy" a přehledu z téhož dne). Skutek, pro který však byl stěžovatel uznán vinným, byl ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezen jako jedna konkrétní "jízda" v přesně stanovený čas. Z popisu skutku obsaženého ve výroku správního rozhodnutí [§ 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich] nevyplývá ani náznak opakovanosti či dokonce soustavnosti jednání stěžovatele. Byť byl úřední záznam o podání vysvětlení stěžovatele určitým způsobem "reprodukován" v odůvodnění rozhodnutí o přestupku, nelze odhlédnout od toho, že usnesením rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006-73 se samotný Nejvyšší správní soud odchýlil od dřívější judikatury založené na koncepci jednoty výroku a odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Současně pomíjím, že úřední záznam o podání vysvětlení nebylo možno podle § 137 odst. 4 správního řádu použít jako důkaz. Souhlasím totiž se senátní většinou, že námitky stěžovatele zpochybňující samotné řízení o přestupku (resp. proces dokazování) nemohly založit důvodnost ústavní stížnosti z důvodů uvedených v bodech 24 až 27 odůvodnění nálezu.
9. Správní orgány i obecné soudy dospěly k nepříliš přesvědčivě odůvodněnému závěru, že se stěžovatel dopustil dokonaného přestupku, nikoliv tedy jeho pouhé přípravy či pokusu, jak tvrdí rovněž v ústavní stížnosti. Z bodu 35 odůvodnění nálezu však vyplývá, že senátní většina (správně) považuje skutek vymezený ve výroku rozhodnutí o přestupku (tj. konkrétní jízdu) za pouhý pokus (!). Zcela však v odůvodnění nálezu pominula, že pokus přestupku je trestný pouze tehdy, pokud tak stanoví zákon (§ 6 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), což pro předmětnou skutkovou podstatu zákon o silniční dopravě (ani zákon jiný) nestanovuje. Současně nešlo ani o tzv. předčasně dokonaný přestupek, popř. přestupek, v jehož skutkové podstatě je obsažen termín "pokusí se" (viz PRÁŠKOVÁ, H. Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017, s. 108). Pouhý pokus tohoto přestupku tak nebyl trestný. Na tuto skutečnost však senátní většina vůbec nereaguje, resp. ji zcela obchází (s ohledem na východiska uvedená výše v předchozím bodu) nepřijatelným závěrem, že pokus konkrétní přepravy je zde "jen indikátorem dlouhodobější činnosti stěžovatele pro společnost Uber, nikoliv ojedinělou událostí", a vedl tak k naplnění skutkové podstaty přestupku.
10. Z uvedených důvodů měl Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušit.