37. Okresní soud v napadeném rozhodnutí ústavně souladně vyložil, že na základě restitučních zákonů se i do katastru nemovitostí zapsaný vlastník musel svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů. S ohledem na historické souvislosti i judikaturu Ústavního soudu bylo obecnými soudy na jisto postaveno, že přechod vlastnického práva na základě dekretu nastal ex lege. Současně soudy v souladu s ústavním pořádkem i civilistickou naukou vysvětlily, že stav zápisu v katastru nemovitostí nedeterminuje určení skutečného vlastnického práva. K tomu je hodno dodat, že - jakkoli je oslabení právní jistoty nesouladem zápisu v katastru nemovitostí se "skutečným" vlastnictvím stavem nežádoucím - v opačném případě by spory o práva k nemovitostem byly předem rozhodnuty stavem zápisu v katastru.
38. V nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 987/18 Ústavní soud konstatoval, že o obcházení restitučních zákonů nejde v případech, v nichž oprávněná osoba nikdy nepozbyla dobrou víru v její skutečné vlastnictví. O dobré víře lze však hovořit, byla-li oprávněná osoba zapsána jako vlastník v pozemkové evidenci a současně nebyla zbavena oprávněné držby nebo ji alespoň následně obnovila [srov. nález ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3206/10 (N 54/69 SbNU 81) či stěžovatelkou zmiňovaný nález ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 (N 260/55 SbNU 509)]. S ohledem na nesporné, více než 70 let trvající nakládání státu s nemovitostmi bylo obecnými soudy v souladu s ústavním pořádkem rozhodnuto o neuplatnění výjimky z postupu podle stanoviska pléna Ústavního soudu. Z téhož důvodu nelze na věc pohlížet prismatem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 71/04 (srov. bod 9), neboť v případě přechodu vlastnického práva k nemovitostem ex lege obecné soudy neposuzovaly dobrou víru vedlejší účastnice 1); to by ostatně bylo irelevantní vzhledem ke konstatovanému přechodu vlastnického práva dnem účinnosti dekretu. Pro tytéž důvody nebyla podstatná otázka případného vydržení nemovitostí státem ani jimi nemohla být legalizována jakákoli neoprávněná držba konfiskovaného majetku.
39. Nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že soudy v posuzované věci použily diskriminační ustanovení dekretu. Obecné soudy posuzovaly vůbec přechod vlastnického práva na stát podle dekretu a jeho účinky. "Akcesoricky" je tudíž nepřípadnou stěžovatelčina námitka, podle níž je na v minulosti proběhlou konfiskaci nutno pohlížet prismatem dnes platných úmluv. V kontextu již uvedeného účelu restitučních zákonů obecné soudy dospěly k ústavně souladně odůvodněnému závěru, že vlastnické právo k nemovitostem svědčí vedlejší účastnici 1). Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98 (jak tvrdí stěžovatelka, viz bod 8), v němž naopak Ústavní soud opětovně konstatoval, že konfiskovaný majetek přecházel na stát dnem účinnosti dekretu - s tím, že "osvědčení o státní a národní spolehlivosti, včetně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, pokud byla vydána k tomu kompetentními orgány před přijetím konfiskačního výměru zcela opodstatňují právní závěr, dle kterého byl následně vydaný (v rozhodném období) konfiskační výměr zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.". To ovšem není případ stěžovatelky, jež v ústavní stížnosti ani dalších podání tyto skutečnosti netvrdila, nadto se zmiňované osvědčení týkalo osob české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti.
40. Stejně tak není pro posuzovanou věc přiléhavý odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99 (viz bod 8); v tam posuzované věci došlo ke konfiskaci majetku až po únoru 1948, a soudy tak posuzovaly věc podle restitučních zákonů.
V.b Vázanost soudů rozhodnutím o dědictví, legitimní očekávání
41. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy především povolány k poskytování ochrany právům. V případě nesouladu mezi stavem zapsaným a skutečným, by tato Ústavou stanovená kompetence soudů byla fakticky vyloučena. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejnou ochranu. Je-li nesoulad skutečného a zapsaného právního stavu obecně možný (a soudy jej opakovaně a ústavně konformně odůvodnily), je také ústavně právním imperativem soudům projednat (při splnění zákonných podmínek) spor o určení vlastnického práva. Tomu odpovídá Listinou zaručené právo subjektu, jenž v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán není, domáhat se svého tvrzeného práva u nezávislého soudu.
42. Obecné soudy opakovaně uvedly, že rozhodnutí o dědictví je závazné toliko pro účastníky řízení, nikoli pro třetí osoby. Byť byla stěžovatelka na základě rozhodnutí o dědictví zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí, nemůže obstát její námitka o navzájem rozporných rozhodnutích orgánů státu. Soudy totiž přesvědčivě odůvodnily a zejména Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, proč rozhodnutí o dědictví není s ohledem na jeho praxi i judikaturu Ústavního soudu nezvratným důkazem vlastnického práva - to vlastník nepozbývá, je-li rozhodnutí v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry. Z uvedeného je zřejmé, že nadán pravomocí autoritativně určit vlastnické právo k věci je jen soud v řízení o určení vlastnického práva, nikoli v řízení o dědictví, a nikoli katastrální úřad při zápisu tohoto práva do veřejného seznamu. Obecné soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, rozhodovaly-li spor o určení skutečného vlastnického práva k nemovitostem nevázány rozhodnutím o dědictví.
43. Nepřípadné je ze své podstaty stěžovatelčino tvrzení, že jakýkoli protiprávní zásah do majetkových práv je bez dalšího porušením čl. 1 Protokolu. Takový závěr nezohledňuje proporcionalitu (možného či nutného) zásahu ani specifické okolnosti přijetí dekretu, které nadto Ústavnímu soudu nepřísluší blíže hodnotit. Část stěžovatelčiny argumentace spočívá také v názoru, že orgány státu jí jako celek vlastnické právo k nemovitostem jednak potvrdily, ale současně odejmuly. Tato námitka byla obecnými soudy vyvrácena ústavně souladným závěrem zohledňujícím povahu rozhodnutí o dědictví, současně tato námitka pomíjí, že i stát musí mít možnost vlastnit a chránit majetek, pročež v těchto soukromoprávních vztazích nevykonává veřejnou moc a vystupuje v rovnoprávném postavení k ostatním subjektům (srov. str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na věc nelze pohlížet tak, že zápis do katastru nemovitostí stanoví "skutečné" vlastnické právo, které nelze před soudy v případě sporu určit. Z principu materiální publicity plyne právo jednat s důvěrou v zápis, nikoli absence práva skutečný stav práv soudně přezkoumávat (čemuž odpovídá i vyvratitelná domněnka souladu zápisu se skutečným stavem podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
44. Obecné soudy dospěly k ústavně souladným závěrům týkajícím se stěžovatelčiny námitky legitimního očekávání ("naděje") konkretizace majetkových pohledávek. V daném případě nešlo o majetkové pohledávky ani práva zařaditelná pod ochranu podle čl. 1 Protokolu, nýbrž domnělý právní stav, jehož restituci, odchylně od stanoviska pléna Ústavního soudu, si stěžovatelka nárokovala. Legitimní očekávání se vztahuje k existujícímu majetku, jehož stav má být zachován (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 12. 2003 ve věci Stretch proti Spojenému království, č. 44277/98), nikoli k navrácení vlastnictví, jehož přechod se podle restitučních zákonů a rozhodovací praxe nepřezkoumává. Smyslem vyloučení obcházení restitučních předpisů je právě zachování stěžovatelkou namítané právní jistoty; přezkum dávno minulých změn v právních vztazích může vést k nespravedlnostem, byl-li by prováděn na základě důkazů, jež se v průběhu let stávají méně spolehlivými a neúplnými (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273).
V.c Namítaná procesní pochybení
45. Námitky, jimiž stěžovatelka argumentuje pro porušení jejího práva na soudní ochranu, byly v odůvodněních napadených rozhodnutí buďto vyvráceny, anebo v nich ani vyžádaných procesních spisech nemají oporu, pročež je i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K tomu Ústavní soud dodává:
46. Stěžovatelka v bodu 162 ústavní stížnosti uvedla, že dovolací soud "zachází tak daleko, že Stěžovateli vytýká, že k Nemovitostem neuplatnil své tvrzené vlastnictví cestou určovací žaloby, i když v jiných částech svého Usnesení opakovaně otrocky aplikuje stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. St. Pl. 21/05, ze kterého vyvozuje, že jakékoliv uplatnění určovací žaloby ve věci majetku ‚konfiskovaného' dle Dekretu č. 12 je obcházením Restitučních zákonů.". Žádnou takovou či obdobnou pasáž však napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje.
47. Není zcela zřejmé, co měla stěžovatelka na mysli tím, že ji v řízení před obecnými soudy byla odepřena odpovídající možnost vyjádřit se k žalobě s tím, že soudy se odmítly meritorně zabývat skutkovými a právními závěry stěžovatelky. Z obsahu vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatelka doručila okresnímu soudu dne 27. 2. 2015 vyjádření k žalobě čítající 53 stran, dne 16. 10. 2015 repliku k vyjádření vedlejšího účastníka 2) spolu s doplněním svého dřívějšího vyjádření a dne 4. 11. 2015 dupliku k replice vedlejší účastnice 1). Z napadených rozhodnutí není patrné, že by se soudy nezabývaly tvrzeními a navrženými důkazy stěžovatelky; naopak v nich byla převážná část i před Ústavním soudem uplatněných námitek vypořádána, přičemž neprovedení většiny navržených důkazů bylo podrobně a logicky odůvodněno.
48. Stěžovatelka si tvrzením uvedeným v replice k vyjádření vedlejšího účastníka 1) protiřečí, souhlasí-li na jednu stranu s názorem, že mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv, na něž se odkazuje, nebyly v době zabavení majetku platné, ale současně tvrdí, že jejich prismatem mají být posuzována ústavní stížností napadená rozhodnutí. Lze jen zopakovat, že v napadených rozhodnutích nebyl v souladu s ústavním pořádkem použit sám dekret.
49. Zbylé námitky stěžovatelky jsou přímo závislé na potenciálním přechodu vlastnického práva na stát po roce 1948, jsou tudíž ve světle výše uvedeného irelevantní. Lze dílem shrnout, že soudy dostály požadavkům, jež na odůvodnění soudních rozhodnutí klade ústavní pořádek.
V.d Ostatní námitky stěžovatelky
50. Ústavní stížnost a navazující podání jsou protkány tvrzeními o rozporu napadených rozhodnutí s mezinárodním právem (včetně obyčejového) a judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky; nadto je zapotřebí akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. K posuzované věci přiléhavá část judikatury Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, podle jehož stanoviska "[t]akovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat' (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další)." Ústavní soud nespatřuje důvody pro odchýlení se od uvedeného názoru, přičemž ani v tomto ohledu obecné soudy nevybočily z mezí daných ústavním pořádkem.
51. Jednoznačně a srozumitelně bylo obecnými soudy taktéž rozhodnuto, že v posuzované věci nešlo o vyvlastnění. Absence náhrady je naopak inherentním znakem konfiskace, pro niž z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
52. Stěžovatelka v řízeních předcházejících této ústavní stížnosti nenamítala absolutní imunitu zůstavitele podle "obecného pravidla" a mezinárodních obyčejů, pročež se jí soudy v napadených rozhodnutích nezabývaly. Stěžovatelka poukazovala pouze na skutečnost, že zůstavitel byl hlavou a občanem cizího státu, a tudíž měl být vyloučen z působnosti trestně právních norem (zejména bod 124 vyjádření stěžovatelky k žalobě ze dne 27. 2. 2015). Tato část argumentace je však pro ústavně právní přezkum nepodstatná; zejména proto, že samotný dekret nebyl obecnými soudy použit, neboť je odčinění majetkových křivd vzniklých před 25. 2. 1948 obecně vyloučeno.
53. Jelikož soudy z výše uvedených důvodů nepoužily samotný dekret (ani jeho podle stěžovatelky diskriminační ustanovení), nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení zákazu ukládání trestu bez opory v zákoně podle čl. 7 Úmluvy.
54. Námitky stěžovatelky týkající se porušení práva na účinné opravné prostředky a zákazu diskriminace postrádají ústavněprávní rozměr. Obecné soudy v napadených rozhodnutích neaplikovaly diskriminační ustanovení. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posuzoval tři po sobě následující rozhodnutí v téže věci a dospěl k závěru o jejich souladu s ústavním pořádkem, nemohl shledat ani porušení práva na účinné právní prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na srozumitelná a ústavně souladná rozhodnutí soudů.
VI. Závěr
55. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu