40. Stěžovatelé dále vznášejí námitku nedostatečnosti ochrany státním zastupitelstvím, resp. policií, při pořizování kamerových záznamů ze zásahu policie. Obvodní státní zastupitelství uznalo, že postup policie byl nezákonný, když policisté bránili stěžovatelům v pořizování audiovizuálních záznamů v průběhu policejního zásahu. Stěžovatelé však s touto formou vyřízení své námitky nejsou spokojeni, neboť dle jejich názoru není tento způsob dostatečně efektivní, protože stěžovatelka Z. B. nebyla o uznání pochybení ani informována a navíc je stěžovatelům známo, že policie takto postupuje v obdobných případech i nadále. Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatelů neztotožňuje. Pochybení policie bylo uznáno, a to oběma účastníky řízení. Tato informace se ke stěžovatelce Z. B. dostala prostřednictvím jejího právního zástupce, který obdržel nejprve vyrozumění obvodního státního zastupitelství, následně pak vyrozumění městského státního zastupitelství, kde je tato skutečnost dostatečně zřetelně uvedena. Jde-li o možnosti nápravy, stěžovatelé již byli na ně upozorněni v nálezusp. zn. II. ÚS 3173/16(zejména bod 56 odůvodnění), Ústavní soud proto na zmíněný nález odkazuje. Jde-li o údajnou praxi policie, která obecně v těchto nezákonných a ve svém důsledku i neústavních praktikách zasahujících do základních práv a svobod fyzických osob pokračuje, není v kompetenci Ústavního soudu tuto praxi nyní posoudit. Zmiňovaná praxe policie může být předmětem přezkumu pouze v těch případech, kde skutečně přetrvává. Ústavní soud může toliko přisvědčit oběma napadeným vyrozuměním v těch částech, kde byla konstatována nezákonnost postupu policie spočívající v tom, že bránila v pořizování videozáznamu. Sama policie pak musí v rámci svých interních postupů, ve spolupráci se státním zastupitelstvím, zajistit dostatečnou informovanost svých příslušníků tak, aby byl tento závěr respektován i v každodenní policejní praxi.
41. Další námitka brojí proti postupu policie, neboť provedený zásah měl být v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Policie tedy dle náhledu stěžovatelů postupovala bez zákonného zmocnění a ukládala stěžovatelům povinnosti, k nimž nebyla oprávněna. Stěžovatelé zdůrazňují, že pro vyklízení nemovitostí nemá policie zákonné zmocnění, jsou-li k dispozici prostředky vedoucí k méně invazivnímu zásahu do základních práv.
42. Ústavní soud však nesdílí zjednodušující pohled stěžovatelů, kteří argumentují, že státní zastupitelství byla při vydání napadených vyrozumění vázána závěrem Ústavního soudu, který v nálezusp. zn. II. ÚS 3080/16snížil charakteristiku jednání stěžovatelů na úroveň civilního deliktu, a že tedy úkony trestního řízení proti nim vůbec nepřicházely v úvahu a byly nezákonné. Účastníci řízení totiž v napadených vyrozuměních posuzovali postup policie, resp. obvodního státního zastupitelství, ze dne 6. 5. 2015. Úkony trestního řízení učiněné v té době je třeba hodnotit hlediskem doby, ve které byly učiněny, a nejsou "automaticky" všechny nezákonné jen z toho důvodu, že trestní řízení později neskončilo trestním odsouzením konkrétních osob.
43. Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ani netvrdí, že by se před civilními soudy svých tvrzených nároků domáhali a s jakým výsledkem. Stěžovatelé toliko tvrdí, že vyjádřili vůči vlastníku nemovitosti "X" nesouhlas s ukončením "Dohody o spolupráci", na jejímž základě v nemovitosti setrvávali. Stěžovatelé tak nesouhlasili s výpovědí, kterou obdrželi dne 22. 12. 2014 s uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 3. 2015. Tuto výpověď považovali za neplatnou a svůj pobyt v nemovitosti "X" stále za zákonný. Pro případ pokusu o násilné vystěhování pak avizovali, že se budou bránit soudně i všemi dostupnými, tj. i zákonnými prostředky.
44. V posuzované věci se stěžovatelé, minimálně v období od 15. 5. 2012 do 31. 3. 2015 v nemovitosti "X" zdržovali se souhlasem jejího vlastníka na základě "Dohody o spolupráci" ze dne 15. 5. 2012. V tomto ohledu je nyní posuzovaná věc odlišná od věci řešené Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 5. 2020sp. zn. III. ÚS 3020/19(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v níž šlo o protiprávní obsazení nemovitosti a následně zjevně protiprávní setrvávání v ní. Trestní postih takového zásahu do práva vlastníka nemovitosti nepovažoval Ústavní soud v uvedeném usnesení za nepřiměřený.
45. Nyní posuzovaná věc je odlišná v tom, že stěžovatelé se v nemovitosti "X" původně zdržovali oprávněně. Poté, co mezi nimi a vlastníkem nemovitosti vznikl spor o oprávněnost jejich dalšího setrvávání v ní i po dni 31. 3. 2015, namítají stěžovatelé, že měl být tento spor řešen pořadem civilního práva, tj. především podáním žaloby na vyklizení nemovité věci. Stěžovatelé tvrdí, že z obsahu trestního oznámení muselo být orgánům činným v trestním řízení zcela zřejmé, že věc má soukromoprávní základ. Ústavní soud však tuto argumentaci nepodporuje. Toliko v obecné rovině lze přisvědčit stěžovatelům, i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 3. 3. 2005sp. zn. II. ÚS 413/04(N 40/36 SbNU 433)], že nelze primárně civilní spor řešit bez dalšího prostředky trestněprávního donucení. V posuzované věci je však nutno zaměřit se na konkrétní skutkové okolnosti, které se vymykají běžnému standardu civilních sporů o oprávněnosti pobývat v nemovitosti poté, co byla vlastníkem nemovitosti projevena vůle k ukončení smluvního vztahu formou výpovědi (přičemž Ústavní soud není povolán posuzovat typ smluvního vztahu mezi stěžovateli a vlastníkem nemovitosti, neboť tato otázka by v první řadě měla být předmětem civilního řízení). Zde je nutno poukázat také na skutečnost, že stěžovatelé ani netvrdí, že by výpověď "Dohody o spolupráci" napadli u civilního soudu. Za takového, především faktického, stavu, kdy se dne 6. 5. 2015, tedy v den policejního zásahu, v nemovitosti "X" zdržovalo velké množství osob, které veřejně proklamovaly, že objekt neopustí, a svolávaly další osoby, čímž eskalovaly napětí, ve spojení s obsahem trestního oznámení podaného dne 5. 5. 2015, nelze prima facie považovat úvahy orgánů činných v trestním řízení stran daného podezření na spáchání trestného činu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku za extrémní, vymykající se běžnému standardu této skutkové podstaty. Na policii a státní zastupitelství jsou kladeny velké požadavky na okamžité vyhodnocení vzniklé situace a nelze po nich žádat, aby situaci precizně po právní stránce byly schopny zhodnotit, když nemají momentálně k dispozici zejména dostatek důkazů, což je situace zcela odlišná od hlavního líčení, kde soud bere v potaz důkazy obžaloby a obhajoby, které je schopen v nepoměrně delším časovém úseku ve vzájemné souvislosti vyhodnotit a rozhodnout o vině a trestu. Takové vysoké požadavky však nelze klást na policii a státní zastupitelství, které jednají "v první linii" a úsudek si musí vytvořit často s největším urychlením, jako tomu bylo i v posuzované věci. V tomto ohledu je tedy nutno při hodnocení policejního zásahu postupovat s určitou mírou tolerance. V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že prima facie se mohlo orgánům činným v trestním řízení důvodně jevit, že společenská škodlivost jednání stěžovatelů a dalších aktivistů dosahuje intenzity trestného činu, byť tato okolnost byla posléze Ústavním soudem v nálezu podsp. zn. II. ÚS 3080/16vyhodnocena jinak. Tuto okolnost je nutno zdůraznit, neboť daná věc prošla celou soustavou soudů, kde bylo jednání určitých osob zdržujících se v nemovitosti "X" vyhodnoceno jako trestný čin podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku a až teprve nálezem Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 3080/16došlo k "bagatelizaci" tohoto jednání.
46. Ostatně již v nálezusp. zn. II. ÚS 3173/16(viz bod 41) je obsažen závěr, že "Ústavní soud ... musí odmítnout argumentaci stěžovatelů, že zadržení některých osob nijak nesouviselo se zásahem, jehož podstatou bylo vyklizení předmětné nemovitosti, kdy dle jejich názoru policie vyklízela nemovitost zcela mimo souvislost s trestním řízením a jeho účelem. Zde totiž nelze přehlédnout, že policie měla podezření ze spáchání trestného činu dle ustanovení § 208 odst. 1 trestního zákoníku (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru), přičemž následné trestní řízení ve věci stěžovatele Ď. ukázalo, že tento trestný čin měl být skutečně spáchán (za všechny viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 201/2016; tímto konstatováním nyní rozhodující senát nicméně nijak nepředjímá rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené podsp. zn. II. ÚS 3080/16). Proto bylo povinností policie zamezit, aby nedocházelo k dalšímu páchání této trestné činnosti, což nemohlo být provedeno jinak, než že byly osoby v dané nemovitosti dosud pobývající z této nemovitosti vyvedeny a bylo jim zabráněno v dalším přístupu do tohoto objektu. S ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu (nutnost šetření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin) se ... jednalo o plnění úkolů podle trestního řádu ve smyslu přijímání opatření k předcházení trestné činnosti dle ustanovení § 158 odst. 1 trestního řádu ... Jakkoli tedy může Ústavní soud souhlasit se stěžovateli, že postupem policie došlo fakticky k vyklizení nemovitosti, pro posouzení zde předestřených otázek je zásadní, že toto vyklizení nelze chápat jako aplikaci institutu obsaženého v předpisech soukromého práva (občanského zákoníku), nýbrž jako úkon vedoucí k zastavení páchání (v té době údajné) trestné činnosti".
47. Ústavní soud uzavírá, že nelze konstatovat zásah do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelů. Zásah policie byl v této konkrétní situaci přiměřený, vykonaný v rámci zákonného zmocnění v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny. Tato ustanovení je nutno chápat především ve smyslu zákazu libovůle při výkonu moci veřejné, neboť výkon veřejné moci mimo rámec jí stanovený zákonem lze považovat za projev libovůle. V posuzované věci však v souladu s uvedenými ustanoveními nelze považovat za projev libovůle, když orgány činné v trestním řízení na základě konkrétních skutečností vyhodnotily posuzovanou situaci jako podezření, že došlo ke spáchání trestného činu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, a řádně své úkony posléze odůvodnily. Popsané úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nelze kvalifikovat jako úkony učiněné ultra vires.
48. V návaznosti na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 téhož zákona) zamítl.
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka
Ústavní stížnosti mělo být vyhověno. Se zamítavým výrokem nálezu nesouhlasím, a to z těchto důvodů:
Oba účastníci smluvního vztahu z "Dohody o spolupráci" mohli učinit právní kroky, kterými se dalo předejít situaci, jež vyústila v policejní zásah v nemovitosti X: Stěžovatelé mohli zpochybnit platnost výpovědi smluvního vztahu podáním žaloby k objasnění oprávněnosti vlastníka nemovitosti ukončit užívací titul; vlastník nemovitosti se mohl domáhat účinků podané výpovědi žalobou na vyklizení s návrhem na vydání předběžného opatření nebo žalobou z rušené držby. Fakt, že ani jeden z účastníků této možnosti nevyužil, neposouvá bez dalšího právní charakteristiku skutku do trestněprávní roviny.
Ústavní soud v dřívější fázi této věci nálezem II. senátu, jehož jsem byl tehdy členem,sp. zn. II. ÚS 3080/16, kvalifikoval jednání stěžovatelů, kteří v nemovitosti setrvali i po marném uplynutí výpovědní lhůty, jako civilní delikt, kvůli kterému nelze nemovitost vyklidit prostředky policejního zásahu, k němuž však došlo a který byl z hlediska přiměřenosti vedeného principem minimalizace zásahů nepřípustným.
Skutková podstata trestného činu "neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru" podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nebyla naplněna, jelikož protiprávní obsazení nemovitosti X nenastalo: Prvotním právním důvodem vstupu a pobytu stěžovatelů byla smlouva, nešlo tedy o svévolnou okupaci nemovitosti, typickou pro squat; její užívání po uplynutí výpovědní lhůty jako protiprávní setrvávání v nemovitosti nebylo v civilním řízení postaveno najisto, což by teprve mohlo být právním základem pro případný policejní zásah, k jehož nařízení v takovém případě může dojít až po vyčerpání - z hlediska stěžovatelů - méně invazivních prostředků, mezi nimiž by mohlo mít místo např. předvolání a výslech stěžovatelů. Teprve takový postup by řádně dbal rozhraní mezi občanskoprávní a případnou trestněprávní rovinou věci a mohl diferencovaně zohlednit status jednotlivých osob dotčených policejním zásahem - pokud by bývalo k němu vůbec muselo dojít - podle toho, zda (ne)byly podle smlouvy oprávněny se v nemovitosti zdržovat.
Jen na okraj připomínám letitou zkušenost se squatem Hafenstrasse v Hamburku, kde se nejprve - za občansky i politicky bolestných okolností - vystřídaly všechny myslitelné formy protestů ze strany komunity squaterů a nátlaku ze strany majitelů a úřadů, včetně použití síly, aby nakonec byl problém "kanalizován" sociálně i právně vcelku přijatelným, udržitelným způsobem.
Jelikož napadená vyrozumění orgánů státního zastupitelství nenásledovala charakteristiku věci, závazně podanou shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, jako v první řadě civilistickou, měla být nynějším nálezem zrušena. Nestalo-li se tak z vůle většiny III. senátu, nezbylo mi než uplatnit toto odlišné stanovisko.