41. Z vyžádaného spisového materiálu (i z některých rozhodnutí rekapitulovaných v části I tohoto nálezu) vyplývá, že stěžovatelka se pojistného plnění začala u vedlejší účastnice domáhat nedlouho poté, co byla její invalidita uznána. Oznámením o výsledku šetření pojistné události vedlejší účastnice stěžovatelku dne 23. 8. 2011 informovala o tom, že nárok na pojistné plnění v případě vzniku invalidity vzniká nejdříve po dvou letech od okamžiku počátku pojištění a v jejím případě tak nárok na pojistné plnění nevznikl a pojistné plnění nelze poskytnout. V rámci korespondence v období od 25. 8. 2011 do 25. 10. 2011 si vedlejší účastnice a stěžovatelka vyjasňovaly sporné otázky stran toho, kdy byla stěžovatelka skutečně uznána invalidní a po jakém období vzniká nárok na pojistné plnění. Ze sdělení vedlejší účastnice ze dne 5. 6. 2012 reagující na nové hlášení pojistné události vyplývá, že neakceptuje nový posudek, kterým mělo dojít k posunutí data vzniku invalidity, a trvá na tom, že nárok na pojistné plnění nevznikl. V reakci ze dne 2. 7. 2012 stěžovatelka poukazuje na to, že to byla Okresní správa sociálního zabezpečení, která své původní rozhodnutí nahradila rozhodnutím novým, aby odstranila pochybení, ke kterému při stanovení data vzniku invalidity došlo. Na svém rozhodnutí pak vedlejší účastnice setrvala i dne 18. 7. 2012 se zdůvodněním, že nové datum vzniku invalidity bylo ze strany stěžovatelky požadováno se záměrem, aby došlo k naplnění ustanovení pojistných podmínek týkajících se splnění karenční doby a k výplatě pojistného plnění.
42. Vedlejší účastnice tak coby důvod odmítnutí vzniku nároku na pojistné plnění v rámci komunikace se stěžovatelkou (a později také v rámci soudního řízení) uváděla datum vzniku invalidity a skutečnost, že toto datum dle ní spadalo do období, kdy od sjednání pojištění ještě neuplynul jeden rok (zcela původně dokonce dva roky). To nicméně neobstálo v rámci soudního přezkumu, jelikož krajský soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2014 (kterým zamítl původní žalobu stěžovatelky z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace) dospěl také k závěru, že rozhodným datem je datum přiznání invalidity s tím, že o invaliditě stěžovatelky bylo rozhodnuto po uplynutí sjednané roční čekací doby od počátku pojištění, a vedlejší účastnici tak povinnost plnit z titulu pojistné události (jinak nesporné invalidity stěžovatelky) svědčila. Přestože je tedy pravda, že vedlejší účastnice vznik nároku na pojistné plnění po celou dobu setrvale odmítala, nebyl tento její postup správný, jelikož soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že vedlejší účastnice měla povinnost pojistné plnění vyplatit.
43. Minimálně část promlčecí doby tak nutně připadá na vrub toho, že vedlejší účastnice stěžovatelce výše uvedeným způsobem po nikoliv zanedbatelnou dobu zdůvodňovala, že nárok na výplatu pojistného plnění vůbec vzniknout nemohl, čemuž však soudy následně nepřisvědčily.
44. Navíc, pokud by stěžovatelka nebyla ochotna podstoupit soudní řízení, skončila by celá věc už v roce 2011 tak, že by se zaplacení žádné finanční částky ze strany vedlejší účastnice nedomohla (ať již z jakéhokoliv titulu), přestože řádně platila pojistné a vznik její invalidity byl objektivizován rozhodnutím příslušného orgánu.
45. Nelze tedy vycházet z toho, že by stěžovatelka o svá práva dostatečně nedbala. Stěžovatelka nebyla pasivní, ale od chvíle, co byla její invalidita uznána, se snažila domoci toho, aby v důsledku nastalé pojistné události vedlejší účastnice doplatila příslušnou část zůstatku úvěru bance (což bylo ostatně důvodem, pro který přistoupila k rámcové pojistné smlouvě a platila pojistné) a až v důsledku negativního stanoviska vedlejší účastnice se odpovídající částky domáhala v rámci soudního řízení nejprve z titulu výplaty pojistného plnění a následně pak z titulu náhrady škody.
46. Jakkoliv lze chápat nezbytnou míru opatrnosti vedlejší účastnice při šetření pojistných událostí, je třeba v daném kontextu poznamenat, že při splnění nezbytných podmínek by měl být proces poskytnutí pojistného plnění pro spotřebitele předvídatelný, transparentní, rychlý a ve své podstatě velmi jednoduchý, zatímco stěžovatelka se náhrady škody (představující ekvivalent původního pojistného plnění) domohla až po několikaletém soudním řízení a v důsledku vznesené námitky promlčení pouze v omezené míře.
47. Dle přesvědčení Ústavního soudu jsou tyto skutečnosti pro posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy zásadní, krajský soud a Nejvyšší soud je však v dostatečné míře nezohlednily. Za dané situace Ústavní soud s přihlédnutím ke všem jednotlivým okolnostem nemůže souhlasit se závěrem, že by bylo spravedlivé, aby se vedlejší účastnice vzhledem k vznesené námitce promlčení zprostila povinnosti nahradit škodu, která stěžovatelce dle závěrů obecných soudů jinak vznikla, když je navíc zřejmé, že následek promlčení představuje vůči stěžovatelce nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s povinností vedlejší účastnice nahradit způsobenou škodu a s důvody, pro které stěžovatelka své právo včas neuplatnila.
VI. Závěr
48. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že pokud krajský soud dovodil, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud má za to, že stěžovatelka tuto námitku učinila také předmětem svého dovolání (byť se v dovolání stejně jako v ústavní stížnosti zaměřila spíše na otázku stanovení počátku běhu promlčecí doby), a pochybil tedy rovněž Nejvyšší soud, který závěry krajského soudu aproboval. V navazujícím řízení tak obecné soudy nebudou přihlížet k námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí, neboť není spravedlivé, aby takto formulovaná obrana, z důvodů shora vyložených, požívala právní ochrany.
49. Jelikož Ústavní soud shledal, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 25 Cdo 4866/2017-202 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017 č. j. 22 Co 34/2017-180 byla porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.