67. Ústavní soud má za to, že další námitky vyřešily obecné soudy v souladu s jeho judikaturou, pročež se omezuje na jejich stručné zohlednění. Za ústavně souladný a dostatečně odůvodněný lze považovat závěr o relativní samostatnosti řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání ve vztahu k vlastní restituci podle § 6 a násl. téhož zákona. Tomu odpovídalo vyvrácení stěžovatelčiny námitky, že se stala povinnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání - vydání nemovitostí oprávněné osobě nebylo předmětem řízení. Stejně tak byly jako irelevantní vyhodnoceny argumenty týkající se nenaplnění podmínek podle § 7 zákona o majetkovém vyrovnání, dále toho, že vedlejší účastnice 1 obdržela za sporné nemovitosti finanční náhradu, jakož i závěr o předčasnosti posuzování ochoty státu nemovitosti následně vydat oprávněné osobě. V těchto ohledech se lze ztotožnit s vyjádřením vedlejší účastnice 1 k ústavní stížnosti. Tyto závěry byly soudy přesvědčivě odůvodněny a z důvodu jejich vysvětlené irelevance v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání nevykazují rozpor s ústavním pořádkem.
68. K návrhu stěžovatelky na zrušení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání Ústavní soud uvádí, že III. výrokem nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 10/13byl shodný návrh zamítnut. Tento stěžovatelčin návrh proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (výrok III), neboť jeho projednání brání překážka věci již nálezem rozhodnuté (rei iudicatae).
VI. Závěr
69. Soudy neuvážily působení dobré víry, ačkoli z důkazního řízení a námitek stěžovatelky vyplývala řada skutečností hovořících pro její naplnění. Bylo povinností soudů posoudit tuto otázku se zřetelem ke všem okolnostem věci nasvědčujícím tomu, že stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem vydržela. Jelikož se soudy komplexně nezabývaly otázkou dobré víry v naznačeném směru, nelze jejich skutková zjištění považovat za úplná a navazující právní závěr aprobovat. Tímto postupem soudy porušily zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem o neoprávněnosti držby nemovitostí spolu s neústavním způsobem posouzení přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období porušily i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
70. Ústavní soud nepřehlédl, že v obdobné věci byla usnesenímsp. zn. II. ÚS 1953/18odmítnuta ústavní stížnost obchodní společnosti Rybářství Třeboň, a. s. Rozhodnutími ve formě usnesení není Ústavní soud vázán, jak plyne z plausibilního výkladu čl. 89 odst. 2 Ústavy a jemu odpovídajícího znění § 23 zákona o Ústavním soudu. V daném usnesení nadto nebyla větší pozornost věnována podstatě legitimního očekávání stěžovatelky a dalším souvisejícím okolnostem ani se závěry zde učiněné nedotýkají obecných tezí vyslovených v jeho odůvodnění, na něž Nejvyšší soud poukazoval ve svých vyjádřeních (viz zejména bod 23 tohoto nálezu). Pro specifické okolnosti případu a jejich provedený meritorní ústavněprávní přezkum Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěrům uvedeným ve výroku a odůvodnění výše.
71. S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Úkolem okresního soudu, vázaného právě vysloveným právním názorem Ústavního soudu, bude ve světle předestřených závěrů opětovně ve věci rozhodnout při zohlednění všech relevantních okolností. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v § 23 ukládá senátu, který "v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu", předložit otázku k posouzení plénu, jehož stanoviskem je pak senát v dalším řízení vázán. Otáčet judikaturu bez použití režimu změnového stanoviska je porušením zákona o Ústavním soudu a porušením zásady zákonného soudce, kterým je tu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právě plénum Ústavního soudu, a na jehož ochranu přísně dbá Evropský soud pro lidská práva.
"Odchylným" není pak nutně pouze rozdílný právní názor vyslovený na základě dvou skutkově zcela identických situací, nýbrž i takový, který se dotýká stejných Ústavou chráněných hodnot, byť jejich skutkový kontext plně totožný není. Je-li onou ústavně chráněnou hodnotou legitimní očekávání původního vlastníka na vypořádání jeho historického majetku a nástrojem této ochrany tzv. blokační ustanovení restitučního předpisu, pak prostor ke zkoumání shody či rozdílnosti mezi dvěma právními názory je dán. A právě vypjaté lpění většinového stanoviska III. senátu na dílčích, nikoliv tedy rozhodujících odlišnostech mezi srovnatelnými skutkovými i právními situacemi vedlo mé kolegy až k ignorování pokynu podle § 23 obrátit se na plénum s návrhem na změnu právního názoru. Měli tak učinit tím spíše, že soudce zpravodaj už byl v podobné kauze přehlasován [nálezsp. zn. III. ÚS 1862/16ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767)]. Usnesenímsp. zn. II. ÚS 1953/18ze dne 2. 10. 2018 Ústavní soud sice vázán není, nicméně vzhledem k míře skutkové i právní shody (stěžovatelem byl bezprostřední právní předchůdce - Rybářství Třeboň, a. s.) bylo namístě věnovat argumentaci v něm uvedené pozornost.
Je-li hlavní spornou otázkou posuzované věci relevance tzv. blokačního ustanovení a účinky (absolutní neplatnost) jeho protiústavního prolomení privatizačním aktem podle § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v kontextu naturální restituce, pak pro zjištění shody či rozdílnosti právních názorů není na překážku, aby komparativním kritériem byla judikatura Ústavního soudu vztahující se k uplatnění § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v kontextu převodu pozemků jako náhradních za neuskutečněnou naturální restituci.
Např. v bodě 27 nálezusp. zn. I. ÚS 349/17ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781) se uvádí: "Závěr, že rozpor převodu majetku s § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání svého historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takovéto situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku. Okolnosti věci by musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelových práv, a to tím spíše, že stěžovateli jako předchozímu vlastníku zůstává vůči státu majetkový nárok na uspokojení jeho práva ať už vydáním jiného pozemku, či finančním ekvivalentem."
Nemohu proto souhlasit se stanoviskem většiny III. senátu, že výše zmíněné nálezy nejsou přiléhavé, a to navíc prý i proto, že v nich neměly význam specifické privatizační okolnosti. Ty však většina nepřípustným způsobem nadhodnocuje, když dále tvrdí, že "ve spojení s principem důvěry jednotlivce ve správnost aktů orgánů veřejné moci nejsou v nynějším případě závěry vyslovené v uvedených nálezech bez dalšího použitelné" (bod 66), a těmito okolnostmi ospravedlňuje i kasační zásah Ústavního soudu. Zaráží mne především, že jeho odůvodnění je vedeno jednostranným způsobem "advokátské obhajoby", jímž se opakovaně zpochybňují závěry, k nimž dospěly soudy v důkazním řízení, aniž se náležitě dbá na objasnění důvodů, jež soudy k takovým závěrům vedly, kdy teprve ke konci má Ústavní soud jednoznačně vyslovit svůj verdikt. To se týká např. přechodu původního církevního vlastnictví nemovitostí na stát jako rozhodného momentu pro možnost obrany Římskokatolické farnosti Český Krumlov coby vedlejší účastnice 1 určovací žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v souvislosti se stavem zápisů do pozemkových knih koncem 40. a na počátku 50. let minulého století (bod 32) nebo osvědčování údajných mimořádných okolností soudem, které - ačkoliv zůstaly stanoviskem většiny III. senátu neobjasněny - by měly vést k upřednostnění dobré víry (právního předchůdce) stěžovatelky coby nabyvatele nemovitostí v privatizaci před (případně i prokázaným!) restitučním nárokem vedlejší účastnice jako oprávněné a k prolomení blokačního ustanovení v procesu privatizace (bod 65); předběžné zjišťování reálnosti vydání nemovitostí vedlejší účastnici v restitučním řízení, pokud by mohlo být dokončeno, ze strany Státního pozemkového úřadu (bod 20), resp. Nejvyššího kontrolního úřadu (bod 58) zůstalo bez odezvy. Argumentační ekvilibristika v bodě 63 trpkou pachuť tohoto nálezu rozhodně napravit nemůže.
Jako demagogie pak působí blahosklonné konstatování většiny III. senátu, že tyto "mimořádné okolnosti" privatizace původního církevního majetku "nejsou natolik výjimečné, že by si žádaly revizi závěrů, k nimž Ústavní soud dospěl v rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi v nálezu ze dne 29. 5. 2013sp. zn. Pl. ÚS 10/13(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)", který tak i nadále představuje překážku věci rozhodnuté (bod 68). Podprahová eroze těchto závěrů abstraktní kontroly ústavnosti individuálními rozhodnutími většiny III. senátu je však skutečností.
Přestože "tónem" ústavní stížnosti je obhajoba fait accompli privatizace původního restitučního portfolia, měla většina III. senátu - namísto legalistického přístupu - docenit přístup hodnotový, představovaný principem in favorem restitutionis, jenž - i jako mravní imperativ - ovládá restituční judikaturu Ústavního soudu od počátku. Otázce, zda obecné soudy závěrem o absenci dobré víry stěžovatelky v platnost přechodu privatizovaného majetku či o jeho vydržení porušily Ústavu, se mělo dostat pozornosti pléna Ústavního soudu. Nedošlo-li k tomu, pak takový příspěvek k úpadku autority "soudního orgánu ochrany ústavnosti" je vinou většinového nálezu mých vzácných kolegů ve III. senátu.