29. Ústavní soud zdůrazňuje, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy shora citované závěry krajského soudu má soud za řádně odůvodněné. Ústavní soud si je vědom závěrů vyplývajících ze shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1172/12, podle kterého je obecně i v případě pozemkového fondu (jehož působnost přešla od 1. 1. 2013 na žalovanou) nutno aplikovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je vedlejší účastník vybaven příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti citovaným nálezem však byla skutečnost, že Městský soud v Praze nerespektoval popsané principy pro hodnocení účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení, a vyšel z obecné premisy, že vedlejšímu účastníkovi (jako v soudním sporu vítěznému účastníkovi) a priori náleží náhrada jeho nákladů řízení, tj. bez ohledu na předmět sporu a bez patřičné relevance okolností konkrétního případu. Takového pochybení se krajský soud, jak vyplývá z výše uvedeného, nedopustil, neboť vzal v otázce účelně vynaložených nákladů řízení v úvahu jak argumentaci vedlejší účastnice, tak stěžovatele, a svůj závěr odůvodnil povahou rozhodované věci. V posuzované věci k uvedenému přistupuje skutečnost, že vedlejší účastnici v řízení před okresním soudem zastupovala pověřená zaměstnankyně, k zastoupení vedlejší účastnice advokátem došlo až v odvolacím řízení, tedy poté, co nebyla v řízení před okresním soudem úspěšná.
30. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v § 237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
31. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu, podle které jako liknavý či svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků, a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, s uvedenými tezemi však rozsudek krajského soudu v rozporu neshledal. Nejvyšší soud zdůraznil zjištění krajského soudu, dle nichž stěžovatel původně bezvýhradně akceptoval ocenění restitučního nároku vedlejší účastnicí, aniž by vůči její kvantifikaci po dobu 15 let jakkoliv brojil, přičemž až poté, co došlo k uspokojení jeho restitučního nároku téměř v plné výši, přichází s ničím nepodloženou žádostí, jíž usiluje o přecenění svého nároku; k uspokojení takto tvrzeného a nově konstruovaného nároku (jeho zbytku) pak následně podává žalobu na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku, a to za situace, kdy ani po patřičném poučení (dle § 118a o. s. ř.) neprokázal relevantní skutečnosti o tom, že byl ve věci aktivní a že se uspokojení tvrzeného nároku nemohl domoci v důsledku svévole či liknavosti vedlejší účastnice.
32. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že Nejvyšší soud použil § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů. 33. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu