30. Stěžovatelé argumentují tím, že ihned v okamžiku, kdy pominuly důvody, které vedly k přijetí záruky, tj. kdy byl stěžovatel 7) vzat do vazby v jiné trestní věci, měla být peněžitá záruka bez zbytečného odkladu vrácena. S tím se však nelze ztotožnit, když právě vzetím stěžovatele 7) v jiné věci do vazby se krajský soud dozvěděl o potenciálním opakování trestné činnosti, které, jak vysvětleno výše, je třeba prokázat pravomocným odsouzením v tomto druhém řízení. Výše uvedený závěr nemůže změnit ani stěžovateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 8 Tz 22/2013 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/2014 tr.), podle kterého musí soud rozhodnout o připadnutí peněžité záruky státu včas za trvání trestního stíhání a vazebních důvodů, neboť Nejvyšší soud se zabýval situací, kdy obecné soudy rozhodly o připadnutí peněžité záruky státu po pravomocném rozhodnutí (nadto zproštění obviněného) v onom primárním trestním řízení, v němž byla peněžitá záruka složena. K takové situaci v nyní posuzované věci nedošlo. Nepřípadný je také odkaz stěžovatelů na rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 2000 ve věci Punzelt proti České republice, stížnost č. 31315/96, v němž se soud v jedné větě a ve zcela obecných konturách vyjadřuje k vracení složené peněžité záruky v případě dalšího omezení osobní svobody. V uvedeném rozhodnutí se možnost zadržení peněžití záruky ze zákonného důvodu za účelem rozhodnutí o jejím možném připadnutí státu vůbec neřeší.
31. Dále Ústavní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že důvod pro nevrácení peněžité záruky a její další držení s ohledem na možnost propadnutí podle § 73a odst. 4 písm. c) trestního řádu byl dán a tento důvod krajský soud uvedl a odůvodnil ve svém usnesení, jsou další úvahy obecných soudů týkající se existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu bezpředmětné. Obecné soudy by však do budoucna měly pečlivě vážit právě z tohoto hlediska a z hlediska obecné logiky ve svých odůvodněních, zda skutečně může přetrvat vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu u osoby, která je omezena na osobní svobodě v jiném řízení anebo zda pro takové situace existují jiné mechanismy vyrozumívání orgánů činných v trestním řízení proti konkrétní osobě mezi sebou. V tomto ohledu okrajově Ústavní soud poukazuje na vnitřní rozpornost argumentace složitelů peněžité záruky v ústavní stížnosti, kteří na jednu stranu volají po tom, aby takto orgány činné v trestním řízení mezi sebou komunikovaly (str. 20 ústavní stížnosti) a na druhou stranu takové jednání označují za protiústavní praxi (taktéž str. 20 ústavní stížnosti). Nutno konstatovat, že taková praxe orgánů činných v trestním řízení založená na vyrozumívání ostatních orgánů vedoucích trestní řízení proti konkrétní osobě na základě centrální evidence stíhaných osob v případě jejich propuštění nevykazuje v obecné rovině známky protiústavnosti. Tímto se samozřejmě nemyslí jakékoli účelové "spiknutí" dotčených orgánů činných v trestním řízení, ale běžné kontaktování vyšetřujících orgánů propouštějícím orgánem o tom, že k propuštění osoby může potenciálně určitého dne dojít.
32. Závěrem k této hlavní části námitek stěžovatelů Ústavní soud shrnuje, že u peněžité záruky v nyní posuzované věci existuje zákonný důvod pro její ponechání i v případě dalšího zbavení osobní svobody stěžovatele, neboť může propadnout v případě opakování trestné činnosti. S ohledem na zásadu presumpce neviny však soudy nemohou rozhodnout o propadnutí peněžité záruky dříve, než je ono další trestní řízení pravomocně skončeno.
B) K námitkám, že složitelé nebyli poučeni podle § 73a odst. 9 trestního řádu:
33. Podle § 73a odst. 9 trestního řádu musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, být použita na zaplacení peněžitého trestu, nákladů trestního řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného. Stěžovatelé namítli, že nebyli vůbec splněny podmínky pro složení peněžité záruky, neboť se jim uvedeného poučení nedostalo.
34. Ústavní soud se poučením podle § 73a odst. 9 zabýval v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2787/15 (N 112/81 SbNU 763). V tehdy posuzovaném řízení vyšlo až po pravomocném odsouzení obviněného najevo, že složitelkou peněžité záruky byla jeho manželka, která tudíž nebyla v průběhu rozhodování o přípustnosti a přijetí peněžité záruky identifikována jako složitelka, natož poučena ve smyslu § 73a odst. 9 trestního řádu. Ústavní soud v uvedeném nálezu výslovně formuloval, že poučovací povinnost soudu podle § 73a odst. 9 trestního řádu "nechápe přitom Ústavní soud jako pouhou obecnou poučovací klauzuli, jakou je např. ustanovení § 2 odst. 13 nebo § 46 trestního řádu, nýbrž jako procesní podmínku pro přijetí peněžité záruky ze strany soudu. Na posuzování jejího naplnění však Ústavní soud nenahlíží formalisticky. Pro dostatečnou ochranu majetku dotčené osoby postačí, bude-li nad veškerou pochybnost zřejmé, že tato soudem identifikovaná osoba byla předem dostatečně a prokazatelně zpravena o budoucím možném nakládání se složenou zárukou (např. podle § 71 odst. 2 nebo § 73a odst. 4 až 8 trestního řádu). Avšak vzhledem k tomu, že takové poučení může sledovat protichůdné cíle (pobídka složit nebo naopak odrazování od složení), je nutno z hlediska ochrany zájmů složitele vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající takového poučení dostalo."
35. V nyní posuzované věci přitom není pochyb o tom, že se všem stěžovatelům daného poučení dostalo již jen na základě jejich vlastního prohlášení, které písemně učinili v rámci nabídek peněžité záruky. V těchto dokumentech stěžovatelé výslovně stvrdili, že jsou seznámeni s tím, že je stěžovatel 7) trestně stíhán a pro jaké skutky, a dále výslovně prohlásili, že byli seznámeni s důvody, pro které může být rozhodnuto o tom, že peněžitá záruka podle ustanovení § 73a odst. 4 trestního řádu propadá státu, a také s důvody, pro které může být peněžitá záruka použita na zaplacení peněžitého trestu či na úhradu nákladů trestního řízení podle § 73a odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy sami složitelé peněžité záruky učinili (v některých případech opakované) nabídky složení peněžité záruky za stěžovatele 7) obsahující uvedené znění, bylo nad veškerou pochybnost zřejmé, že tyto konkrétní osoby nabízející složení peněžité záruky byly předem dostatečně a prokazatelně zpraveny o budoucím možném nakládání se složenou zárukou. O věrohodnosti jejich nabídek nebylo třeba pochybovat, když peněžitou záruku nakonec také složili a byli ve vazebních zasedáních vyslýchání soudem. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 2787/15, na posouzení naplnění poučení podle § 73a odst. 9 nenahlíží formalisticky. Pokud osoba nabízející složení peněžité záruky sama učiní písemné prohlášení, o jehož věrohodnosti netřeba pochybovat a které je založeno ve spise, že je ve smyslu § 73a odst. 9 trestního řádu poučena, je tím dotčená procesní podmínka splněna.
C) K námitkám o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě:
36. Veškerá argumentace stěžovatelů týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z toho, že peněžitá záruka měla být zrušena. Stěžovatelé tvrdili, že o zrušení (vrácení) peněžité záruky mělo být rozhodnuto bez zbytečného odkladu poté, kdy se krajský soud dozvěděl o odpadnutí vazebního důvodu [tj. o vzetí stěžovatele 7) do vazby v jiné trestní věci]. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodly správně o zamítnutí žádosti na její vrácení (a o zamítnutí stížnosti proti takovému rozhodnutí), jak je uvedeno výše, nemohlo nevrácením peněžité záruky dojít k porušení uvedeného práva. O samotné žádosti o vrácení peněžité záruky bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu po jejím podání.
D) K námitkám o porušení práva na projednání věci veřejně, v přítomnosti složitelů peněžité záruky, o porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní:
37. Podle složitelů peněžité záruky došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení jejich práv na projednání věci veřejně a v jejich přítomnosti, k porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní. O žádosti složitelů peněžité záruky totiž bylo rozhodováno v rámci hlavního líčení ve dnech 20. a 21. 7. 2018 bez toho, aby byli o této skutečnosti předem informováni.
38. Ústavní soud k těmto námitkám předně uvádí, že je správně vypořádal již vrchní soud v napadeném usnesení, kde se vysvětluje, že o věci primárně mohlo být rozhodnuto v souladu s trestním řádem v neveřejném zasedání. Krajský soud žádost složitelů o vrácení peněžité záruky projednal v nedlouho poté konaném hlavním líčení, přestože o ní mohlo být rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to z důvodu, aby měl možnost se k věci vyjádřit stěžovatel 7). Krajský soud takto jednal nad rámec trestního řádu ve prospěch stěžovatele 7), přičemž v hlavním líčení dne 20. 6. 2018 se toliko konstatovala existence daného návrhu složitelů a stěžovateli 7) se dala možnost se k věci vyjádřit. Stěžovatel 7) se v rámci vyjádření k návrhu složitelů připojil, čímž toho dne hlavní líčení skončilo. Následovala porada senátu a další den započalo hlavní líčení vyhlášením napadeného usnesení, kterým byla žádost složitelů zamítnuta. To znamená, že se nekonstatovaly žádné nové skutečnosti, neproběhlo žádné dokazování a k návrhu se ani nevyjadřoval státní zástupce. Vzhledem k tomu zde byla možnost stěžovatelů k věci se vyjádřit vyčerpána jejich argumentací v podané žádosti, kterou se krajský soud ve svém rozhodnutí podrobně zabýval.
E) K namítané koordinaci orgánů činných v trestním řízení:
39. Všichni stěžovatelé obsáhle v ústavních stížnostech a replikách namítají, že v trestních řízeních vedených proti stěžovateli 7) se orgány činné v trestní, řízení různě koordinují, jednají často tajně a "spiklenecky" a v nyní posuzované věci týkající se peněžité záruky se takové jednání mělo projevit tím, že krajský soud koordinoval s krajským státním zastupitelstvím přijetí peněžité záruky a propuštění stěžovatele z vazby na svobodu tak, aby ve skutečnosti na svobodu propuštěn nebyl a namísto toho byl ihned zadržen pro účely vydávacího řízení podle ZMJS na pokyn právě krajského státního zastupitelství. Uvedený závěr vyvozují stěžovatelé z toho, že krajské státní zastupitelství požádalo o informaci o případném propuštění stěžovatele 7) z vazby a krajský soud tuto informaci poté poskytl.
40. Jak již částečně rozebráno výše, takovéto vyrozumívání mezi orgány činnými v trestním řízení je zcela běžné, když je proti jedné osobě vedeno více trestních řízeních a v jednom z těchto řízení (či v jeho důsledku) je tato osoba omezena na osobní svobodě. V současnosti neexistuje jiný postup než (i v této věci uskutečněné) vyrozumění dalších orgánů činných v trestním řízení mezi sebou. Před propuštěním z výkonu trestu či z vazby je běžně v dostupných evidencích kontrolováno, zda je vedeno proti dané osobě další trestní řízení a pokud tomu tak je, tyto orgány jsou vyrozuměny o potenciálním propuštění. V obecné rovině takovému postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, když propouštějící orgán činný v trestním řízení zpravidla nemá povědomost o tom, zda a z jakých důvodů by mohla být daná osoba omezena na osobní svobodě v jiném řízení. Nutno poukázat také na to, že sami stěžovatelé postup spočívající v koordinaci orgánů činných v trestním řízení při propouštění obviněných osob na některých místech ústavní stížnosti označují za správný. Klíčové je, že této osobě jsou následně i v tomto dalším řízení poskytnuty všechny záruky spravedlivého procesu a dalších základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. To se ostatně projevilo i u stěžovatele 7), když v následujícím řízení krajský soud nevyhověl návrhu státního zástupce krajského státního zastupitelství na vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle ZMJS a ten byl propuštěn na svobodu.
41. Ústavní soud ze spisu krajského soudu ani ze spisu krajského státního zastupitelství, do nichž nahlížel, nezjistil jakékoli poznatky o tvrzené "zlé vůli" orgánů činných v trestním řízení, ale běžný a zákonný postup. Předseda senátu krajského soudu toliko v souladu s žádostí krajského státního zastupitelství poskytl informaci o tom, kdy se bude rozhodovat o vazbě. Vedle toho postup krajského státního zastupitelství nebyl posléze aprobován soudem a stěžovatel 7) nebyl vzat do předběžné vazby podle ZMJS, tudíž nastavené ústavní a zákonné záruky se ukázaly být fungující.
42. Stěžovatel 7) v tomto řízení před Ústavním soudem velmi podrobně argumentoval k nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci jeho zadržení v rámci vydávacího řízení do Íránu, k čemuž třeba zopakovat, že není jakkoli prokázáno, že by dané vydávací řízení mělo souvislost s nyní posuzovanou trestní věcí vedenou krajským soudem.
43. Stejně tak krajský soud postupoval standardně, když se do jeho dispozice dostalo anonymní podání o páchání trestné činnosti stěžovatelem 7), které ale nesouviselo s krajským soudem projednávanou věcí. Takovým podáním se krajský soud nesmí zabývat a musí jej předat vyšetřujícím orgánům. Vzhledem k tomu, že pak jde o jiné trestní řízení, tím spíš ve fází prvního prověřování, vztahují se na jakékoli zveřejňování informací o takové věci omezení uvedená v § 8a a násl. trestního řádu a musí být jednáno tak, aby byl naplňován základní účel trestního řízení, kterým je náležité zjištění trestného činu, jeho pachatele, a eventuálně jeho spravedlivé potrestání.
44. Celkově k tvrzení stěžovatelů, zejména stěžovatele 7), že mezi krajským soudem, vrchním státním zastupitelstvím či krajským státním zastupitelstvím existují v této věci nadstandardní vztahy a tyto orgány činné v trestním řízení spolu neakceptovatelně spolupracují, Ústavní soud uvádí, že takový závěr v posuzované věci nelze učinit. Krajský soud postupuje zákonně a označování krajského soudu "tajným pošťákem" či "prokurátorem" aj., jak učinil stěžovatel 7) ve svých podáních, je vysoce nepřípadné.
F) K námitkám, že rozhodoval vyloučený soudce:
45. K námitkám stěžovatelů, že předseda senátu krajského soudu, který v této věci rozhoduje, má být z rozhodování vyloučen pro svůj poměr ke stěžovateli 7) nejprve Ústavní soud uvádí, že vrchní soud se touto námitkou meritorně nezabýval zcela po právu. Stěžovatelům je znám postup vznášení námitky podjatosti a proces, kterým je o ní rozhodováno. K odůvodnění toho, že k porušení nestrannosti v této věci vůči stěžovatelům nedošlo, odkazuje Ústavní soud na své nedávné usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 1795/19, v němž se podrobně zabýval právě složiteli tvrzenou podjatostí předsedy senátu.
46. K dalším námitkám stěžovatelů Ústavní soud doplňuje, že neshledal odůvodnění usnesení vrchního soudu nedostatečným, když vrchní soud se zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelů a své závěry k nim vysvětlil. Z celé řady údajně nevypořádaných tvrzení stěžovatelů konkretizovaných v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se toliko neztotožnili se závěry vrchního soudu. Dále vzhledem k tomu, že obecné soudy peněžitou záruku v souladu se zákonem nezrušily, jak je vyloženo výše, neobstojí ani argument stěžovatelů, že je toto jednání soudů motivováno jakousi skrytou agendou či politickými cíli exekutivy. Současně ani s touto věcí a rozhodováním obecných soudů o peněžité záruce nelze směšovat rozhodování o pochybeních orgánů činných v trestním řízení týkajících se porušení práva stěžovatele 7) na důvěrnou komunikaci s obhájcem.
47. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
48. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu