45. Třeba zdůraznit, že šlo o rozhodování o vazbě, tedy typ věci, jakou je nutno projednávat s největším urychlením (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Nutnost postupovat urychleně a chránit důsledně práva obhajoby nadto byla o to zjevnější, že ve věci již ve prospěch stěžovatele rozhodl Ústavní soud, který uložil svým nálezem zaslání předmětného přípisu státního zastupitelství obhajobě. Zaslání tohoto přípisu přitom představovalo zcela jednoduchý úkon a v jeho provedení soudu ani nic relevantního nebránilo. Skutečnost, že soudní senát po určitou dobu nevěděl, že má být ve věci příslušný k rozhodování, v této souvislosti nelze zohledňovat, neboť vnitřní nastavení procesů na soudě nemůže jít k tíži obhajoby. Jelikož odeslání daného přípisu trvalo soudu 20 dní, přičemž následkem takovéhoto promarnění času soudem bylo, že obhajoba měla jen zcela minimální, méně než jednodenní, čas k vyjádření, pak je nutno tento postup hodnotit jako nesplňující požadavek na projednávání vazebních věcí s největším urychlením a v dané situaci vedoucí k porušení stěžovatelových práv na soudní ochranu, rovnost účastníků (stran) v řízení a na obhajobu.
46. Případná je i související námitka stěžovatele, že přípis státního zastupitelství zaslaný stěžovateli k vyjádření by měl být provázen odpovídající časovou informací. Rozsah času, který má obhajoba k dispozici k výkonu své úlohy, by pro ni měl být předvídatelný. V případě poskytované možnosti vyjádření by tak mělo být pro obhajobu zřejmé, do kdy může být učiněno. To lze naplnit obvyklým stanovením lhůty k vyjádření obsaženým v průvodním dopise, nebo může postačovat, že obhajoba si může tuto informaci z něčeho dovodit, například zná termín soudního jednání, kdy má být věc projednávána. Zůstane-li však časové ohraničení možnosti vyjádření pro obhajobu neznámé a nepředvídatelné, zvláště pak v situaci, kdy reálně činí jen krátký časový okamžik, pak dochází k porušení práv na soudní ochranu, rovnost účastníků (stran) v řízení a na obhajobu. K tomu došlo i v právě posuzované věci, když dle tvrzení stěžovatele, které odpovídá i obsahu spisu krajského soudu a které nebylo v této části ani zpochybněno vyjádřeními zaslanými k ústavní stížnosti, mu potřebná informace poskytnuta nebyla.
47. Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivou ani argumentaci krajského soudu a vedlejšího účastníka, že stěžovatel měl možnost se s předmětným odůvodněním stížnosti státního zástupce seznámit již dříve, zejména nahlédnutím do spisu. Takovéto faktory by třeba mohly hrát roli při posuzování postupu obecných soudů za jiných okolností, nikoliv však v případě, kdy, jak správně uvažuje stěžovatel ve své replice, Ústavní soud nálezem výslovně krajskému soudu uložil, aby své pochybení napravil seznámením stěžovatele s obsahem předmětného podání. Stěžovatel neměl důvod aktivně vyhledávat předmětné podání, z vlastní iniciativy se seznamovat s argumentací státního zastupitelství a vyjadřovat se k ní v situaci, když dle daného nálezu ho krajský soud měl s tímto podáním seznámit a poskytnout mu prostor k vyjádření. V případě že předchozí nález Ústavního soudu založí pro stěžovatele očekávání, že obecný soud bude určitým způsobem konat (zašle určitý dokument), pak nelze stěžovateli vytýkat, že na takové konání obecného soudu spoléhal a vyčkával, byť by třeba i větší aktivitou při výkonu obhajoby byl schopen absenci jednání soudu kompenzovat (dokument byla obhajoba schopna získat jinak).
48. Ústavní soud tak uzavírá, že ačkoli krajský soud ve věci rozhodoval poté, co bylo předchozí jeho rozhodnutí zrušeno nálezem Ústavního soudu, došlo k tomu, že již jednou mu vytknuté vady znovu zopakoval, k nezbytným zásadám řádného procesu opět nepřihlížel, resp. pokyn Ústavního soudu dostatečně důsledně nerespektoval, a jeho nové rozhodnutí tak bylo výsledkem vazebního řízení nadále porušujícího základní procesní práva stěžovatele. Odůvodnění stížnosti státního zástupce bylo obhájci stěžovatele doručeno po promarnění téměř třech týdnů, kdy tak mohlo být učiněno, dne 24. 9. 2019 ve večerních hodinách, bez toho, že by mu byla poskytnuta lhůta k vyjádření se nebo byl informován o termínu neveřejného zasedání, a zasedání soudu, a to v neveřejné formě, se konalo následující den, tudíž obhajoba, navzdory očekávání založenému předchozím nálezem Ústavního soudu, neměla reálnou možnost kvalifikovaně reagovat na argumentaci státního zástupce v jeho stížnosti, a nemohla tak žádným způsobem ovlivnit závěry rozhodujícího soudu. Ani nové rozhodnutí krajského soudu tak nemohlo při přezkumu před Ústavním soudem obstát.
49. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele proti usnesení krajského soudu, Ústavní soud se jimi pro nadbytečnost nezabýval, protože dosavadní závěry ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu plně postačují a stěžovatel se již ani nenachází ve vazbě, nýbrž ve výkonu trestu, pročež po zrušení předmětného usnesení Ústavním soudem již o jeho vazbě nebude krajským soudem znovu rozhodováno a případná další zjištění Ústavního soudu by tak již nemohla mít význam pro vazební řízení, ze kterého napadené rozhodnutí vzešlo.
VI. Závěr
50. Ústavní soud shrnuje, že trvá-li soudu rozhodujícímu o stížnosti ve vazebním řízení 20 dní, než realizuje pokyn z předcházejícího nálezu Ústavního soudu, aby byla stížnost státního zastupitelství zaslána obhajobě k vyjádření, přičemž obhajobě nestanoví žádnou lhůtu k vyjádření a té ani z jiných zdrojů není známo, do kdy by se měla vyjádřit, a následně po provedeném doručení textu stížnosti o ní rozhodne po méně než 24 hodinách v neveřejném zasedání, pak porušuje zejména právo stěžovatele na obhajobu, neboť takto absentuje možnost ústního vyjádření při jednání. Taktéž poskytnutí malého časového rozsahu k písemnému vyjádření, způsobené nadto v rozhodující míře tím, že soud při doručování nepostupoval s největším urychlením, jak vazební věci vyžadují, jakož i nepředvídatelnost časového limitu, do kdy má být vyjádření učiněno, nelze považovat za dostatečné. Nutno tak konstatovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na rovnost účastníků (stran) řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
51. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a ve zbytku ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a b) téhož zákona jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem pro jeho podání.
52. Jde-li o stěžovatelův návrh na přednostní projednání věci, Ústavní soud neshledal důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů, zejména s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel se již v době vznesení takovéhoto návrhu nenacházel ve vazbě.