5. Je totiž absurdní - z historické paměti - tvrzení nálezu, že do roku 2007 byla "taková možnost" (domáhat se svého práva u soudu) v případě stěžovatele "podstatně omezena", a to už jen proto, že se tím v podstatě říká, že z důvodů tehdejších státoprávních a politických poměrů do té doby (tedy i v období sedmnácti let po listopadu 1989!) nebylo možné rozumně žalovat, neboť "poměry" to neumožňovaly. Vzhledem k tomu, že návrh nepracuje se zvláštními subjektivními okolnostmi, jež by specificky tížily stěžovatele, z toho plyne, že vznesení námitky promlčení státem je objektivně, ve vztahu ke všem, kdož do roku 2007 v České republice žili a předtím byli poškozeni, vyloučeno; sice argumentem dobrých mravů, což však ve výsledku tak jako tak znamená, že vůbec. To je jistě důsledek nepřijatelný, a to při plném vědomí toho, že k žalobcům poškozeným státem je třeba přistupovat "mírněji".
6. Také požadavek "důležitých důvodů", resp. "důležitých okolností případu" ("aby se stát ... bránil námitkou promlčení" - bod 20) nelze vnímat odtažitě od důvodu - pro vznesení námitky promlčení - podstatného, jímž je právní jistota, jež byla i pro stát Ústavním soudem mnohokrát aprobována [viz např. Nejvyšším soudem zmíněný - dnešním nálezem však opomenutý - nález ze dne 14. 9. 2016sp. zn. I. ÚS 1532/16(N 176/82 SbNU 713), podle něhož "na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty" (bod 16)]. Taková právní jistota bude bezpochyby dotčena, jestliže nárok na náhradu škody byl uplatněn po více než deseti letech poté, co byl podle zákona promlčen, jak tomu v dané věci zjevně bylo. Nález ostatně jakkoli nevysvětluje, jaké "důležité důvody" (další) by mohly být těmi, vzhledem k nimž by stát námitku promlčení mohl vznést, a tím ani obecným soudům neříká, co v dalším řízení mají zjišťovat. Stejně jako v předchozím ani tato argumentační linie proto pro mě není přijatelná.
7. A konečně, v mnohém v kolizi s tím, co nález říká jinde (bod 14 ad nerozlišování mezi poškozenými obecně a "specificky"), se v bodu 22 lze dozvědět, že vlastně - bylo-li zde "bezpráví" - námitku promlčení stát vznést nesmí, neboť by šlo o "šikanózní aplikaci práva". To nemohu přijmout už vůbec. Je třeba mít na zřeteli, že oba "odškodňovací" zákony institut promlčení zakotvily [viz zejména § 22 zákona č. 58/1969 Sb. a § 32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Tudíž stát námitku promlčení vznést může. Tak jako nelze aplikací zákona "vyprázdnit" čl. 36 odst. 3 Listiny, nelze ani výkladem (byť i Ústavního soudu) vyprázdnit promlčení. Subjektivní důvody žalobce, které způsobily, že žalobu podal opožděně, lze samozřejmě - a ve vztahu ke státu zvláště citlivě - posuzovat individuálně, nutno je však vždy hodnotit cestou adekvátní objektivizace, tj. aby takové důvody byly všeobecně srozumitelné a použitelné ve prospěch všech osob v podobné situaci. Jinak je rozhodování soudů, včetně Ústavního soudu, zatíženo nepřípustnou libovůlí, která logicky plodí ústavně zakázanou nerovnost, jež je založena v neprospěch těch žalobců, kteří se spolehli na výkladové standardy (a vědomi si toho, že jejich práva jsou promlčena, žalobu nepodali), oproti těm, kdož se uchýlili až k Ústavnímu soudu a nalezli - eventuálně i mezi ostatními - vstřícné a nad-zákonné (neřkuli nad-ústavní) soudce.
8. Závěrem pro pořádek faktickou poznámku na okraj: Ústavní soud České republiky není jejím Ústavním soudem po dlouhé době obnoveným (bod 17). Jak proto, že žádný jiný Ústavní soud ve své minulosti Česká republika fakticky neměla, tak i proto, že Ústavní soud České republiky měl "svého československého předchůdce" - Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky - který "byl ,soudním orgánem ochrany ústavnosti´ s působností na území České republiky", přičemž Ústavní soud České republiky se považuje "za pokračovatele jeho materiálního pojetí ústavnosti na území České republiky, byť není formálně jeho právním pokračovatelem" [viz nález ze dne 5. 12. 2001sp. zn. Pl. ÚS 9/01(N 192/24 SbNU 419; 35/2002 Sb.), část VI].