34. Ústavní soud poznamenává, že v minulosti byl v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu popsán i jiný procesní postup soudů ve věcech převodů náhradních pozemků oprávněným osobám podle zákona o půdě. V rozsudku ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2650/2006 Nejvyšší soud uvedl: "Za základní rozhodnutí považuje dovolací soud známý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 [...]. V něm dovolací soud vyslovil, že právo podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno podle § 1-3 o. s. ř. a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Soud však musí disponovat skutkovými zjištěními umožňujícímu mu rozhodnout o povinnosti žalovaného náhradní pozemek poskytnout. K tomu je mj. třeba znát i seznam pozemků, které s ohledem na výsledek přípravného řízení je možno oprávněné osobě nabídnout. Dovolací soud shledává tento rozsudek stále aktuálním, a to i po účinnosti nového ustanovení § 11a zákona o půdě. [...] Pokud totiž oprávněná osoba požaduje uspokojení svého práva na náhradní pozemek, které žalovaný může plnit vícero způsoby, jde o řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Podstatou uplatněného návrhu je nárok na převod náhradního pozemku, soud však není vázán žalobním petitem, podle něhož má být převeden konkrétní pozemek. Soud může podle uvedeného ustanovení překročit návrh účastníků, protože z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Takto již dovolací soud dříve judikoval, s tím, že tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění než převodem jím označených pozemků. Tak tomu v dané věci zřejmě není, protože žalobci sami projevili přání, aby soud uložil žalovanému předložit seznam pozemků vhodných k převodu. Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést konkrétní pozemky. Soudy tedy nepostupovaly správně podle § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud nezjistily, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu." (pozn.: zvýraznění doplněno Ústavním soudem). V rozsudku ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2423/2008 Nejvyšší soud zmínil, že ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. Nejvyšší soud i v řadě dalších rozhodnutích zopakoval závěr, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily § 153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1082/2008, ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4265/2007 či zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2423/2008). V usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 3648/2018 ve věci, kde soudy shledaly, že v žalobě označený pozemek nelze převést, dovolací soud zmínil, že soudy postupovaly správně, když vedly účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.
35. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, jehož se stěžovatelé dovolávali již v řízení o odvolání a následně i o dovolání, je uvedeno, že "bylo namístě vést účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je totiž řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce, aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku (§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.)".
36. Nabízí-li se vícero možných výkladů právního předpisu, které respektují standardní výkladové metody, pak je, je-li to možné, třeba vybrat takový, který v co nejmenší míře zasahuje do základních práv či svobod. Jde-li o výklad procesních předpisů upravujících soudní řízení, pak je nezbytné důsledky možných výkladů posoudit zejména z hlediska naplnění práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Existují-li dvě možnosti procesního postupu, je třeba vždy zvolit řešení, které poskytuje ochranu právům účastníka řízení [nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18 (N 147/95 SbNU 272), bod 57 odůvodnění]. Takový postup však obecné soudy v posuzované věci nezvolily.
37. Podle Ústavního soudu je požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, schopen efektivněji naplnit právo žalobců na soudní ochranu. Uvedené platí pro situaci, kdy soud shledá, že žalobci mají nárok na převedení náhradního pozemku a že Státní pozemkový úřad byl liknavý s jeho uspokojením, přičemž žalobcům původně požadovaný pozemek nelze převést k uspokojení jejich nároku. Tímto způsobem se totiž lze vyhnout negativním důsledkům, jež se váží k postupu zvolenému obecnými soudy v posuzované věci (tj. zamítnutí žaloby pro nemožnost převodu původně požadovaného pozemku, aniž by zjišťovaly, zda žalobci souhlasí i s převodem jiných pozemků). Postup, který soudy zvolily v posuzované věci, nutí stěžovatele, hodlají-li dosáhnout uspokojení svého nároku prostřednictvím jiného pozemku, k podání nové žaloby, kde bude třeba znovu prokázat, že jsou oprávněnými osobami, že je vedlejší účastnice liknavá, a znovu tak absolvovat řízení od začátku. Místo toho zjištění, zda by stěžovatelé souhlasili také s převodem i jiných pozemků, nabízí možnost, že by stěžovatelé ochrany svého práva mohli dosáhnout již v původním řízení, souhlasili-li by s převodem jiných pozemků. Jde o řešení méně zasahující právo na soudní ochranu, proto ho bylo třeba upřednostnit.
38. Ústavní soud nepominul, že po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby.
39. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud neuvedl v posuzované věci přesvědčivou argumentaci, proč by identifikování jiných vhodných pozemků nebylo možno i k výzvě podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. určené stěžovatelům, aby označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku. Nejvyšší soud toliko srozumitelně rozebral, že výzva podle § 118a o. s. ř. nebyla namístě k uvedení tvrzení či důkazů o převoditelnosti v žalobě původně označeného pozemku. Ústavní soud zdůrazňuje, že okolnost, že nebylo třeba vyzývat podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení o převoditelnosti žalobou původně požadovaného pozemku, není totožná s tím, zda v řízení zazněly potřebná tvrzení, skutečnosti či důkazy k možnosti převodu jiných vhodných pozemků, resp. s otázkou, jak do řízení dostat informace o tom, které jiné vhodné pozemky by přicházely do úvahy k uspokojení nároku osoby oprávněné podle zákona o půdě. Nejvyšší soud sice nepochybil, když dospěl k závěru, že výzvy podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. nebylo třeba k převoditelnosti žalobou původně požadovaného pozemku. Pominul však jinou okolnost posuzované věci, a to že z hlediska ústavně konformního výkladu bylo třeba vyzvat stěžovatele, aby uvedeným postupem označili jiné vhodné pozemky, což ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 považoval za nezbytný postup obecných soudů.
40. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření tvrdila, že soudní řízení protahuje postup, při němž poté, co je zjištěno, že v žalobě původně označený pozemek nelze vydat, oprávněné osoby označí jiný pozemek a v případě nemožnosti i jeho převodu se celý postup opakuje. To podle vedlejší účastnice vede i k navyšování nákladů řízení. Ústavní soud poznamenává, že popsanému riziku se může vedlejší účastnice pokusit čelit i vlastní procesní aktivitou, při níž sama aktivně předloží soudu seznam pozemků, které jsou podle ní vhodné k uspokojení nároku oprávněných osob. Dospěje-li tak řízení do stavu, kdy se žalobců bude soud dotazovat, zda souhlasí také s převodem i jiných vhodných pozemků, nic jí nebrání, aby ve snaze minimalizovat náklady řízení sama aktivně předložila seznam pozemků, které považuje za vhodné k uspokojení vzneseného nároku, a to i za situace, kdy žalobci (ať k výzvě soudu, či sami od sebe) označili jiný pozemek, který je podle jejich mínění vhodný k uspokojení jejich nároku.
41. V podmínkách posuzované věci lze uzavřít, že došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že okresní soud nezjistil, zda stěžovatelé souhlasí i s převodem jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. V případě jejich souhlasu by pak bylo namístě, aby soud přikročil k některému z myslitelných způsobů identifikace vhodného pozemku. Volba konkrétního způsobu, jak v řízení identifikovat jiný vhodný pozemek, může být ovlivněna řadou faktorů, jimiž mohou být např. zájem na hospodárnosti a rychlosti řízení, okolnosti věci, dosavadní postup účastníků apod. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemíní obecným soudům předepisovat, jaký způsob mají zvolit, nabízí-li se jim více takových způsobů. Z pohledu ústavních předpisů tak má okresní soud široký prostor pro uvážení, jaký z možných způsobů zvolí, je však nutné, aby se pokusil identifikovat v součinnosti s jednou či druhou stranou jiný vhodný pozemek (viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Současně je třeba připustit, že poté, co soud vyvine přiměřené procesní úsilí k jeho identifikaci, ale ani to nepovede k určení vhodného pozemku, půjde o důvod k zamítnutí žaloby.
42. Krajský soud a Nejvyšší soud pak porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že dané pochybení okresního soudu neodstranily, ačkoli jim to odvolací a posléze dovolací námitky umožňovaly.
V. C. Námitky k náhradě nákladů řízení
43. Okresní soud a krajský soud rozhodly o povinnosti stěžovatelů zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici a městu Železná Ruda. K tomuto rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti námitky. Ústavní soud se jimi však nezabýval, neboť byly dány důvody, aby zrušil rozsudky okresního soudu a krajského soudu ve výrocích o věci samé. Pro závislost nákladových výroků na výroku o věci samé pak pozbylo významu, aby se Ústavní soud zabýval důvody, o které se opíraly nákladové výroky.
VI. Závěr
44. Námitky stěžovatelů, že se okresní soud a krajský soud odmítly zabývat možností převodu části požadovaného pozemku, Ústavní soud neshledal důvodnými (část V. A.).
45. Porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) však Ústavní soud shledal v tom, že obecné soudy nedostály své povinnosti vyzvat stěžovatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých k vykrytí uplatněného restitučního nároku (část V. B.). Okresní soud porušil právo stěžovatelů na řádně vedené soudní řízení tím, že v situaci, kdy shledal, že žalobou původně požadovaný pozemek nelze pro zákonnou překážku převést, nezjistil, zda k uspokojení svého nároku stěžovatelé souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků, a projevili-li by stěžovatelé takový souhlas, nezvolil postup v součinnosti s jednou či druhou stranou s cílem nalézt jiné vhodné pozemky. Krajský soud a Nejvyšší soud porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu tím, že dané pochybení okresního soudu nenapravily. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu přitom neobstál z hlediska ústavnosti ani jeden z důvodů, o které své rozhodnutí opřel. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit jeho závěru, že stěžovatelé uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod v podobě jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (část V. B. 1.), ani samotným závěrům Nejvyššího soudu, které k postupu nižších soudů uvedl (část V. B. 3.).
46. Námitkami směřujícími proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud nezabýval, jelikož k porušení základních práv došlo již rozhodnutími okresního soudu a krajského soudu o meritu věci (část V. C.).
47. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).