31. Městský soud v nyní posuzované věci popsaným způsobem nepostupoval, neboť nezaprotokoloval to, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, a až z odůvodnění pro stěžovatelku překvapivého rozhodnutí vyplynulo, že jeho smyslové vnímání provedeného kamerového záznamu bylo naprosto odlišné od vnímání stěžovatelky, která daný kamerový záznam předložila k důkazu. Ústavní soud na základě způsobu zaprotokolování postupu při provádění důkazního prostředku kamerového záznamu ze sanitního vozu a jeho obsahu (viz znovu vyžádanou přílohu spisu - č. l. 162 spisu sp. zn. 49 C 47/2018) konstatuje, že je zde zásadní rozpor mezi zjištěním městského soudu a obsahem kamerového záznamu spolu s tvrzením stěžovatelky a že závěr městského soudu ohledně jeho vnímání [městský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 14. 3. 2019 č. j. 49 C 47/2018-115 uvedl, že "skutečně při vykládání pacienta došlo k zadrhnutí, zhoupnutí či mírnému pohybu nosítek (jde o vizuálně stěží patrný pohyb, který se dosti obtížně popisuje, nicméně na kamerovém záznamu je nade vši pochybnost zřejmé, že k něčemu mimo plynulý pohyb tam došlo, na záznamu je patrné též to, že při tomto ,zadrhnutí' se pohnula pacientka na nosítkách ...). V tu chvíli žalobce byl u hlavy pacientky a věnoval se jí, nebyl otočen čelem k Martinu Jelínkovi, který byl u nohou pacienta, a zjevně nemohl vidět a pozorně sledovat, co se ve chvíli, kdy došlo k ,zadrhnutí' (nečekanému pohybu) nosítek. Kamerový záznam končí bezprostředně poté, co je na něm zachyceno ono ,zadrhnutí' nosítek, kdy Martin Jelínek i žalobce s nosítky se dostávají mimo záběr kamer. Z kamerového záznamu je zřejmé, že nedošlo k pádu nosítek v tom smyslu, že by nosítka spadla na zem apod., nicméně je z něj zřejmé, že k něčemu tam došlo (srov. popis shora) a že žalobce ve chvíli, kdy k incidentu došlo, věnoval pozornost pacientce, k níž byl otočen, nikoli kolegu Martinu Jelínkovi"] je v rozporu s objektivní skutečností, tj. že městský soud na kamerovém záznamu viděl něco, co tam nebylo (nehledě k neurčitým vyjádřením: "jde o vizuálně stěží patrný pohyb, který se dosti obtížně popisuje", "k něčemu mimo plynulý pohyb tam došlo"). Přitom shora popsaným postupem městský soud zbavil stěžovatelku možnosti kvalifikovaně se vyjádřit k provedenému důkaznímu prostředku a z něj vyplývajícímu důkazu a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity (např. klást svědkům otázky k zobrazovanému ději, opatřit znalecký posudek, navrhnout místní šetření v podobě rekonstrukce úrazového děje apod.).
32. K tomu Ústavní soud podotýká, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak je nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li v soudním rozhodování skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
33. Z těchto uvedených důvodů městský soud porušil stěžovatelčina práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (porušením principu kontradiktornosti řízení).
34. Ačkoliv stěžovatelka v odvolání proti rozsudku městského soudu upozornila na nesprávné posouzení důkazu z přehrání kamerového záznamu ze sanitního vozu (odvolací námitky mířily převážně proti tomu, že daný důkazní prostředek byl proveden vadně a důkaz z něj vyplývající byl nesprávně vyhodnocen) a při jednání u krajského soudu dne 3. 9. 2019 žádala odvolací soud o nové provedení tohoto důkazního prostředku (na jednání měla CD s video- a audiozáznamem v běžné formě), soud tomuto jejímu návrhu nevyhověl, pouze se dotázal účastníků řízení, zda byl kamerový záznam proveden jako důkazní prostředek před městským soudem, a když oba odpověděli, že ano, konstatoval, že ho není potřeba opakovat s tím, že opomněl-li městský soud zaprotokolovat, co sám bezprostředně vnímal z kamerového záznamu, nejde o vadu, která by mohla mít vliv na správnost jeho učiněných závěrů. Přitom podle Ústavního soudu nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že nebyl dán důvod znovu opakovat záznam z kamerového systému, když z jiných důkazů tvořících ucelený řetězec vyplýval zjištěný skutkový stav věci (tento jeho závěr následně přejal do napadeného rozhodnutí i Nejvyšší soud). Naopak jde o důkaz, na kterém je založeno rozhodnutí v této věci, neboť jde o jediný zásadní důkaz, který se bezprostředně vztahuje ke skutkovému ději, na němž je založena výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelkou žalobci (která byla zdůvodněna tím, že žalobce podpořil svým svědectvím útok na majetek zaměstnavatele řidičem Martinem Jelínkem, který předstíral pracovní úraz ze dne 10. 12. 2017, k němuž mělo dojít při vykládání pacientky na nosítkách ze sanitky, přičemž podle městského soudu závěr, že k pracovnímu úrazu řidiče Jelínka takto nedošlo, žalovaná zjevně učinila po zhlédnutí kamerových záznamů, na něž ve výpovědi poukazovala - srov. str. 3 rozsudku městského soudu). Všechny ostatní důkazy se vztahují až k následujícím událostem a zjišťování zranění Martina Jelínka, tj. lékařská zpráva vystavená dne 10. 12. 2017 v 19:28 hodin MUDr. Naděždou Fišerovou, lékařská zpráva vystavená dne 10. 12. 2017 v 20:53 hodin MUDr. Pavlem Coufalem, záznamy o prošetření pracovního úrazu ze dne 21. 12. 2017, kamerový záznam zachycující Martina Jelínka při zametání okolí vozidla (dne 10. 12. 2017 v závěru směny), zvukový záznam z projednání skutku s žalobcem ze dne 5. 1. 2018, jakož i na to navazující svědecké výpovědi a další důkazy (srov. str. 3-7 rozsudku městského soudu). Skutečnosti, že jde o stěžejní důkaz, na němž je založeno rozhodnutí ve věci, svědčí i pozornost, jakou tomuto důkazu věnovaly strany řízení i městský soud ve svém rozhodnutí (srov. str. 4 rozsudku městského soudu). Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem krajského soudu, kterým uvedený rozsudek městského soudu potvrdil, aniž by vyhověl návrhu stěžovatelky na zopakování důkazu videozáznamem ze sanitního vozu, bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu, ve které opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. například nálezy ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 405/03 (N 45/40 SbNU 373), ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Principu práva na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399), ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213)].
36. Pochybení městského soudu a krajského soudu nenapravil ani Nejvyššího soud, který dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála požadavkům na vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu.
37. Ústavní soud se s takovým hodnocením obsahu dovolání stěžovatelky neztotožňuje. Stěžovatelka odůvodnila přípustnost dovolání proti rozsudku krajského soudu potřebou vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Sám Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení připouští, že zákon ani judikatura způsob provedení důkazního prostředku přehráním audiovizuálního záznamu neupravují a je na soudu, aby způsob provedení takového důkazního prostředku určil. Stěžovatelka tedy jasně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
38. Jak Ústavní soud uvádí ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 50, Evropský soud pro lidská práva k formulaci právních otázek u mimořádných opravných prostředků shrnuje, že její cíl je dvojí: "Jasně formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance ..." Přestože citovaný závěr vychází z rozsudku ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, v němž byl přezkumu podroben případ založený na italské právní úpravě, Ústavní soud dovodil, že rozhodování italského a českého vrcholného soudu se při posuzování splnění obsahových náležitostí dovolání zakládá na podobném přístupu (bod 53 citovaného stanoviska).
39. Z pohledu Ústavního soudu bylo vymezení právní otázky stěžovatelkou z hlediska přípustnosti dovolání dostačující a Nejvyšší soud mu měl věnovat náležitou pozornost. Tím však, že dovolání stěžovatelky odmítl proto, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 občanského soudního řádu (jako je tomu v projednávané věci), přičemž dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, resp. z dovolání musí být zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn], ačkoli stěžovatelka otázku vymezila (včetně toho, že jde o otázku neřešenou), a není tedy pravda, že její dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, bylo stěžovatelce v rozporu se zákonem odepřeno její právo, aby dovolací soud posoudil dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by je shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Již samotné posouzení přípustnosti dovolání by přitom s ohledem na předpoklady přípustnosti, které stanoví uvedené ustanovení, mělo fakticky povahu meritorního rozhodnutí. Nelze tedy než uzavřít, že také napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů po posouzení věci ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil nejen napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu, ale také z důvodu ekonomie řízení rozsudek městského soudu, byť ho stěžovatelka výslovně nenapadla a jeho zrušení nenavrhla, neboť jimi byla porušena ústavní práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (porušením principu kontradiktornosti řízení). Rozhodnutí učinil mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).