38. Stěžovatelka se snaží navodit dojem zneužití dekretů v rámci paušálně odkazované náboženské perzekuce. Tato tvrzení však blíže nedokládala jinak než skrze namítané vady konfiskačních aktů. Konfiskace byla přitom zjevně dokončena před rokem 1948. Stěžovatelkou spatřovaný důvod restituce podle § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání nepředstavuje zvláštní ustanovení, které by nepodléhalo výlukovému ustanovení, podle nějž se křivdy vzniklé na základě konfiskace podle dekretu prezidenta republiky neodčiňují. Stěžovatelčina konstrukce dovršení konfiskace teprve rozhodnutím Správního soudu z roku 1951 v rámci náboženské perzekuce představuje toliko vlastní náhled stěžovatelky na posuzování tvrzených restitučních nároků, jež je v rozporu s použitým § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. Výklad tohoto výlukového ustanovení provedený obecnými soudy ani jeho případnost v posuzované věci nevykazují ústavněprávní nedostatky.
39. K tvrzenému legitimnímu očekávání stěžovatelky lze uvést, že účelem restitučních předpisů není odčinění všech, ale toliko zmírnění některých v minulosti nastalých majetkových křivd. Jinak řečeno, na obnovení vlastnického práva není (ústavně)právní nárok. Jak rozhodl i Evropský soud pro lidská práva, bylo věcí smluvních států, v jakém rozsahu umožní dotčeným osobám navrácení jim dříve zabaveného majetku (např. rozsudky ze dne 7. 3. 2003 ve věci Jantner proti Slovensku č. 39050/97 nebo ze dne 22. 6. 2004 ve věci Broniowski proti Polsku č. 31443/96). Stejně tak nelze za majetkovou hodnotu ve smyslu čl. 1 Protokolu považovat "očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat" (např. rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001 ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 či ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice č. 39794/98), nýbrž je chráněn majetek existující, jehož stav má být zachován (srov. rozsudek ze dne 3. 12. 2003 ve věci Stretch proti Spojenému království č. 44277/98). Stěžovatelka však toto své očekávání odvozuje od úspěšnosti prokázání neplatnosti konfiskace nastalé před rozhodným obdobím, restituce vlastnického práva je ovšem v tomto případě i podle zákona o majetkovém vyrovnání vyloučena.
VI. Závěr
40. Závěrem lze shrnout, že v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu prezidenta republiky podle zákona o majetkovém vyrovnání rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret prezidenta republiky, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege ke dni 23. 6. 1945. Na dekret navazující výměr Ministerstva zemědělství představoval deklaratorní akt, přičemž k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období nepostačuje, bylo-li v tomto období Správním soudem negativně rozhodnuto o stížnosti proti výměru správního orgánu, neboť stížnost neměla podle § 17 zákona č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu, ve znění zákona č. 164/1937 Sb., o nejvyšším správním soudě, ani podle dobové praxe "automaticky" odkladný účinek. Závěr o nerozhodnosti možných vad správních aktů a odmítavého nebo zamítavého rozhodnutí Správního soudu z roku 1951 o stížnosti proti nim není při posuzování důvodnosti restitučních nároků uplatněných podle zákona o majetkovém vyrovnání porušením ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
41. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Jelikož neprováděl dokazování a od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků (§ 44 zákona o Ústavním soudu).