44. Jen na okraj je možno zmínit možnost ochrany poskytované zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, která spočívá v možnosti domáhat se odstranění zprávy a její tzv. deindexace (srov. aktuálně rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 9. 2019 ve věci C-136/17 ) poté, co příslušné trestní či správní řízení bylo skončeno, což naopak v případě tiskovin již z povahy věci možné není. Současně ale Ústavní soud nemohl pominout, že byť oba instituty slouží ke zmírnění výše zmíněných negativních následků, jejich smysl a účel stejný není, neboť osoba, která se závadného jednání nedopustila, nemusí mít vždy zájem na tom, aby "byla zapomenuta", resp. aby negativní informace o ní nemohla být více připomínána, ale naopak aby příslušná informace připomenuta byla spolu s dodatkem, jaký byl výsledek daného řízení.
VI. b) Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
45. V návaznosti na výše uvedené závěry je třeba vyřešit dva související okruhy otázek, které spočívají v odpovědi na otázku, zda:
a) lze samotný tiskový zákon vyložit i extenzivním způsobem, jak stěžovatel prosazuje, tedy zda příslušná právní úprava připouští více výkladových možností, a tedy zda stěžovatelem zastávanou výkladovou variantu (postavenou na rozšiřujícím výkladu) je nutno preferovat jako ústavně konformní (a to s ohledem na zmíněný čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny),
b) pro případ, že by tiskový zákon bezprostředně prostor pro takový vícerý výklad neotvíral, neexistuje jiné řešení v rovině podústavního práva, které by vedlo k zajištění ochrany práv osob, jež byly tzv. novými médii dotčeny na lidské důstojnosti a osobní cti a kterým bylo neoprávněně zasaženo do jejich soukromého a rodinného života, jež jsou chráněny výše uvedeným ustanovením.
Teprve v případě, že by nebylo žádné z těchto řešení namístě, lze uvažovat o vyhovění stěžovatelovu akcesorickému návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení předmětných zákonných ustanovení a o přerušení řízení a předložení tohoto návrhu plénu Ústavního soudu postupem podle § 78 odst. 1 téhož zákona. Jde však o úvahu v podstatě hypotetickou, neboť v tomto případě případná derogace by nemohla vést k příznivějšímu výsledku tohoto řízení (viz blíže sub VII).
VI. ba) Posouzení návrhu stěžovatele na extenzivní výklad tiskového zákona
46. K tomuto návrhu stěžovatele je nutno poznamenat, že tiskový zákon upravuje "některá práva a povinnosti vydavatelů a dalších fyzických a právnických osob v souvislosti s vydáváním periodického tisku" (§ 1). Stěžovatelem napadené ustanovení § 2 odst. 1 tiskového zákona výslovně stanoví, že se tiskový zákon vztahuje na periodický tisk vydávaný nebo šířený na území České republiky, přičemž další jím napadené ustanovení § 3 písm. a) opět výslovně stanoví, že periodickým tiskem (nepochybně nejméně v tomto zákoně) se rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Je tedy nejen zřejmé, nýbrž i zjevné, co zákon sleduje; to konečně vyplývá i z jeho dalších ustanovení, stejně jako z toho, že pro případ zásahu do osobnostních práv zejména podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny tiskový zákon výslovně odkazuje na postup podle zvláštního právního předpisu (což jsou příslušná ustanovení občanského zákoníku) a jejich komplementární uplatnění (§ 10 odst. 5 a § 11 odst. 3 tiskového zákona).
47. Jde-li o interpretaci a aplikaci § 10 a 11 tiskového zákona, Ústavní soud považuje argumentaci obecných soudů v zásadě za přiléhavou. Ty ke svému závěru nedospěly jen na základě (vcelku jednoznačného) gramatického výkladu, jak stěžovatel naznačuje, ale i výkladu logického a také historického, jenž byl postaven na tom, že zákonodárce neměl rozhodně v úmyslu podřídit tiskovému zákonu internetové zpravodajství, neboť by tak učinil již v tomto zákoně, případně v jeho pozdějších novelách. Prosazuje-li stěžovatel - ve snaze vystihnout smysl a účel příslušných právních předpisů v aktuálních společenských poměrech - oproti tomu výklad teleologický, ani touto cestou nelze dospět k jednoznačnému výsledku. Jednak Ústavní soud nevnímá z daného hlediska společenské změny jako zásadní, jednak sice připouští, že právě žalovaná strana v řízení před obecnými soudy se nalézala, jde-li o její působení na internetu, v obdobném postavení jako vydavatel dle tiskového zákona (viz k tomu ale sub 56), nicméně skutečnost, že obecně tvůrci "internetového obsahu" nespadají pod tuto právní regulaci, se nejeví jako pouhá nezamýšlená nedostatečnost zákonodárce.
48. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že vytváření "internetového obsahu" představuje specifickou oblast lidské činnosti, která se svou povahou a výstupy, jakož i okruhem subjektů, které zde působí, často značně kvalitativně liší od činností, které jsou předmětem úpravy tiskového zákona. Především může internetový obsah (a tedy i internetové zpravodajství v nejširším smyslu) vytvářet v podstatě každý (bez evidence podle tiskového zákona, bez možnosti plnění povinností vydavatele atd.), čímž se i zásadně stírá rozdíl mezi "institucionálními" aktéry a soukromými osobami, přičemž vzhledem ke způsobu šíření a uchovávání informací mohou být i negativní dopady případného zásahu do cti, důstojnosti a soukromí fyzických osob aktéry "neinstitucionálními" stejně závažné, a to ani nemusí být způsobeny činností, kterou by bylo možné označit za zpravodajství v nejširším smyslu. Pominout nelze ani časové hledisko - v případě tištěných médií lze jasně určit, kdy (resp. v jakém vydání) k takovému zásahu došlo, a především kdy má následovat dodatečné sdělení či odpověď (to platí v případě periodických tiskovin, naopak tam, kde již k dalšímu vydání nedojde, toto právo logicky realizovat nelze, třeba v případě knih, nicméně zde si lze představit vznik povinnosti opravného sdělení při dalším vydání). U internetových deníků aspekt periodicity přítomen není, navíc může docházet k průběžné změně obsahu sdělení, přičemž v případě zvažovaného uplatnění daných institutů v rámci tiskového zákona není zcela jasné, jaký by mělo mít časový rámec.
49. Lze tedy uzavřít, že postup na základě extenzivního výkladu § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona možný není, neboť tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství, jak ostatně přiléhavě upozornil ve svém vyjádření městský soud (viz sub 19). Obecné soudy však v případě zjištění této mezery v právu a při formulaci správného závěru, že zde nelze uplatnit extenzivní výklad výše uvedených ustanovení tiskového zákona, nevyužily dalších prostředků výkladu a dotváření práva.
VI. bb) Konstrukce obecného pravidla mediálního práva pro obdobné situace neřešené v tiskovém zákoně, popř. v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání na základě analogie
50. V posuzované věci tato mezera konkrétně spočívala v tom, že ústavní pořádek zaručuje určité bezprostředně aplikovatelné (tzv. sefl-executing ve smyslu terminologie práva mezinárodních smluv a čl. 41 odst. 1 Listiny) základní právo nebo svobodu, avšak výslovně neupravuje cestu k jeho realizaci, ačkoli v právním řádu jsou k dispozici obdobné instituty, které by realizaci takového ústavně zaručeného práva či svobody zajistily.
51. To, že v našem právním řádu není obsažena obecná úprava mediálního práva včetně problematiky právních vztahů vznikajících v souvislosti se zpravodajstvím v internetu, ještě neznamená, že nelze na základě celého právního řádu zkonstruovat (nikoli tvořit) právní normy, které mají obecnou povahu a na jejichž základě pak lze problémy regulace médií řešit. Na takovém základě je pak možno zaplnit mezeru existující v mediálním právu jako komplexním odvětví právního řádu z hlediska ochrany základních práv a svobod zaručených v čl. 10 a 17 Listiny. Neexistuje-li proto dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.
52. Není pochyb o tom, že tiskový zákon, popř. zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání nejsou určeny k tomu, aby upravovaly, kdo, kdy a jak může provozovat internetové zpravodajství (registrace, dohled apod.), takže např. tiskovinu za ně považovat nelze. Problém však spočívá v tom, z jakého pohledu věc srovnáváme. Nejde o hledisko registrace, správního řízení apod., nýbrž o řešení situace, kdy někdo v nějakém médiu zasáhne do základních práv a svobod chráněných v čl. 10, popř. čl. 17 Listiny. Je-li přitom k nápravě (v rámci ochranné funkce státu) možné využít již existujícího právního institutu, zde práva na odpověď a dodatečného sdělení, je to ústavně konformní, či dokonce nevyhnutelné.
53. Nepůjde přitom o srovnání (obdobu) nesrovnatelného. Tak jako jsou z jednoho právního pohledu, jakým je poplatkové právo, kočka a pes nesrovnatelné objekty regulace, z hlediska např. jejich chovu (množírny) nebo ochrany před týráním jsou srovnatelné a lze je zahrnout pod společný obecnější pojem (např. zvířata v zájmovém chovu) a takto je chránit stanovením určitých povinností jejich chovatelům. Obdobně nelze z hlediska vydávání, šíření a uchovávání srovnávat tiskoviny a internetové zprávy. Avšak z hlediska jejich obsahu není podstatné, na jakém mediálním nosiči k zásahu do základních práv a svobod chráněných čl. 10 a 17 Listiny dochází. Podstatným je to, co je jim společné (obdobné) a pro využití analogie způsobilé, což není nosič informace, nýbrž možnost útoku na Listinou chráněný zájem nositele základních práv a svobod informací jím nesenou.
54. V případě internetového zpravodajství to může být navíc daleko závažnější s ohledem na jeho všeobecnou dostupnost a sledovanost. Aniž by bylo třeba tento aspekt či aspekty dále rozvádět, lze odkázat na analýzy přístupů ke zpravodajským serverům (tvz. traffic overview) a podíl stránek novinky.cz v rámci přístupů uživatelů internetu v České republice, ale i dalších více jak 250 zemích zahrnutých do přehledu (dostupné např. na https://www.similarweb.com/website/novinky.cz), kde si jejich zpravodajství někdo otevřel. Představa, že v této situaci by stát postupoval tak přepjatě formálním způsobem, že by zavíral oči před možností dehonestovat někoho v internetovém zpravodajství s možností nepostižení, protože to nebylo formou vydávané tiskoviny nebo vysílaného rozhlasového nebo televizního programu, z hlediska funkce Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemůže obstát. Na málokteré médium lze totiž vztáhnout charakteristiku svobody projevu a svobody informační podle čl. 17 odst. 2 Listiny "bez ohledu na hranice" (a to jakékoli) právě jako na internet, byť v době její přípravy byl tento mediální nástroj u nás prakticky neznámý. Bylo by pak nepřijatelné, kdyby v některých srovnatelných situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat ochranu (viz sub 33) plynoucí přímo z použitelných ustanovení Listiny, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Vyplnění mezery tak není v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice. Stejně tak není v právním řádu nějaké ustanovení, které by použití tohoto postupu (argumentum a simili) přímo či nepřímo zakazovalo.
55. Zasáhne-li proto někdo prostřednictvím nějakého média do základních práv a svobod jiného, pak lze využít prostředky, kterými by takový zásah mohl být bez potíží v jiné části mediálního práva napraven. To je právě případ posuzované věci. Internet (jako globální počítačová síť bez centrálního řízení) a tisk jsou odlišné z hlediska mediálního práva, jde-li o registraci, její pravidla, vydávání, šíření atd., ale na poli ochrany základních práv a svobod je jim společné to, že mohou být nositeli informace, která poškozuje důstojnost, čest, dobré jméno, pověst dotčené osoby. Taková aplikace pak není svévolí, nýbrž naopak plněním ochranné funkce státu, neboť jde navíc o řešení, které nelze považovat za výraz neakceptovatelné svévole (sub 31). Ústavní soud se navíc mohl omezit ve svých závěrech na skutkové okolnosti, které s vydáváním tisku, popř. s provozováním vysílání (i rozhlas a televize mají své internetové zpravodajské mutace) velmi úzce souvisejí.
56. S ohledem na tyto závěry a skutečnost, že posuzovaná věc přesahuje osobní zájem stěžovatele, se Ústavní soud zabýval tím, zda není i jiný způsob, jak může či spíše musí stát v rovině podústavního práva zajistit, aby byla dotčené osobě poskytnuta adekvátní ochrana jejích základních práv či svobod, které jsou ústavně garantovány čl. 10 a 17 Listiny. Vyšel přitom ze skutečnosti, že podle § 1 tiskového zákona tento zákon upravuje práva a povinnosti (mj.) vydavatele periodického tisku. Ustanovení § 2 odst. 1 tiskového zákona, které upravuje působnost tohoto zákona, sice uvádí, že se vztahuje na periodický tisk, tyto pojmy jsou pak definovány § 3 písm. a) až c) tiskového zákona. Žalovaná v řízení před obecnými soudy (obchodní společnost BORGIS, a. s., viz sub 2) je vydavatelkou, která vydává periodický tisk, a tudíž jí svědčí i povinnosti stanovené v § 10 a 11 tiskového zákona. Byť uvedená ustanovení hovoří výslovně o periodickém tisku (míněno ve smyslu tiskového zákona), nelze pominout, že v daném případě tento tisk měl a má svou internetovou mutaci. Dle Ústavního soudu je třeba vztáhnout uvedené povinnosti per analogiam i na ni; nejde přitom o vytváření povinnosti nové, ale jen o modifikaci povinnosti stávající pro poměry zmíněné internetové mutace periodického tisku při zajištění ochrany základních práv a svobod. Podstatné přitom je, že se tak děje za situace, kdy obecné soudy mají povinnost vyřešit střet dvou ústavně zaručených základních práv, resp. svobod - svobody tisku ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny na straně jedné a již zmíněného práva na lidskou důstojnost, čest a příp. ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny na straně druhé. Ustanovení § 10 a 11 tiskového zákona se použije přiměřeně, a to takovým způsobem, aby případným soudním rozhodnutím uložená povinnost reflektovala specifika tzv. nových médií, jak byla výše popsána.
57. Ústavní soud si je vědom toho, že zásah do práv či svobod plynoucích z čl. 17 Listiny, který zakotvuje tzv. negativní institucionální záruku svobody projevu a přístupu k informacím v podobě nepřípustnosti cenzury podle odstavce 3, lze omezit jen za podmínek stanovených čl. 17 odst. 4 Listiny, a to zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny), současně však je třeba vzít v úvahu, že případný zásah do tohoto práva (svobody) rozhodnutím soudu by byl výsledkem řešení kolize s jiným ústavně zaručeným právem či svobodou, zde plynoucím z čl. 10 Listiny; toto ustanovení nespadá pod kautelu uvedenou v čl. 41 odst. 1 Listiny, a lze se ho tak domáhat jako přímo vykonatelných předpisů nevyžadujících stanovení podmínek či podrobností zákonem.
58. Nadto musí Ústavní soud poznamenat, že v případě dodatečného sdělení ve vztahu ke zprávám šířeným prostřednictvím internetu (zejména pak "institucionálně") se jako možný jeví rovněž postup podle obecných předpisů. Zde by šlo o speciální formu tzv. odstraňovacího nároku, který by vnikl nikoliv zveřejněním samotného sdělení, ale nesplněním povinnosti média zveřejnit informaci o výsledku trestního či jiného řízení tam, kde by touto nečinností byla dotčena osobnost člověka (§ 82 odst. 1 občanského zákoníku). Výše naznačený postup (tj. analogické užití § 11 tiskového zákona) se v poměrech dané věci, kdy vedlejší účastnice je vydavatelkou periodického tisku, jeví jako vhodnější.
59. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy porušily čl. 10 a 17 Listiny, když při interpretaci a aplikaci podústavního práva adekvátním způsobem nezohlednily obsah tohoto ústavně zaručeného základního práva, v důsledku čehož nedostály své povinnosti podle čl. 4 Ústavy, a porušily tak i stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil; rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze vzhledem k obsahu předestřené argumentace účastníků řízení očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
60. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu č. j. 22 C 300/2014-83 (viz sub 25), z jejího odůvodnění není zřejmé, z jakého důvodu mělo tímto rozhodnutím (kterým nadto bylo stěžovatelově žalobě v podstatě vyhověno) dojít k poručení ústavnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost v této části přesto směřuje i proti tomuto rozhodnutí, bylo ji nutno v této části odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
VII. Posouzení opodstatněnosti návrhu na zrušení zákonného ustanovení
61. Domáhá-li se stěžovatel svým návrhem zrušení ustanovení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona jako neústavních, je třeba vzít v úvahu, že uvedená ustanovení upravují (spolu s § 1 téhož zákona) věcnou působnost tiskového zákona, přičemž stěžovatel důvod jejich napadení spatřuje v tom, že dané vymezení je příliš úzké, nedopadá-li na jeho věc, resp. že nedopadá-li i na oblast internetového zpravodajství. Ovšem tato skutečnost (sama o sobě) založit protiústavnost nemůže, neboť případné pochybení zákonodárce nespočívá v tom, že určitou oblast lidské činnosti podrobil příslušné právní regulaci, ale že pro jinou oblast žádnou právní úpravu nepřijal. Nelze dospět k závěru, že by šlo o nezamýšlenou nedostatečnost (nezamýšlenou či neplánovanou mezeru v právu), neboť práva a povinnosti vydavatele jsou stanovena právě s ohledem na činnost spočívající ve vydávání periodického tisku a jeho odlišnosti, takže bez dalšího tuto právní regulaci na oblast internetu použít nelze (k tomu viz výše). Požadovaná derogace by vedla k tomu, že by nebylo možné tiskový zákon aplikovat vůbec, nikoliv k tomu, že by jej bylo možné aplikovat na stěžovatelovu věc, takže nelze přisvědčit jeho tvrzení v replice, že by tím bylo dosaženo nápravy v posuzované věci. Úkolem obecných soudů, stejně jako úkolem Ústavního soudu, je proto právo dotvářet, nikoli stanovit nová pravidla a právní instituty; není-li určitá otázka dosud právně upravena, ačkoli by podle ústavního pořádku upravena být měla, nelze to řešit zrušením ustanovení zákona, který vzhledem k jednoznačně, srozumitelně, určitě a jasně vyjádřené vůli zákonodárce k její úpravě není určen.
62. Ve vztahu k zákonodárci by to navíc mohlo být nepřiléhavě chápáno jako signál, že by měl rozšířit věcnou působnost tiskového zákona na oblast, která již z institucionálního hlediska tiskovým právem ani perspektivně pokryta být nemůže. Sice zde došlo ke vzniku určité mezery v právu, je však v kompetenci zákonodárce, zda ji vyplní zejména zvláštním právním předpisem, který se bude vztahovat na oblast internetu, nebo zda tak učiní v tiskovém zákoně, podstatné je, aby pro srovnatelné situace (zvláště z hlediska dopadů na důstojnost a čest jednotlivce) právní řád poskytoval adekvátní právní instrumenty bez ohledu na to, zda jsou z hlediska správního práva zaevidovány, mají své redakční orgány atd. Z ústavního pořádku totiž nelze (na rozdíl od požadavků na prováděcí právní předpisy podle čl. 79 odst. 3 Ústavy) dovodit povinnost zákonodárce vydat pouze určitý zákon s pouze určitým obsahem oproti povinnosti obecně upravit určité otázky v jednom či více zákonech; takový požadavek na tzv. koncentrované (opak roztroušeného) zákonodárství ústavní pořádek neobsahuje.
63. Na doplnění je možno uvést, že na rozdíl od České republiky ve Spolkové republice Německo právo na odpověď i pro oblast internetu výslovně zakotveno je (od 1. 3. 2007), a to ve Státní smlouvě uzavřené mezi spolkovými zeměmi (§ 56 Staatsvertrag für Rundfunk und Telemedien. Rundfunkstaatsvertrag z 31. 8. 1991 ve znění pozdějších státních smluv o rozhlasovém a televizním vysílání, stav k 1. 5. 2019 - dostupné na: https://www.die-medienanstalten.de/fileadmin/user_upload/Rechtsgrundlagen/Gesetze_Staatsvertraege/Rundfunkstaatsvertrag_RStV.pdf). Z hlediska posuzované věci ovšem tuto povinnost má jen provozovatel telekomunikačního média s "novinářsko-redakčně" vytvářenou nabídkou, v níž se reprodukuje celý nebo částečný obsah periodických tiskovin textem nebo obrazem (Anbieter von Telemedien mit journalistisch-redaktionell gestalteten Angeboten, in denen insbesondere vollständig oder teilweise Inhalte periodischer Druckerzeugnisse in Text oder Bild wiedergegeben werden). Pojem telekomunikační média zahrnuje zvláště "e-papírová" a online vydání novin a časopisů (viz k tomu nejnověji Hoeren, T., Sieber, U., Holznagel, B. Handbuch des Multimedia-Recht. Rechtsfragen des elektronischen Geschäftverkehrs. Teil 8: Zivilrechtlicher Persönlichkeitsschutz gegenüber Äußerungen im Internet, zejména marg. č. 78 až 90. München: C. H. Beck, stav říjen 2019). S ohledem na to, že v nynější věci vystupuje jako povinná osoba rovněž vydavatel, je možno se touto úpravou inspirovat.
64. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud stěžovatelův návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.