49. K otázce neunesení důkazního břemene krajský soud uvádí: "Nejsa s to prvá žalovaná prokázat okamžik bezprostředně předcházející poškození mozku žalobce ani s pomocí znalecké odbornosti (ta - bylo již uvedeno - mohla učinit pouze pravděpodobnostní závěry a její vysvětlení neskýtá důvod rozumně očekávat, že další [a další] posouzení jinou odborností vyzní jinak), pak ani ta druhá jakožto zavinivší náhodu, že jí zvolený subjekt nejen že se sám dostal do důkazní nouze, ale ani jí neposkytuje možnost prokázání - z okolností příp. marného - poskytování přednemocniční péče; zkráceně a platně pro obě žalované: že navzdory angažmá všech zainteresovaných složek zdravotnictví bylo pro žalobce pozdě" (viz str. 6 napadeného rozsudku). Citovaný text (mj.) nelze považovat za řádné a srozumitelné odůvodnění soudního rozhodnutí, které není abstraktním literárním dílem, ale veřejnou listinou, která musí být srozumitelná pro každého - tedy i pro nezastoupeného účastníka řízení a čtenáře na řízení nijak nezúčastněného.
50. Jak je uvedeno v protokolu z jednání, tíží podle krajského soudu důkazní břemeno první stěžovatelku "s ohledem na řádné nevedení zdrav. dokumentace ve vztahu k nezletilému" (viz č. l. 380). Tento závěr je pouze částečně v souladu se závazným názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17, v němž je výslovně uvedeno, že povinností obecných soudů v tzv. medicínských sporech je zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene. Přenesení (obrácení) důkazního břemene znamená výjimečný přechod jedné ze základních procesních povinností účastníka na jiného účastníka, který by danou povinnost za běžného průběhu řízení neměl. Soud je však vždy povinen svoji úvahu řádně a srozumitelně vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení; tak se v projednávané věci zjevně nestalo, neboť z jeho textu (mj.) žádným způsobem nevyplývá, proč důkazní břemeno tíží i druhou stěžovatelku.
51. Byť tedy úvaha o obrácení důkazního břemene vůči první stěžovatelce byla v souladu s (později vydaným) nálezem Ústavního soudu, přenesení důkazního břemene na druhou stěžovatelku nebylo dostatečně odůvodněno. Ústavní soud nepředjímá meritorní posouzení věci a výsledek konečného rozhodnutí, nerelativizuje ani závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17, který se týkal pouze otázky přechodu důkazního břemene a ze kterého nelze dovozovat, že mají být (obě) stěžovatelky bez dalšího "potrestány" za neúplně vedenou zdravotní dokumentaci stěžovatelkou první. V důsledku tzv. přenesení důkazního břemene se pouze očekává výjimečná procesní aktivita, ke které musí obecný soud poskytnout účastníkům řízení prostor a odpovídajícím způsobem na ni reagovat.
52. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu dále nevyplývá, z jakých důkazů k závěrům o porušení povinnosti obou stěžovatelek, stejně tak o existenci příčinné souvislosti se vzniklou škodou, dospěl. Krajský soud toliko uvádí, že: "Souběh obojích porušení na straně žalovaných představuje pak dobu prodlení, kterážto ve spojení se stavem průběhové kyslíkové tísně stojí v spolu-příčině újmy. Nicméně skýtá-li nynější život žalobce (obecně) důkaz jeho životaschopností, má jeho bolest typu hydrocefalus příčinu už jen v nezakročení žalovaných ve prospěch jeho zdraví (nedonošenost sama o sobě ji nezpůsobuje)."
53. Krajský soud se nadto v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s důkazními návrhy první stěžovatelky. Poté, co seznámil stěžovatelky se změnou právního názoru ohledně "přechodu" důkazního břemene a vyzval je k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, navrhla první stěžovatelka ve svém podání ze dne 20. 6. 2014 řadu důkazů (např. výslech svědků, záznam o události, zvukový záznam dispečinku, znalecké posudky a další); zástupce první stěžovatelky provedení důkazů navrhl rovněž při jednání dne 15. 10. 2014 (č. l. 421). Krajský soud se však s těmito návrhy ústavně konformním způsobem nevypořádal, a jde proto o tzv. opomenuté důkazy, rovněž přispívající k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
54. Pro výše uvedené lze uzavřít, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný; přestože do jisté míry "předešel" první kasační rozhodnutí Ústavního soudu, bylo jím porušeno právo obou stěžovatelek na právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IX. Závěr
55. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu a napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelek na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavním stížnostem vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
56. Na krajském soudu nyní bude, aby účastníky původního řízení znovu, náležitě a předvídatelně poučil o svém názoru na rozložení důkazního břemene na jednotlivé strany sporu v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17, v návaznosti na poučení poskytl účastníkům prostor k doplnění jejich tvrzení a důkazních návrhů a pečlivě zvážil, které (a zda vůbec) další důkazy provede a které nikoliv, což je výlučně jeho pravomoc. V odůvodnění rozsudku pak srozumitelně a jasně vyloží, z jakých skutkových zjištění vycházel, a veškeré důkazní návrhy vypořádá v souladu s ústavněprávními požadavky. Není vyloučeno, že výsledek sporu bude nakonec stejný - musí mu však předcházet procesní postup férový a rovný pro všechny účastníky.