34. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že závazný není pouze výrok nálezu, nýbrž i nosné důvody vyjádřené v jeho odůvodnění, na které se rovněž vztahuje čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz řadu rozhodnutí Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 19. 3. 2003sp. zn. Pl. ÚS 2/03(N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.) či ze dne 28. 1. 2004sp. zn. Pl. ÚS 41/02(N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)].
35. Ústavně garantovaná práva zaručená Listinou a plnění závazků, které pro Českou republiku vyplývají z Úmluvy, musí být aplikovány bezvýjimečně, a zjistil-li Ústavní soud, a to bez jakýchkoliv pochybností, že ve věci stěžovatele a vedlejšího účastníka bylo řízení v jeho celku nutno považovat za proces porušující shora uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy, bylo by popřením úlohy Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy toto zjištění bez dalšího přejít. Úlohou obecných soudů je pak toto pochybení bez zbytečných průtahů napravit.
36. Ve zbývající části [srov. důvody v části V. a) tohoto nálezu] Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části odmítl (výrok II).
37. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Odlišné stanovisko soudce Pavla Šámala
1. Nesouhlasím s tím, že závěry krajského soudu ohledně přidělení nezletilého do výlučné péče matky jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické a že napadený rozsudek neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a proto podle § 22 zákona o Ústavním soudu podávám toto odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu. Podle mého názoru měl být napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020 č. j. 101 Co 71/2020-182 zrušen, a to z následujících důvodů.
2. Krajský soud na základě doplněného dokazování ve svém překvapivém rozhodnutí, které nebylo podloženo návrhy účastníků řízení ani provedenými důkazy, konstatoval, že vzhledem k nízkému věku nezletilého je pro něj aktuálně nejvhodnější výlučná péče matky, která byla od jeho narození ve funkci hlavního pečovatele. Nosným důvodem pro krajským soudem zvolený způsob stanovení péče byl zejména opakovaný pohovor nezletilého s kolizním opatrovníkem, který se konal dne 9. 7. 2020 (viz č. l. 176 a 177 spisu) a při kterém nezletilý uvedl, že se nechce střídat a nechce, aby se to táta dozvěděl, protože by se zlobil, že ho dále nebaví jezdit tak daleko sem a tam, že by si přál být více u mámy a chvíli u táty a že by si přál mít jednu školku. K tomu připomínám, že v případě větší vzdálenosti mezi bydlišti rodičů musí soudy upravit styk mezi rodiči a dětmi tak, aby bylo v co nejširší míře hájeno právo dětí na výchovu od obou rodičů. Přitom je třeba si uvědomit, že dlouhé cestování nepředstavuje zátěž jen pro rodiče, ale zejména pro dítě samotné. Dojde-li již k tomu, že jeden z rodičů se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti [srov. nález ze dne 29. 5. 2018sp. zn. I. ÚS 2996/17(N 104/89 SbNU 529); viz i nález ze dne 2. 9. 2020sp. zn. IV. ÚS 4156/19(N 177/102 SbNU 57)].
3. Podle krajského soudu nezletilý potřebuje snadnou dostupnost matky, k čemuž v případě, že je u otce, nedochází, neboť vysloví-li nezletilý přání, že by chtěl zavolat mamince, otec to odmítá. Přisvědčil i argumentaci, že by nezletilý měl navštěvovat pouze jednu mateřskou školu, neboť od září 2020 se stane předškolákem, a že není v jeho zájmu, aby jeho předškolní vzdělávání bylo tříštěno. Rozhodl tak přesto, že při prvním pohovoru s kolizním opatrovníkem dne 1. 11. 2019 (viz č. l. 72 a 73 spisu) nezletilý sdělil, že se mu líbí v obou mateřských školách, že se těší na maminku i na tatínka a chtěl by u nich být stejně dlouho.
4. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud blíže nezkoumal dopad cestování a stěhování na nezletilého, detailně nezjišťoval, jaký vliv má na nezletilého návštěva dvou různých předškolních zařízení, resp. zda by do budoucna bylo v jeho zájmu navštěvovat dvě různé školy, nezabýval se tím, že to byla matka, kdo se odstěhoval do místa vzdáleného od původního bydliště cca 80 km, aniž by jakýmkoliv způsobem otce o této skutečnosti informovala, celkový kontext případu blíže nezkoumal a omezil se toliko na konstatování, že vzhledem k nízkému věku nezletilého je pro něj aktuálně nejvhodnější výlučná péče matky coby hlavní pečovatelky, což však nebylo nijak blíže odůvodněno a z provedených důkazů tato skutečnost nevyplývá. Ač matka i otec navrhovali vypracování znaleckého posudku ke zjištění manipulace s nezletilým druhým rodičem, krajský soud tomuto jejich návrhu nevyhověl s tím, že by zpracování znaleckého posudku nevneslo do projednávané věci žádné novum. S tímto závěrem krajského soudu nemohu souhlasit, neboť znalecký posudek by mohl objasnit rozhodné skutečnosti z hlediska výkonu dosavadní péče oběma rodiči o nezletilého, schopností rodičů takovou péči zajišťovat, a zabezpečit tak náležitou výchovu nezletilého s přihlédnutím k jeho věku. Současně by mohl vyhodnotit dosavadní výsledky střídavé péče a přispět k rozhodnutí soudu z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. Za situace, kdy oba rodiče jsou schopni o nezletilého řádně pečovat, jak bylo v řízení prokázáno a jak shledal i krajský soud, by musel být závěr o přidělení nezletilého do výlučné péče matky přesvědčivě odůvodněn, což se podle mého názoru v nyní posuzované věci nestalo. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná, že v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé postupují obecné soudy s ohledem na princip oficiality, a tedy jsou povinny provádět nejen důkazy navržené účastníky řízení, ale rovněž jiné důkazy, které jsou zásadní pro řádné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012sp. zn. II. ÚS 1835/12(N 152/66 SbNU 289)].
5. Shora popsaný nedostatek zjištění skutkového stavu má zjevně nepříznivý vliv na kvalitu odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud přitom setrvale zdůrazňuje, že požadavek řádného a přesvědčivého odůvodnění představuje jeden ze základních atributů spravedlivého procesu, jehož dodržování má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit nepřezkoumatelnost či dokonce libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002sp. zn. I. ÚS 113/02(N 109/27 SbNU 213), ze dne 11. 2. 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 23. 2. 2006sp. zn. III. ÚS 405/03(N 45/40 SbNU 373)]. Tento požadavek je nepochybně zesílen právě v řízeních o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, a to z důvodu obecné povinnosti soudů rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2019sp. zn. II. ÚS 4189/18(N 202/97 SbNU 165)], resp. je o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud, jako v nyní posuzovaném případě, k odlišnému závěru než soud nalézací [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2016sp. zn. I. ÚS 1437/15(N 87/81 SbNU 449)].
6. Krajský soud napadeným rozhodnutím podle mého názoru nerespektoval práva stěžovatele a nezletilého zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí krajského soudu odporuje rovněž požadavku nejlepšího zájmu dítěte vyplývajícímu z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte při jakékoli činnosti týkající se dětí, tím spíše v soudním řízení, ve kterém se rozhoduje o změně výchovného prostředí a svěření dítěte do výlučné péče druhého rodiče.
7. Dodávám, že tímto názorem nevyjadřuji názor, do čí výchovy by měl být nezletilý svěřen. Zodpovědět tuto otázku by bylo i nadále úkolem krajského soudu, který však musí při svém rozhodování postupovat podle shora uvedených principů, což konkrétně znamená zabývat se blíže dopadem zjištěných okolností na vývoj nezletilého a jeho zájem. Byl-li nosným důvodem pro napadené rozhodnutí krajského soudu zjištěný názor nezletilého, bylo jeho povinností řádně vyhodnotit jeho relevanci a své závěry náležitě odůvodnit. Nikoli každý názor dítěte je možné považovat za rozhodný a směrodatný v konkrétní věci, když v každém jednotlivém případě je nutno přihlížet k věku, rozumovému a psychickému vývoji dítěte a k případnému jeho ovlivňování některým z rodičů či třetí osobou. Při úpravě styku je potřeba názor dítěte zohledňovat velmi citlivě, neboť dítě samo nemusí být, a to dokonce i ve vyšším věku (např. přesahujícím dvanáct let) schopno plně odhadnout dopad svého postoje ke styku s rodičem, a to zejména s ohledem na osobní zainteresovanost a emoční náročnost rodinných vztahů. Argumentaci názorem dítěte pak nelze nadužívat zejména u malých dětí (srov. Malá, J. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. § 655-975 (Díl 2). Praha: Leges, 2016, s. 1504; dále viz i Kocourková In: Vymětal, J. a kol. Speciální psychoterapie. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2007).