49. Vzhledem k nosným právním názorům Ústavního soudu vyjádřeným výše v bodech 33 a 45 tohoto nálezu bude nyní na orgánech činných v trestním řízení, aby znovu řešily otázku, zda má stěžovatelka osobu, která je oprávněna za ni dle § 34 odst. 1 zákona o TOPO v trestním řízení vedeném proti ní činit úkony či jí alespoň zvolit zmocněnce dle § 34 odst. 2 zákona o TOPO, a pokud dospějí k závěru, že nikoliv, bude muset státní zástupkyně dle § 34 odst. 4 věty druhé zákona o TOPO právnickou osobu vyzvat k tomu, aby určila osobu, která za ni bude činit úkony v dalším řízení. Orgány činné v trestním řízení přitom musí vycházet z aktuálního stavu, který může úvahy o aplikaci postupu dle § 34 odst. 4 věty druhé zákona o TOPO udělat bezpředmětnými, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatelka má nyní i prokuristku. To však již Ústavnímu soudu nepřísluší předvídat ani hodnotit.
50. Ústavní soud projednal ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání dle § 44 zákona o Ústavním soudu a contrario, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a ani v něm nebylo třeba provádět dokazování. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením okresního soudu byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva, dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená práva stěžovatelky a jaká ustanovení ústavního zákona byla porušena, a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení okresního soudu zrušil.
51. Ve zbylém rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, neboť po zrušení napadeného usnesení okresního soudu se stávají stěžovatelčiny námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení, který na něj navazuje, bezpředmětnými. Oproti stěžovatelčině návrhu však Ústavní soud ve zbytku ústavní stížnost neodmítl, ale zamítl, neboť i navazující postup, proti němuž směřovala další stěžovatelčina argumentace, byl jen dalším důsledkem pochybení při vydání napadeného usnesení okresního soudu. Ani ve zbývajícím rozsahu tak nebylo možno uzavřít, že by ústavní stížnost byla návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
52. Jelikož ústavní stížnost byla podána v době, kdy trestní stíhání proti stěžovatelce stále probíhalo a nacházelo se na samotném svém počátku, Ústavní soud z důvodu prevence dalších zásahů do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv v důsledku napadeného usnesení okresního soudu vyhověl jejímu návrhu na projednání ústavní stížnosti dle § 39 zákona o Ústavním soudu jako naléhavé.