47. Pokud městský soud takový postup nezvolil, nejedná se dle názoru Ústavního soudu o projev nepřípustného formalismu. V tomto ohledu je třeba souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, který důvody pro opuštění základní zásady vztahující se k převodům vlastnického práva k nemovitostem, tj. zásady účinnosti převodu na základě intabulace, taktéž neshledal.
48. Domnívá-li se stěžovatel, že vedlejší účastnice nyní těží z nedůslednosti ve vedení katastru nemovitostí, když od roku 2017 (poté, co byla žaloba stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuta) nemovitost v katastru nemovitostí evidována je a jako vlastník je vedena právě vedlejší účastnice, lze mít pro takový názor určité pochopení.
49. Na druhou stranu, pakliže nejpozději v roce 2000 předchůdce stěžovatele dle ve spise založené doručenky obdržel rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad s odůvodněním, že nemovitost není v katastru nemovitostí vůbec vedena, mohl v souladu s poučením (viz také § 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek, což ovšem neučinil. Tvrdil-li, že mu toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno, pak však ještě ani v roce 2000 neměl informaci o tom, že by ke vkladu do katastru nemovitostí předpokládanému zákonnou úpravou i kupní smlouvou skutečně došlo. Přestože zaplatil kupní cenu, ale k zamýšlenému vkladu do katastru nemovitostí nedošlo (což si mohl také ověřit), předchůdce stěžovatele nastalou situaci nijak neřešil. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by s vedlejší účastnicí od uzavření kupní smlouvy v tomto směru jakkoliv komunikoval a domáhal se umožnění realizace převodu vlastnického práva dle kupní smlouvy nebo vrácení kupní ceny, přestože takový postup by se nabízel jako logický.
50. Až v roce 2010 předchůdce stěžovatele opětovně podal návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti, přičemž katastrální úřad pro zpětvzetí návrhu řízení zastavil (podrobně viz bod 30. tohoto usnesení) a předchůdce stěžovatele se rozhodl domáhat ochrany svého vlastnického práva soudně. Dle spisového materiálu obvodního soudu pak bylo motivem k podání žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti v roce 2010 to, že ministerstvo financí mělo v roce 2006 vznést pochybnost o vlastnickém právu předchůdce stěžovatele k nemovitosti, jakož i právní nejistota pramenící z toho, že předchůdce stěžovatele nebyl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. V průběhu řízení před obvodním soudem pak vyšlo najevo také to, že v rámci jiného řízení začal vlastnické právo předchůdce stěžovatele zpochybňovat také nájemce, kterému tuto nemovitost pronajal.
51. Jakkoliv Ústavní soud rozumí snaze stěžovatele uvést aktuální vlastnické vztahy k nemovitosti do souladu s kupní smlouvou z roku 1994, dle které bylo záměrem smluvních stran převést vlastnického právo k nemovitosti na předchůdce stěžovatele, pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že obecné soudy odpovídajícím způsobem vyložily, proč stěžovatelem zvolený postup nemohl za daných okolností vést k požadovanému výsledku a proč v proběhlém řízení nemohlo být žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti vyhověno, přičemž tento svůj postup také adekvátně zdůvodnily.
52. Stěžovatel měl možnost využít prostředky k obraně svého práva před obecnými soudy a to, že městský soud a Nejvyšší soud dospěly k rozhodnutím, se kterými se neztotožňuje, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl. Odkazoval-li v následné replice na judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky vydržení vlastnického práva (viz také bod 54. tohoto usnesení) a ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci, šlo o rozhodnutí vycházející z jiných skutkových okolností.
53. Lze uzavřít, že městský soud i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly, zohlednily podstatné skutečnosti a vhodně reagovaly také na námitky stěžovatele. Postupovaly přitom v souladu s relevantními zákonnými ustanoveními, odkázaly na přiléhavou judikaturu a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Pakliže dospěly k závěru, že kupní smlouva sama o sobě převod vlastnického práva způsobit nemohla a stěžovatel (ani jeho předchůdce) se z důvodu absence vkladu do katastru nemovitostí vlastníkem nemovitosti nestal, dle Ústavního soudu do základních práv stěžovatele nezasáhly. Z hlediska přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je tak třeba napadená rozhodnutí vnímat jako ústavně konformní a jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
54. Pokud pak jde o tvrzení stěžovatele, že se měl (resp. jeho předchůdce) stát vlastníkem nemovitosti na základě vydržení dle § 134 občanského zákoníku, nelze odhlédnout od toho, že dle usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel tuto argumentaci rozvinul až v doplnění dovolání podaném již po uplynutí dovolací lhůty, zatímco v původním dovolání hledisko přípustnosti ve smyslu § 237 o.s.ř. v této části řádně nevymezil. Právě uvedenému přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje a jak Ústavní soud ověřil také z vyžádaného spisového materiálu, Nejvyšší soud při posouzení dovolání stěžovatele nepochybil. Jelikož ve vztahu k otázce možného vydržení nemovitosti stěžovatel opravný prostředek v podobě dovolání řádně neuplatnil (a Nejvyšší soud tak mohl rozsudek městského soudu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu), Ústavní soud se tímto okruhem námitek stěžovatele s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti blíže nezabýval. VII.
55. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu