1) Škola jako právnická osoba (příspěvková organizace) prima facie není orgánem veřejné moci. Tím by mohl být při výkonu veřejné správy jen její ředitel, který je oprávněn svými rozhodnutími zakládat, měnit či rušit práva a povinnosti třetích osob (např. § 5 odst. 3, § 14 odst. 5, § 17 odst. 3, § 18, § 24 odst. 2, § 27 odst. 2, § 30, 31, § 34 odst. 2, 3, 6 a 8, § 34a odst. 4 a 6, § 34b odst. 4 a 5, § 35 odst. 1 a 2, § 37 odst. 1, 3 a 4), nikoli tak však samotná škola.
2) Ředitelka školy v nynější věci zjevně vůbec o ničem "mocensky" nerozhodovala, neboť jen oznamovala žákům a rodičům, co bylo nařízeno již jiným orgánem veřejné moci - vládou. Konkrétně k požadavku druhé stěžovatelky ("Pro účely podání ústavní stížnosti prosím o potvrzení, že s ohledem na přiložené usnesení vlády České republiky č. 455 ze dne 23. 4. 2020 nelze s účinností ode dne 27. 4. 2020 od 0:00 hod. do odvolání zajistit prezenční výuku mé dcery...") jí e-mailem pouze sdělila, že "k dnešnímu dni je na základě usnesení vlády České republiky zakázaná osobní přítomnost žáků ve škole, tedy nelze zajistit prezenční výuku Vaší dcery", tedy stěžovatelku jen informovala o tom, co ta již sama z usnesení vlády věděla.
4. Škola (ani její ředitelka) zde tedy nijak nerozhodovala o právech a povinnostech dotčených osob v oblasti veřejné správy [viz § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], resp. do nich nijak nezasahovala, a co je podstatné - nevystupovala (nezasahovala) ani jako orgán veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Škola se zkrátka jen podřídila usnesením vlády a mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví (např. uzavřela budovu školy, neorganizovala školní vícedenní akce, neprovozovala kroužky, omezila počet žáků v místnosti atd.), byla tudíž pouhým adresátem vládních či ministerských zákazů a příkazů stejně tak jako její ředitelka, jednotliví žáci a jejich rodiče. Vrchnostenskými akty v dané věci jsou tak pouze příslušná usnesení vlády (jejich kvalifikaci coby individualizovaného zásahu však vylučuje jejich povaha právního předpisu) a opatření Ministerstva zdravotnictví, přičemž proti mimořádným opatřením ministerstva jako opatřením obecné povahy mohou stěžovatelky brojit (jsou-li stále platná) žalobou ve správním soudnictví podle § 101a a násl. s. ř. s. Škola by tak mnohem spíše mohla být před Ústavním soudem sama stěžovatelkou, neboť nelze vyloučit, že i její základní práva mohla být těmito exekutivními akty porušena (např. právo vyučovat na škole za podmínek stanovených zákonem podle čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Ostatně obdobně by sotva mohl být považován za zásah orgánu veřejné moci do základních práv dotčených osob např. postup nemocnice nebo ústavu sociální péče, jež na své vývěsce či na internetu informovaly o příslušném vládním nebo ministerském opatření zakazujícím návštěvy u pacientů, resp. u klientů v nich umístěných.
5. Navrhují-li tedy stěžovatelky v petitu, aby Ústavní soud "přikázal Základní škole umožnit stěžovatelce a) ´osobní přítomnost na základním vzdělávání ve škole podle školského zákona a při akcích touto školou pořádaných´" (bod 1 usnesení i. f.), jeví se odkázání stěžovatelek na podání žaloby ve správním soudnictví proti škole (sic!) patrně odkazem na nesprávnou cestu, jež pro ně ani hypoteticky nemůže vést ke kýženému rozhodnutí o meritu věci. (Ponechávám stranou, že zda stěžovatelky vůbec rozlišují mezi - jak sami uvádějí - nemožností "osobní přítomnosti na základním vzdělávání ve škole" a "nepřítomností žáka ve vyučování", jak o ní hovoří školský zákon - viz kontinuálně probíhající vyučování i při uzavřených budovách škol).
6. Namístě tak bylo v této části ústavní stížnost odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť škola jednak není orgánem veřejné moci, jednak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do takové činnosti fyzických nebo právnických osob (byť i zákonem v určitém rozsahu jinak pověřených výkonem veřejné správy), jež nespočívá v uplatnění veřejné moci vůči třetím osobám (zde stěžovatelkám), když předmětný postup (ředitelky) školy je toliko bezprostředním projevem vládních a ministerských krizových opatření. V důsledku toho návrh na vyslovení protiústavnosti, popř. na zrušení napadených usnesení vlády neměl být odmítnut podle § 74 zákona o Ústavním soudu jako návrh akcesorický k ústavní stížnosti (bod 41), neboť namítaný zásah školy není pro něj způsobilým "nosičem", ale tento návrh měl být odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelek, tj. jako podaný osobami k tomu zjevně neoprávněnými dle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, což by se projevilo i ve formulaci výroku.
V Brně dne 9. června 2020
Radovan Suchánek