5. Ústavní soud již také konstatoval, že osoby žijící v registrovaném partnerství mají nesporné právo na ochranu soukromí, a to v jeho vnitřním i vnějším pojetí. Tato ochrana a její respektování státem však nemůže být zcela naplněna, bude-li i nadále docházet ke stigmatizaci těchto osob tím, že zákon vylučuje, aby se tyto osoby ucházely o osvojení dítěte. Obsahem práva na soukromí je totiž i zajištění prostoru pro rozvoj a realizaci osobnosti, a zahrnuje proto i "garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života" (Wagnerová, E. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 281-282). Jsme proto přesvědčeni o tom, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a k porušení jejich práva na ochranu soukromého života (srov. obdobně nálezsp. zn. Pl. ÚS 7/15, bod 49, byť se týkal osvojení jen jedním partnerem).
6. Podstata nyní rozhodované věci totiž nespočívá v tom (jak většina pléna nepříliš korektně tvrdí), že by navrhovatel požadoval, aby "faktická realita života v zahraničí musela mít vyšší hodnotu než faktická realita života na území České republiky" (bod 26). Ve skutečnosti totiž nejde o nic jiného než o akceptaci již existujícího právního (nikoliv jen faktického!) stavu i právním řádem České republiky. Zrušením napadené části zákonného ustanovení by se proto Ústavní soud nestal aktivistickým a posouvajícím legalizaci osvojování dětí registrovanými partnery, nýbrž došlo by pouze k "narovnání" již existujícího právního stavu i v našich podmínkách. Nic více, ale ani nic méně. Připomínáme také, že pořád by zůstala zachována pojistka proti zneužití či obcházení institutu osvojení prostřednictvím výhrady veřejného pořádku, která by v zákoně zůstala a umožnila by obecnému soudu i nadále neuznat cizí rozhodnutí o osvojení.
7. Rovněž nesouhlasíme s tím, že by Ústavní soud měl domýšlet motivaci navrhovatelů v původním řízení a a priori ji odmítat jako pouze hypotetické obavy (bod 28). Okamžikem, kdy obecný soud podá návrh na zrušení zákonného ustanovení nebo jeho části k Ústavnímu soudu a jsou splněny podmínky řízení, se totiž zcela stírá rozdíl mezi přezkumem prováděným v rámci konkrétní a abstraktní kontroly norem. Domníváme se proto, že když navrhovatelé podali návrh k obecnému soudu, měli pro to svoje důvody, které by Ústavní soud neměl zpochybňovat, jelikož pouze navrhovatelé sami vědí, zda "realita vnitrostátního práva jiného státu" skutečně je, či není dostatečně reflektována v realitě práva českého.
8. Většina se také v zamítavém nálezu nevypořádala s nálezem ze dne 29. 6. 2017sp. zn. I. ÚS 3226/16(N 116/85 SbNU 879) vydaným ve věci uznání cizozemského rozhodnutí o náhradním rodičovství, v němž byla řešena problematika uznání rozhodnutí cizího státu o rodičovství dvou osob stejného pohlaví. Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil, že v případě soudního rozhodování o dětech nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě. Neuznání cizího rozhodnutí, kterým bylo určeno rodičovství k dítěti dvou osob stejného pohlaví v situaci, kdy už rodinný život byl mezi nimi fakticky i právně konstituován formou náhradního mateřství, z důvodu, že české právo neumožňuje rodičovství dvou osob stejného pohlaví, je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte chráněným čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V případě, že mezi osobami rodinný život, vzniklý na legální bázi, již existuje, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být respektovány právní záruky, které chrání vztahy dítěte a jeho rodiče.
9. Problematikou fakticity rodinněprávních vztahů se Ústavní soud zabýval i v nálezusp. zn. II. ÚS 485/10ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), ve kterém dovodil, že při rozhodování o neexistenci opravdového zájmu rodičů o děti musí soud především posoudit, zda, popř. jaký mají rodiče skutečný vnitřní vztah k dětem, přičemž je třeba zohlednit nejen vnější projevy rodičů vůči dětem a vůči orgánům ve věci rozhodujícím, ale také jejich snahu a možnosti, sociální poměry, schopnosti jejich sociální orientace a stupeň jejich inteligence a vzdělání.
10. Naproti tomu většina, aniž by se vypořádala s touto vlastní judikaturou Ústavního soudu, jen v jednom odstavci uvedla, že proto není namístě ani navrhovatelova argumentace nezbytností uznat takřka za každou cenu "faktickou" životní realitu. Možnost či nemožnost uznat "faktickou" životní realitu (umožněním osvojit či uznáním osvojení) totiž plyne přímo z úpravy v občanském zákoníku. Ustanovení § 800 občanského zákoníku neumožňuje společné osvojení registrovanými partnery, ať je faktická realita jejich života jakákoli (přičemž i navrhovatel tuto skutečnost shledává ústavně konformní). Nyní napadené ustanovení v tomto ohledu vůbec nic nemění, pouze stanoví, že stejná pravidla platí i pro uznání cizozemského osvojení, tedy že "faktická realita" života v cizím státě nenabývá oproti téže realitě v České republice žádného speciálního významu. Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by faktická realita života v zahraničí musela mít vyšší hodnotu než faktická realita života na území České republiky (bod 26).
11. K čl. 8 Úmluvy pak většina jen stručně odkázala na rozsudky ve věcech Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku (rozsudek ze dne 28. 6. 2007 č. 76240/01), Mennesson proti Francii (rozsudek ze dne 26. 6. 2014 č. 65192/11) a Labassee proti Francii (rozsudek ze dne 26. 6. 2014 č. 65941/11) s tvrzením, že nejde o případy, jejichž závěry by mohly být použitelné pro nyní posuzovanou věc (bod 30), aniž by je podrobila ucelenému rozboru a zhodnocení. V následujícím bodě již jen v podstatě konstatovala, že Evropský soud pro lidská práva ve vztahu k uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení dosud řešil spíše určité specifické případy, což podle názoru většiny koresponduje s tím, že neexistuje žádné obecné právo stát se rodičem nebo počít dítě, přičemž nelze dovodit ani žádné obecné právo na to, stát se osvojitelem, a nelze tedy dovozovat žádnou povinnost státu umožnit přístup k osvojení.
12. Podrobí-li se relevantní judikatura ESLP patřičnému rozboru, nelze jen ve shodě s většinou konstatovat, že neexistuje žádné obecné právo stát se rodičem nebo počít dítě, že právo stát se rodičem nelze dovodit ani z čl. 8, ani z čl. 12 Úmluvy a že z Úmluvy nelze dovodit ani žádné obecné právo na to, stát se osvojitelem, a nelze tedy dovozovat žádnou povinnost státu umožnit přístup k osvojení, ale je z ní třeba dovozovat zejména povinnost států uznat v souladu se zákonem založené právní rodičovství v zahraničí, a to ať už vzniklé na základě osvojení (Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, § 122-132), či surogátního mateřství (Mennesson proti Francii, § 100, a Labassee proti Francii, § 79).
13. Z toho vyplývá, že za určitých okolností může existovat pozitivní závazek státu umožnit vytvoření a rozvoj rodinných vztahů. Podle ustálené judikatury ESLP rodinný život podle čl. 8 Úmluvy mezi dospělou osobou a dítětem může vzniknout nejen v případě, že dospělá osoba je státem uznaným matrikovým rodičem, ale i v případě existence vztahu rodič a dítě de facto v každodenní realitě. Judikatura ESLP zřetelně zdůrazňuje, že v případě, že mezi osobami rodinný život již existuje, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být stanoveny právní záruky, které umožňují integraci dítěte v rodině. Podle ESLP je důležité, aby faktický rodinný život byl právně uznán, a proto důležitost právního uznání rodinného života de facto zdůraznil v mnoha věcech (jako je např. rozsudek velkého senátu ve věci X. a další proti Rakousku ze dne 19. 2. 2013 č. 19010/07, § 145, Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, § 119, nebo Eski proti Rakousku ze dne 25. 1. 2007 č. 21949/03, § 39, či Emonet a ostatní proti Švýcarsku ze dne 13. 12. 2007 č. 39051/03, § 63-64). Současně ESLP ochranu rodiny akceptuje jako legitimní cíl (viz rozsudek ve věci X. a další proti Rakousku, § 138). Ve věci Moretti a Benedetti proti Itálii (rozsudek ze dne 27. 4. 2010 č. 16318/07, § 61) ESLP shledal porušení práva na respektování rodinného života stěžovatelů, když jim státní orgány neumožnily osvojit si dítě, které měli v péči, a našly pro něj jinou adoptivní rodinu. ESLP dále shledal nepřípustným, byl-li v případě osvojení druhým rodičem zrušen právní vztah k prvnímu rodiči (Emonet a ostatní proti Švýcarsku). ESLP shledal existenci rodinného života mezi adoptivní matkou a dítětem, které spolu žily a tvořily domácnost, byť stát neuznával, že matka je matrikovým rodičem, a stanovil povinnost uznat individuální osvojení matkou v cizině, i když právní řád státu individuální osvojení neumožňoval (rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L proti Lucembursku, § 117). ESLP dále uznal osvojení mnichem v cizině, i když právní řád státu mnichům osvojení nepovoloval (rozsudek ve věci Négrépontis-Giannisis proti Řecku ze dne 3. 5. 2011 č. 56759/08). Ve všech těchto případech ESLP považoval za klíčové, že jde o právní uznání již fakticky existující rodinné vazby. Obdobně ESLP neměl pochyb o existenci rodinného života de facto mezi rodiči a dítětem získaným skrze náhradní mateřství, byť daný stát opět tento vztah právně neuznával (Mennesson proti Francii, § 45). Podle ESLP totiž je zřejmé, že v tomto případě objednatelský pár působí jako rodiče formou surogátního mateřství získaných dětí od jejich narození a všichni čtyři spolu žijí způsobem, který je k nerozeznání od rodinného života v obvyklém slova smyslu. V rozsudku Mennesson proti Francii (§ 96 a 99) shledal ESLP rozpor s nejlepším zájmem dítěte narozeného náhradní matce i z důvodu, že neuznaný rodič byl zároveň biologickým rodičem (srov. Grochová, M. Přístup k rodičovství v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. In: Jurisprudence. Wolters Kluwer ČR, a. s., roč. 2018, č. 3, s. 26-40).
14. ESLP rovněž shledal diskriminační na základě sexuální orientace, pokud stát nepovolil párům stejného pohlaví osvojení druhým rodičem ("second parent adoption", "l'adoption coparentale"), povolil-li je nesezdaným párům různého pohlaví (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3226/16). Podle ESLP může existovat rodinný život mezi stejnopohlavními páry stejně jako mezi heterosexuálními páry (rozsudek ve věci Schalk a Kopf proti Rakousku ze dne 24. 6. 2010 č. 30141/04, § 94; shodně například také rozsudek ve věci Oliari a další proti Itálii ze dne 21. 7. 2015 č. 18766/11, § 103; srov. i rozsudek velkého senátu ve věci Vallianatos a ostatní proti Řecku ze dne 7. 11. 2013 č. 29381/09, 32684/09). V rozsudku ve věci Schalk a Kopf proti Rakousku ESLP shledal, že z Úmluvy nevyplývá povinnost, aby stát umožnil uzavření svatby mezi stejnopohlavními páry, nedošlo proto k porušení Úmluvy. Z čl. 12 Úmluvy totiž nevyplývá povinnost zpřístupnit sňatky i stejnopohlavním párům. ESLP však konstatoval, že vztahy osob stejného pohlaví nespadají pouze pod pojem "soukromý život", ale rovněž pod pojem "rodinný život" podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, a to v případě, kdy páry stejného pohlaví spolu žijí ve stabilním de facto partnerství (§ 90-95). V návaznosti na to rozsudek velkého senátu ve věci Vallianatos a ostatní proti Řecku dovodil, že při zohlednění změn společenského vnímání občanských svazků neexistuje jen jediný způsob, jak vést soukromý či rodinný život. Lze tedy uzavřít, že v těchto rozhodnutích ESLP shledal, že stejnopohlavní pár ve stabilním svazku, který spolu sdílí společnou domácnost, spadá pod pojem "rodinný život" podle čl. 8 Úmluvy.
15. V této souvislosti musíme především poukázat na rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku. Tento případ se týkal odmítnutí uznání osvojení, byť šlo o osvojení jednou osobou, v zemi původu osvojitelky, přičemž lucemburské právo takovou adopci nepovolovalo. K osvojení dítěte došlo v souladu se zákonem v Peru a nebylo uznáno proto, že v Lucembursku mohli dítě osvojit pouze manželé (tedy podobně, jako je tomu v České republice). ESLP neshledal žádné ospravedlnění pro nemožnost uznání osvojení osamělou osobou, které proběhlo zákonným způsobem v zahraničí. Shledal, že takový postup by nebyl v souladu s požadavkem jednat tak, aby se existující vztahy mezi dítětem a rodičem mohly rozvíjet, což je princip, který byl v judikatuře ESLP opakovaně vyjádřen. Z citovaného rozhodnutí plyne, že nelze připustit, aby "kolizní normy převážily nad sociální realitou a nad situací dotčených osob, jen aby byly aplikovány limity, které národní právo stanoví pro osvojení" (§ 134).
16. Případy Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku a Mennesson proti Francii a Labassee proti Francii ESLP posuzuje jak prizmatem práva na respektování rodinného života všech zúčastněných (rodičů i dětí), neboť jsou ve hře již existující de facto právní vazby (Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, § 117; Mennesson proti Francii, § 46; Labassee proti Francii, § 37), tak také prizmatem práva na respektování soukromého života dětí. Právě uvedené závěry mohou naznačovat, jakým směrem by se mohla judikatura vyvíjet i ve vztahu k uznání společného osvojení dítěte nesezdanými páry či osvojení stejnopohlavními páry, avšak s podmínkou, že by existovaly de facto rodinné vztahy, neboť pouze ty lze řadit pod pojem rodinného života. ESLP pak kritizoval mechanickou aplikaci právních předpisů a nedostatečné zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v konkrétní situaci i v dalších případech (v poslední době např. rozsudek ve věci Gözüm proti Turecku ze dne 20. 1. 2015 č. 4789/10, § 50-51; či rozsudek ve věci Penchevi proti Bulharsku ze dne 10. 2. 2015 č. 77818/12, § 71; z dřívější doby viz např. rozsudek ve věci Zaunegger proti Německu ze dne 3. 12. 2009 č. 22028/04, § 58-60; a Anayo proti Německu ze dne 21. 12. 2010 č. 20578/07, § 67 a 71).
17. Nelze souhlasit se závěrem většiny v bodě 37, že nejlepší zájem dítěte zaručený čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí v posuzovaném případě ustoupit jiné hodnotě, tedy politické úvaze zákonodárce.
18. Vždyť Ústavní soud ustáleně judikuje, že při každém soudním rozhodování dotýkajícím se dítěte je nutné zvažovat nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko [srov. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2344/18ze dne 31. 12. 2018 (N 205/91 SbNU 611)]. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Ustanovení čl. 21 Úmluvy o právech dítěte dokonce vyžaduje, aby státy (smluvní strany Úmluvy) zabezpečily, aby se v souvislosti s rozhodováním o osvojení "v první řadě bral do úvahy zájem dítěte". Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004sp. zn. Pl. ÚS 23/02(N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.); nález ze dne 8. 7. 2010sp. zn. Pl. ÚS 15/09(N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014sp. zn. IV. ÚS 3305/13(N 193/75 SbNU 177); nález ze dne 30. 5. 2014sp. zn. I. ÚS 1506/13(N 110/73 SbNU 739) či nález ze dne 13. 7. 2011sp. zn. III. ÚS 3363/10(N 131/62 SbNU 59)].
19. Zásadu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud vykládá v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto: Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. Při individuálních rozhodnutích musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (nálezsp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24).
20. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte "vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, ... musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě ... z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz" [Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration) z 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, § 6, obdobně § 29] - srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3226/16.
21. Obdobně i judikatura ESLP zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, rozhodují-li ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, § 135; či Mennesson proti Francii, § 93; Anayo proti Německu, § 71; Gözüm proti Turecku, § 50-51; či Penchevi proti Bulharsku, § 71). Z této judikatury ESLP (stejně jako z judikatury Ústavního soudu - srov. nálezsp. zn. I. ÚS 3226/16) jasně vyplývá, že v případě soudního rozhodování o dětech nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě.
22. Zhodnotí-li se bez předsudků výše uvedená judikatura ESLP, tak přesto, že se ESLP dosud výslovně nezabýval problematikou uznávání osvojení dítěte stejnopohlavním párem v zahraničí, je třeba ji na posuzovanou právní úpravu aplikovat. Podle ESLP je-li vztah právního rodičovství založen v jednom státě, mají mít smluvní strany povinnost takový právní vztah uznat, existují-li zároveň také faktické rodinné vazby mezi právním rodičem a dítětem a je-li takový postup v nejlepším zájmu dítěte. ESLP tedy uznává právo na právní stvrzení vztahů mezi dítětem a rodiči ve státě, jehož jsou občany, byl-li takový vztah právně a také fakticky založen v jiném státě. ESLP ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že na právní úpravu, která neumožňuje osvojení druhým rodičem u nesezdaných párů, u nichž byl již rodinný život vytvořen, je nutno nahlížet jako na zásah do rodinného života (viz například citovaný rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku). Judikatura ESLP zřetelně zdůrazňuje, že v případě, že mezi osobami rodinný život již existuje, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být stanoveny právní záruky, které umožňují integraci dítěte v rodině. Normy mezinárodního práva soukromého by neměly mít přednost před sociální realitou a nejlepším zájmem dítěte, který je prvořadý (rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, § 133). Vazba mezi rodičem a dítětem je zásadním aspektem osobní identity jednotlivce, která požívá ochrany v rámci práva na soukromý život. Odmítá-li stát uznat formální vazbu mezi rodičem a dítětem založenou v právu jiného státu, podrývá osobní identitu dítěte v dané společnosti a zpravidla bude v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte (rozsudek ve věci Mennesson proti Francii, § 96 a 99). Takový zásah je přitom ospravedlnitelný, pouze sleduje-li legitimní účel a je tomuto účelu přiměřený. Všechny výše uvedené úvahy (tj. existence rodinného života de facto, důležitost právního uznání rodinného života, nedostatek důkazů o škodlivosti výchovy stejnopohlavními páry atd.) značně zpochybňují proporcionalitu absolutního zákazu osvojení stejnopohlavními partnery žijícími v registrovaném partnerství.
23. Současná právní úprava, konkrétně § 63 odst. 1 věta první ZMPS ve spojení s § 800 občanského zákoníku, neumožňuje na českém území uznat rozhodnutí jiného státu o společném osvojení nezletilých dětí osobami, které nejsou manželé, resp. jsou osobami žijícími v registrovaném partnerství. Přitom je třeba i podle našeho názoru na jedné straně akceptovat značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery, když není dáno základní právo na uzavření sňatku či registrovaného partnerství mezi osobami stejného pohlaví, a je proto věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví (nálezsp. zn. Pl. ÚS 7/15, bod 35). Z tohoto důvodu také plně respektujeme úpravu přijatou v § 800 občanského zákoníku (o kterou se § 63 odst. 1 věta první ZMPS opírá), jež je výsledkem společenské diskuse o společném osvojení nezletilých dětí párem osob stejného pohlaví nebo nesezdaným smíšeným párem a která na území České republiky takové osvojení vylučuje. Na druhé straně v situaci, kdy o takovém osvojení bylo rozhodnuto v cizině, nelze přehlédnout, že úprava v § 63 odst. 1 ZMPS brání českému soudu při rozhodování o uznání rozhodnutí o společném osvojení zkoumat a zohlednit nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 a 21 Úmluvy o právech dítěte, které v takto vzniklé rodině řadu let žijí a které mají rodinnou vazbu na území České republiky, na němž se často zdržují.
24. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny je každému zaručeno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, jehož součástí je zejména ochrana existujících rodinných vazeb. Respektování takto pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů [viz nález ze dne 1. 3. 2000sp. zn. II. ÚS 517/99(N 32/17 SbNU 229)]. Podle našeho názoru je pak třeba prosazovat rovnocenný přístup k sociálnímu, biologickému a právnímu rodičovství, a to i v oblasti pravidel pro osvojení.
25. Z výše uvedené judikatury plyne, že existuje-li již mezi osobami v posuzovaném vztahu rodinný život, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se mezi nimi rodinný život mohl rozvíjet, přičemž musí být stanoveny právní záruky, které umožňují integraci dítěte v rodině. V posuzovaném případě, na základě něhož podal krajský soud návrh na zrušení uvedené části § 63 odst. 1 ZMPS, osvojitelé žijí ve stabilním partnerském vztahu již od roku 2000, přičemž dne 13. 10. 2007 vstoupili do registrovaného partnerství podle práva státu New Jersey (USA), které následně bylo uznáno i na území České republiky. V tomto stabilním partnerském vztahu vychovávají nezletilé děti G. K. L. M. a nezletilého R. K. L. M.
26. Ustanovení § 63 odst. 1 věty první ZMPS brání s poukazem na českou právní úpravu soudům vzít v potaz sociální realitu v projednávané věci a uznat právní existenci rodinných vztahů založených na základě rozhodnutí o osvojení vydaného ve státě New Jersey (USA), v důsledku čehož tyto již založené rodinné vztahy nemohou plně působit právní následky v České republice. Osvojitelé se proto ve svém životě při obvyklých návštěvách u rodičů osvojitele P. M. setkávají s překážkami a osvojeným nezletilým dětem není přiznána v České republice adekvátní právní ochrana, která by jim i při zdejších pobytech umožnila plně se začlenit do širší adoptivní rodiny. Nelze souhlasit s míněním většiny, že jde jen o případné budoucí důsledky neuznání osvojení a že jde vesměs o hypotetické obavy ekonomické povahy. Podle našeho názoru nejde jen o "obavy ekonomické povahy", ale o takovou realitu, neboť jde sice také např. o možnost dědění majetku osvojitelů v České republice apod., ale nejen o to, neboť mohou vyvstat praktické obtíže, které mohou nastat při zranění nebo onemocnění nezletilých dětí v České republice, což je nyní zvláště zvýrazněno v době pandemie SARS CoV-2, kdy při hospitalizaci dětí ve zdravotnickém zařízení by jejich osvojitelé neměli právo na jejich nepřetržitou přítomnost jako zákonných zástupců, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem [srov. např. § 28 odst. 3 písm. e) bod 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)], právo na informace o jejich zdravotním stavu (§ 31 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb.) a nemohli by jako "zákonní zástupci" činit v té souvislosti důležitá rozhodnutí (srov. např. § 35 zákona č. 372/2011 Sb.). Při konkrétní kontrole norem jistě není snad třeba vyčkávat, až tyto situace nastanou.
27. Nelze souhlasit ani s tvrzením většiny, že uvedená zákonná podmínka obsažená v § 63 odst. 1 větě první ZMPS je legitimní z důvodu, že může-li zákonodárce stanovit pravidla pro osvojování, zásadně také může bránit tomu, aby tato pravidla byla "obcházena" prostřednictvím zahraniční právní úpravy, tedy osvojováním českých občanů či českými občany v jiném státě (a to obcházena nikoli pouze účelově, nýbrž např. i v důsledku toho, že případní osvojitelé v zahraničí nějakou dobu žijí). Není nám zřejmé, čím český občan žijící po dlouhou dobu v cizině s občanem cizího státu obchází právní úpravu (podle tvrzení většiny "nikoli pouze účelově"), pokud jedná jen s cílem právně přípustným způsobem založit rodinu a žít s ní ve státě, kde je tento způsob osvojení legální. V tvrzení většiny je obsažen logický protimluv, neboť podle našeho názoru nelze obcházet právní úpravu bez takového úmyslu jen faktickým soužitím nebo registrovaným partnerstvím podle práva státu (navíc uznaným i v České republice), ve kterém takové osoby trvale žijí. Podle našeho názoru je třeba odlišit situace, kdy osoba žádá o osvojení a kdy žádá o uznání cizího rozhodnutí. V případě žádosti o uznání cizího rozhodnutí by měly soudy především zkoumat, zda v dané věci existují stabilní rodinné vazby mezi právním rodičem a dítětem a zda je takový postup v nejlepším zájmu dítěte, nikoli zda cizí rozhodnutí odpovídá stejnému výsledku, k jakému by v nalézacím řízení za shodných skutkových okolností došel soud, aplikoval-li by § 794 až 831 občanského zákoníku.
28. Přitom vypuštěním podmínky "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva" by nabyla na významu při rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí další podmínka, zda se uznání "nepříčí veřejnému pořádku". Při posuzování splnění této podmínky by mohl soud postihnout případné excesy, neboť by měl možnost v případě stejnopohlavních párů posoudit cizí rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci, a tedy zkoumat existenci faktických rodinných vazeb nejen mezi právními rodiči navzájem, ale zejména mezi nimi a v cizině osvojeným dítětem či osvojenými dětmi a nejlepší zájem dítěte nebo dětí. Při svém rozhodování by mohl postupovat rovněž v souladu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu i ESLP.
29. Jak bylo výše zmíněno, účelem § 63 odst. 1 ZMPS je mimo jiné zamezit obcházení zákona. Tento účel by při zrušení navrhované části § 63 odst. 1 ZMPS nebyl zmařen, neboť uvedená další zákonná podmínka "jestliže se to nepříčí veřejnému pořádku" stanovená pro uznání cizího rozhodnutí o osvojení umožňuje soudům odepřít uznání rozhodnutí o osvojení na českém území obcházející českou zákonnou úpravu osvojení tím, že by k osvojení došlo v cizině z důvodu absence obdobné cizí právní úpravy o rozporu s veřejným pořádkem. Takový zásah je však ospravedlnitelný, pouze sleduje-li legitimní účel a je tomuto účelu přiměřený. Veřejný pořádek, jako neurčitý právní pojem, je dostatečně široký, a proto poskytuje soudům náležitý prostor k tomu, aby po zhodnocení individuálních okolností případu případně odmítly uznat rozhodnutí cizího státu, byla-li by prokázána skutečná a dostatečně vážná hrozba některému ze základních zájmů společnosti, kterým nepochybně je nejen zájem na dodržování zákonů, ale zejména na dodržování hodnot a strukturálních principů, které jsou imanentní celému právnímu řádu České republiky. Možnost uplatnění výhrady veřejného pořádku je tak dostačující pojistkou zabraňující uznání cizozemského rozhodnutí, byla-li by rozhodnutím vydaným v zahraničí vážným, a v České republice nepřípustným, způsobem porušena základní práva dotčených osob, např. pokud rozhodnutí o osvojení bylo vydáno bez respektu k právům biologických rodičů osvojovaného dítěte nebo by osvojení bylo výsledkem obchodování s dětmi. To nakonec v podstatě uznává i většina, uvádí-li v bodě 23 in fine, že soulad s "hmotněprávními ustanoveními českého práva" může s požadavkem na soulad s veřejným pořádkem často splývat.
30. V případě, že by bylo přistoupeno k zrušení napadené části § 63 odst. 1 ZMPS, bylo by soudům umožněno při rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení nezletilých dětí osobami žijícími ve stabilním partnerském vztahu v rámci registrovaného partnerství v zahraničí, ale i např. osobami žijícími v nesezdaném smíšeném páru v zahraničí, vyložit v konkrétní věci na základě provedených zjištění neurčitý právní pojem veřejný pořádek, přičemž při svém rozhodování by mohly mít na zřeteli nejlepší zájem dítěte, který by v souladu s Úmluvou o právech dítěte sloužil jako jedno z prioritních interpretačních pravidel, a soudu by bylo dovoleno zohlednit i další individuální okolnosti případu. Současně by to podle našeho názoru nevedlo k plošnému umožnění uznání cizích rozhodnutí o společném osvojení dítěte nesezdaným párem či osobami stejného pohlaví (nebo dokonce k umožnění osvojení dítěte nesezdaným párem či osobami stejného pohlaví v České republice), jen by byla uznána faktická a právní realita v případech, v nichž členové rodiny mají právo na ochranu svého rodinného života již fakticky i právně vytvořeného v jiné zemi. Neuznání této rodinné vazby je pak porušením práva nezletilých na ochranu jejich rodiny, jediné, kterou mají. V zájmu nejlepšího zájmu dotčených dětí je přece to, aby stát postupoval tak, aby se vztah dětí s jejich sociálními, faktickými rodiči mohl rozvíjet a aby jim poskytl právní záruky, které v prvé řadě chrání právo na rodinný život konkrétních dětí, o nichž je rozhodováno.