43. Rozhodnutí soudu o nevrácení soudního poplatku v případě, kdy soud shledá, že k projednání a rozhodnutí věci nemá pravomoc, lze za nepřiměřený zásah do majetku považovat, neboť navzdory zaplacenému soudnímu poplatku nebylo stěžovatelce poskytnuto požadované veřejnoprávní plnění (tedy pravomocné soudní rozhodnutí), přičemž účel soudních poplatků (jakožto legitimní cíl pro zásah do majetkových práv) nemůže být při neexistenci pravomoci soudů z velké části vůbec naplněn. Samotná fiskální funkce soudního poplatku spočívající ve finanční participaci na nákladech již zčásti proběhnuvšího řízení pak pro závěr o přiměřenosti zásahu do majetkových práv nepostačuje, neboť k zastavení řízení došlo výhradě z důvodu sporů uvnitř veřejné moci týkající se pravomoci soudů, a bez jakéhokoli zavinění stěžovatelky. Intenzita zásahu je pak o to více patrna právě v situaci stěžovatelky, resp. obecně při sporech o desítky milionů korun (vzhledem k povaze sporu a typu poskytovaných služeb), v nichž jsou soudní poplatky vyměřovány v řádu statisíců či milionů korun.
44. Při nevrácení soudního poplatku dochází navíc též k nepřiměřenému zásahu do práva na soudní a jinou právní ochranu, a to v důsledku "zdvojení" poplatkové povinnosti při potřebě zahájit nové řízení před jiným orgánem veřejné moci.
45. Městský soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že "jelikož soud prvního stupně věc meritorně projednal a o věci rozhodl rozsudkem, pak nelze soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně vrátit, neboť, jak výše uvedeno, bylo primárním úkolem žalobkyně, aby podala takový návrh, který je schopen meritorního projednání soudem i z hlediska jeho pravomoci". Městský soud tak v podstatě klade stěžovatelce za vinu, že návrh, který je schopen meritorního projednání soudem, nepodala. Jinak řečeno, soud hodnotí podání stěžovatelky jako neprojednatelné, ovšem až optikou později přijatého výkladu zvláštního senátu týkající se pravomoci soudu. Stejným retrospektivním způsobem však již soudy nenahlížejí na svá vlastní rozhodnutí o vyměření soudního poplatku, na základě nichž stěžovatelka soudní poplatek zaplatila, resp. na existenci poplatkové povinnosti jako takové. Uvedené úvahy spojené s intertemporálními důsledky rozhodnutí zvláštního senátu se pak nejeví vůči stěžovatelce jako spravedlivé. Soudy v podstatě na straně jedné tvrdí, že jednaly po právu, když vyměřily soudní poplatek, neboť měly v dané době pravomoc o věci rozhodovat, a tudíž poplatek vyměřit, zároveň vytýkají stěžovatelce, že podala vadný návrh, neboť optikou později přijatého výkladu, který nemohl být stěžovatelce znám, nebyl návrh "schopen meritorního projednání soudem z hlediska jeho pravomoci".
46. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podstata nosných důvodů nálezu sp. zn. III. ÚS 124/20 je aplikovatelná i v nyní posuzované věci. Opět platí, že stěžovatelka se sama nedopustila žádného pochybení, když postupovala přesně v intencích stanovených státními orgány. Jakkoli sice nepodala nejprve bezúspěšný návrh k ERÚ, ale přímo zahájila řízení před obecnými soudy, těžko to stěžovatelce vyčítat v situaci, kdy rozhodovací praxe soudů svědčila závěru, že jejich pravomoc je dána. Ve věci III. ÚS 124/20 navíc stěžovatelka vycházela v době podání žaloby z rozhodnutí ERÚ, které nebylo z důvodu řízení o rozkladu pravomocné. Není pak příliš velkého rozdílu mezi podáním žaloby k soudu z důvodu existence nepravomocného rozhodnutí orgánu veřejné správy o své nepříslušnosti v konkrétní věci a podání žaloby k soudu z důvodu respektu k právnímu názoru soudů týkajících se jejich vlastní pravomoci. Opět tak platí závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 124/20, že stěžovatelka by soudní poplatek "vůbec nemusela hradit, pokud by mezi zmíněnými státními orgány nevznikl popsaný názorový nesoulad".
47. Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 124/20 akceptoval jako možné řešení aplikaci § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích s tím, že poplatek zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen, "jelikož řízení před okresním soudem nemělo být vůbec zahajováno a došlo-li k jeho zahájení, stalo se tak výhradně v důsledku pochybení jiného orgánu veřejné moci". Jakkoli je skutková situace mírně odlišná, neboť stěžovatelka nepodala nejprve bezúspěšný návrh k ERÚ, podstata problému je obdobná, neboť stěžovatelka vycházela z důvěry v akty veřejné moci, tj. mimo jiné z ustálené rozhodovací praxe soudů v době podání návrhu, a závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 124/20 jsou plně aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Názorový nesoulad uvnitř veřejné moci týkající se pravomoci soudů by neměl v případě změny právního názoru na otázku soudní pravomoci účastníky řízení nepřiměřeně majetkově zatěžovat.
48. Jakkoli soudy ve svých vyjádřeních argumentují tím, že zákon o soudních poplatcích možnost vrátit soudní poplatek, bylo-li již soudem ve věci jednáno, neumožňuje, nelze nevidět, že v řadě jiných případů obecné soudy o vrácení celého soudního poplatku rozhodly za použití vstřícnějšího výkladu § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud připomíná princip ústavněkonformního výkladu podústavního práva, podle nějž platí, že existuje při aplikaci a interpretaci podústavního práva více výkladů, je nutno vždy zvolit ten, který je v souladu s ústavním pořádkem [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.)]. V rovině základních práv pak platí, že při vícero možných výkladech je nutno zvolit ten, který je k ochraně základních práv nejšetrnější, resp. který zasahuje do dotčených základních práv v nejnižší možné míře. Možnost aplikace § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích akceptoval i Ústavní soud v citované věci sp. zn. III. ÚS 124/20.
49. Ústavní soud tak uzavírá, že shora označenými rozhodnutími, v jejichž důsledku nebyl stěžovatelce vrácen zaplacený soudní poplatek v plné výši, došlo k porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
50. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu