46. K argumentaci stěžovatelky směřující proti napadenému usnesení krajského soudu (bod 11) Ústavní soud uvádí následující: Stěžovatelce předně nelze přisvědčit v tom, že krajský soud dospěl k chybnému závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 36/11 zrušil § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 298/2011 Sb., účinném od 1. 12. 2011, což je jiné ustanovení, než o které se opírá uplatněný nárok v exekučním řízení. Jak vyplývá z výše uvedených obecných východisek, tento závěr je v souladu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 491/15.
47. Ústavní soud je svým dříve vyjádřeným závazným názorem vázán a v tomto ohledu je nutné přisvědčit krajskému soudu, že se § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve věci stěžovatelky neuplatní. Uložil-li v rozsudku vydaném v nalézacím řízení Obvodní soud pro Prahu 9 stěžovatelce povinnost uhradit regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., účinném do 30. 11. 2011, pak nárok vedlejší účastnice na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11. Takový závěr pak není v rozporu s tím, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 36/11 byl § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění zrušen jako takový - ve znění pozdějších předpisů - neboť citované ustanovení bylo ode dne 1. 12. 2011 novelizováno zákonem č. 298/2011 Sb. Jinak řečeno, skutečnost, že byl § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 298/2011 Sb., účinném od 1. 12. 2011, zrušen, nemá vliv na vykonatelnost předmětného pravomocného rozsudku, neboť ten byl vydaný na základě "dřívější" verze ustanovení, které bylo v mezidobí novelizováno; právě tato novelizace (tj. zvýšení regulačního poplatku na 100 Kč) pak mimo jiné podle nálezu sp. zn. I. ÚS 491/15 způsobila protiústavnost celého ustanovení. Lze uzavřít, že v této části je argumentace stěžovatelky nedůvodná.
48. Stěžovatelce je však nutné přisvědčit ohledně dalších dvou uplatněných linií argumentace. Ústavní soud předně dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu je v části vyjadřující nosný a primární důvod zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nepřezkoumatelné. Krajský soud ve druhém odstavci na straně 3 napadeného usnesení toliko uvedl, že zjistil, že na základě návrhu vedlejší účastnice (dlužníka) byl jiným soudem zjištěn úpadek dlužníka, prohlášen konkurz na majetek dlužníka, ustanoven insolvenční správce a že řízení dosud není skončeno. Pouze na základě této informace pak dospěl k závěru, že "tato skutečnost je důvodem zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce na základě ust. § 140a až § 140e zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon".
49. Je zřejmé, že právě uvedené odůvodnění zamítnutí návrhu stěžovatelky nesplňuje výše předestřené ústavněprávní požadavky na soudní odůvodnění plynoucí z práva na spravedlivý proces. Neurčitý odkaz na pět ustanovení insolvenčního zákona nelze považovat za srozumitelné a adekvátní odůvodnění soudního rozhodnutí, které by splňovalo standard plynoucí z požadavků právního státu. Takové odůvodnění postrádá legitimitu a je "učebnicovým příkladem" svévolné aplikace práva, a to zejména s ohledem na skutečnost, že krajský soud jako soud odvolací svým rozhodnutím měnil rozhodnutí exekučního soudu. Ze samotného obsahu § 140e insolvenčního zákona vyplývá, že se krajský soud zjevně dopustil excesu. Podle citovaného ustanovení "[v] době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty". V projednávané věci sice bylo vydáno rozhodnutí o úpadku, nicméně dlužníkem v úpadku je vedlejší účastnice, nikoliv stěžovatelka. Předmětné exekuční řízení přitom postihovalo majetek ve vlastnictví stěžovatelky, nikoliv vedlejší účastnice, která naopak vystupovala v pozici oprávněné. Ani v případě, že by krajský soud chybně zaměnil pozice účastníků, nedávala aplikace daného ustanovení smysl; klíčový je však závěr, že samotný způsob, jakým krajský soud svůj "nosný" důvod rozhodnutí odůvodnil, je nepřezkoumatelný.
50. Ústavní soud dále s ohledem na výše shrnutá obecná východiska dospěl k závěru, že krajský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu i proto, že ve svém rozhodnutí ústavně konformním způsobem nevyložil § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, které patří mezi normy s relativně neurčitou hypotézou a dává soudu široký prostor pro citlivou úvahu v každé souzené věci.
51. Z výše uvedené judikatury k ústavně konformnímu výkladu § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu lze dovodit následující, obecnější, vzájemně se překrývající, a nikoliv výlučné důvody (kritéria) pro aplikaci citovaného ustanovení: 1. výkon rozhodnutí by byl v rozporu s procesními zásadami, na nichž je vybudován; 2. výkon rozhodnutí by byl v rozporu s účelem, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu; 3. došlo-li ke zneužití práva na soudní ochranu podáním šikanózního exekučního návrhu; 4. výkon rozhodnutí by znamenal popření základních principů právního státu; 5. vedl-li by výkon rozhodnutí k zjevné nespravedlnosti. Při aplikaci předmětného ustanovení je pak nutné zvážit případné legitimní očekávání oprávněného, které může být založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení.
52. Ústavní soud si je vědom objevující se kritiky neurčitosti a abstraktnosti judikaturou dovozených důvodů ze strany obecných soudů i části doktríny (k tomu viz např. SVOBODA, Karel. Kolegium NS nesouhlasí s "moderováním" nemravných exekučních titulů. Co s tím? In: Soudní rozhledy č. 3/2021, s. 78; či MÁDR, Jaroslav. Komentář k § 268. In: JIRSA, Jaromír a kolektiv. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha V. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2019. ISBN 978-80-7598-372-5). Taková kritika vychází ze základního (a jak je výše uvedeno Ústavním soudem, obecně přijímaného) východiska procesní teorie, že v rámci vykonávacího řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Nemožnost věcného přezkumu přitom vyplývá z právní moci meritorního soudního rozhodnutí. Je to právě závazný a nezměnitelný exekuční titul, který má zajistit právní jistotu oprávněnému, že se svého práva fakticky domůže.
53. Ústavní soud se s uvedenou doktrínou o (zásadní) nemožnosti přezkumu exekučního titulu až v exekučním řízení ztotožňuje. Z exekuce nelze činit další nalézací řízení, v němž má soud zkoumat do podrobností, co vedlo nalézací soud k vydání exekučního titulu. K základním povinnostem právního státu patří i to, že musí umět zajistit rychlou a efektivní ochranu právům, jejich vymahatelnost, což bez nekompromisně vedené exekuce není možné. Proto je často obtížné hovořit ve vztahu k exekuci a jen ve vztahu k povinnému o "zjevné nespravedlnosti", neboť právě při exekuci vedené v právním státu platí, že "když se kácí les, létají třísky". Navíc se začal pojem zjevné nespravedlnosti běžně používat výlučně ve vztahu k povinnému, a nikoliv též ve vztahu k oprávněnému. Pro oprávněného je totiž zjevně nespravedlivé, nedočká-li se vymožení exekučního titulu proti vůli toho, kdo předtím porušil celou řadu povinností. Přesto však (zcela výjimečně) zjevně nespravedlivé situace mohou nastat pro povinného (až) i v exekučním řízení. A právě proto obsahuje procesní předpis zmírňující (moderační) ustanovení v podobě § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které je součástí procesního předpisu od prvního dne jeho účinnosti (1. 4. 1964) a které umožňuje soudu, aby zjevným nespravedlnostem zamezil a aby zastavil výkon rozhodnutí v mimořádných případech.
54. Hodnota právní jistoty oprávněného tedy není absolutní. Účelem § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je poskytnout obecným soudům možnost zvážit, zda mimořádné zájmy povinného na zastavení exekuce nepřevažují nad zachováním právní jistoty (legitimního očekávání) oprávněného.
55. V rámci poměřování zájmů oprávněného a povinného je pak třeba zvážit širokou škálu subjektivních i objektivních okolností relevantních pro zastavení exekuce. Takové okolnosti mohou vyplývat zejména z následujícího: 1. charakter hmotněprávního jednání účastníků (typicky jde např. o trestnou činnost, která vedla k získání exekučního titulu; zjevně nemravné jednání apod.); 2. procesní vývoj dané věci jak ve fázi nalézacího řízení, tak ve fázi řádných a mimořádných opravných prostředků (např. aktivita povinného v soudním řízení; procesní postup nalézacího soudu či šikanózní aktivita oprávněného); 3. postavení oprávněného a povinného (určitý aspekt může např. představovat výkon profesionální podnikatelské činnosti či naopak vystupování v pozici spotřebitele); 4. objektivní dopady zastavení výkonu rozhodnutí do sféry oprávněného a povinného; 5. události nezávislé na vůli účastníků řízení (kupříkladu zdravotní postižení, tragédie v rodině apod.); a 6. míra, kterou oprávněný a povinný "přispěli" k existenci jiného důvodu pro zastavení exekuce.
56. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že z povahy "otevřenosti" § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nelze taxativně vyjmenovat veškeré okolnosti, které je třeba při poměřování ústavnosti zásahu do legitimního očekávání oprávněného zkoumat, výše uvedené příklady nicméně můžou sloužit jako určitý návod pro obecné soudy, které aplikaci citovaného ustanovení musí zvážit.
57. V nyní projednávaném případě stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnici na základě pravomocného rozsudku nalézacího soudu zjevně vzniklo legitimní očekávání ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pro zvážení možnosti zastavení exekuce z "jiného důvodu" je však kromě toho nutné zohlednit následující specifické okolnosti.
58. Stěžovatelka byla v době pobytu v psychiatrické léčebně nezletilá a trpěla mentálním postižením. V průběhu nalézacího řízení byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a její opatrovnicí jí byla ustanovena matka.
59. Je zřejmé, že nalézací soud rozhodl o nároku vedlejší účastnice v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15, podle něhož jsou to výlučně zákonní zástupci, kteří mají povinnost uhradit regulační poplatek za hospitalizaci nezletilých pojištěnců. Je pravda, že citovaný nález byl vydaný ve fázi nalézacího řízení, nikoliv řízení exekučního, a že byl rovněž vydaný později než rozsudek nalézacího soudu v nyní projednávané věci. Je však třeba uvést, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15 nepředstavoval žádnou "revoluční" změnu judikatury. Ústavní soud v daném rozhodnutí pouze ústavně konformním způsobem vyložil § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění tak, jak byly povinny vyložit jej i obecné soudy podle čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Jinými slovy, výklad citovaného ustanovení provedený nalézacím soudem v případě stěžovatelky byl v rozporu s Úmluvou o právech dítěte již v době vydání rozsudku (před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15), neboť úhrada regulačního poplatku byla vymáhána od osoby, která byla v době vzniku povinnosti jeho úhrady nezletilá.
60. Právní závěr, že není v souladu s Úmluvou o právech dítěte, aby nezaplacení regulačního poplatku bylo vymáháno proti osobě, která v době vzniku povinnosti jeho úhrady byla nezletilá, je nutné vzít v úvahu i při posuzování aplikace § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu v exekučním řízení. Soudní rozhodnutí ukládající povinnost zaplatit regulační poplatek za hospitalizaci osobě, která v době hospitalizace byla nezletilá, vážně nemocná a objektivně zcela nezpůsobilá "dbát o svá práva", ukládá povinnost, která není v souladu s ústavním pořádkem. Uložení takové povinnosti proto představuje zásadní vadu exekučního titulu, jehož výkon by vedl ke zjevné nespravedlnosti a mířil by proti základním principům právního státu. S principy právního státu totiž přímo souvisí i to, jak se stát postará o své objektivně "slabé" občany, mezi které stěžovatelka nepochybně patřila a patří. Jen obtížně si lze představit slabšího účastníka soudního řízení, než byla stěžovatelka, která nemohla objektivně ovlivnit vývoj svého onemocnění, své rozumové schopnosti a způsob chování své zákonné zástupkyně, která se nestarala o její práva a neplnila své zákonné povinnosti.
61. Při posuzování existence zásadní vady exekučního titulu ve věci stěžovatelky měl krajský soud rovněž vzít v úvahu to, že stěžovatelka byla hospitalizována z důvodu své vážné psychické nemoci (středně-těžké mentální retardace; viz rozsudek č. j. 5 Nc 417/2010-44, str. 2), tedy zjevně nemohla ovlivnit, zda využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, a ani neměla reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci zaplatí její zákonná zástupkyně. Stěžovatelka byla v průběhu nalézacího řízení zbavena způsobilosti k právním úkonům, přičemž jediné, co nalézací soud v nalézacím řízení učinil, bylo, že matku stěžovatelky (jakožto opatrovnici) vyzval k vyjádření k žalobě ve lhůtě 10 dnů, ani nenařídil jednání ve věci, aby se například pokusil o smírné (a rozumné) vyřešení sporu. Byť matka stěžovatelky zůstala v průběhu řízení zcela nečinná a byť měla být právě ona pasivně legitimovanou v řízení o předmětné žalobě, nalézací soud se nezabýval ani potenciálním rozporem zájmů matky se zájmy stěžovatelky. Exekuční soudy přitom o těchto skutečnostech musely vědět, neboť vyplývaly z opakovaných podání opatrovníka stěžovatelky v exekučním řízení (viz bod 2 prvostupňového usnesení exekučního soudu) i ze samotného exekučního titulu.
62. Podle Ústavního soudu je z výše uvedených okolností zřejmé, že ochrana základních práv stěžovatelky byla v průběhu nalézacího řízení pouze iluzorní. Zásah do legitimního očekávání vedlejší účastnice je konečně ospravedlněn i skutečností, že vedlejší účastnice si při podání žaloby byla (nebo alespoň měla být) vědoma skutečnosti, že stěžovatelka byla v době hospitalizace nezletilá (viz návrh vedlejší účastnice na vydání elektronického platebního rozkazu v dané věci; č. l. 2 soudního spisu nalézacího soudu); zároveň vedlejší účastnici nic nebránilo vymáhat dlužnou částku po zákonné zástupkyni stěžovatelky.
63. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že nezvážil-li krajský soud žádným způsobem, že specifické okolnosti stěžovatelčina případu by vedly k tomu, že vymožení exekučního titulu by způsobilo zjevnou nespravedlnost, rezignoval na Ústavou mu svěřenou roli ochránce základních práv a svobod. Byť zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu představuje bezpochyby výjimku z pravidla, jejíž uplatnění bude ze své podstaty "nesystémové" z pohledu tradiční role exekučního soudu v exekučním řízení, je nutné "systémovost" takové výjimky spatřovat právě v ústavním pověření každého soudu chránit základní práva a svobody jednotlivců. I v exekučním řízení totiž musí soudy dbát, aby byla "zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků" (§ 1 občanského soudního řádu) a aby "práv nebylo zneužíváno" (§ 2 téhož zákona).
VIII. Závěr
64. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť dané usnesení je částečně nepřezkoumatelné, a protože v něm krajský soud ústavně konformním způsobem nevyložil § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
65. Ústavní soud proto stěžovatelce vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dalším řízení bude úkolem krajského soudu, aby aplikoval § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem a aby exekuci zastavil.
66. První akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení výše citované části bodu 18 čl. LXIV zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Druhý návrh stěžovatelky na prohlášení, že § 16a odst. 1 písm. f) zákona veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., bylo porušeno základní právo stěžovatelky, Ústavní soud odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
67. S ohledem na okolnosti projednávaného případu Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Hradci Králové povinnost k náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení před Ústavním soudem.
68. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není automatické, ale naopak výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a proto by vzhledem k okolnostem případu měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem [bod 80 nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)].
69. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud vydal soudní rozhodnutí, které vykazuje prvky svévole, protože žádným způsobem nevzal v úvahu specifické okolnosti případu stěžovatelky. Míra porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu je natolik intenzivní, že ospravedlňuje využití výše citovaného nákladového ustanovení zákona o Ústavním soudu.