40. Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě. Trestní soudy důsledně, podrobně a racionálně odůvodnily svá rozhodnutí o nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatele (srov. č. l. 62, 81 a 141-146 rozsudku krajského soudu a č. l. 66-69 rozsudku vrchního soudu). Jestliže stěžovatel specificky protestuje proti tomu, že nebyly provedeny důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že nebyl konečným příjemcem finančních prostředků, které u něj byly zajištěny (a spekuluje o tom, že měly být určeny k financování České strany sociálně demokratické), Ústavní soud odkazuje na č. l. 147-148 rozsudku krajského soudu. Zde bylo přiléhavě vysvětleno, že otázka, kdo měl být finálním příjemcem předmětných finančních prostředků, nemá žádnou relevanci z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku, za nějž byl stěžovatel uvedeným rozsudkem odsouzen. Ústavní soud s touto argumentací krajského soudu souhlasí a dodává, že na její platnosti a opodstatněnosti nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Ani u trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku, ani u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku (za něž byl odsouzen rozsudkem vrchního soudu) není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty rozhodující, zda daným činem má získat prospěch pachatel, anebo jiná osoba. Opatření prospěchu buď přímo pro pachatele, anebo pro jinou osobu totiž v kontextu skutkové podstaty uvedené v § 256 odst. 1 trestního zákoníku představuje zcela rovnocenné alternativy, tudíž z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin je zcela irelevantní, která z těchto alternativ je naplněna. Stejně tak uvedená otázka nemůže mít zásadní význam z hlediska ukládaného trestu. Ustanovení § 39 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) se sice skutečně vztahuje jen na případy, kdy pachatel získá majetkový prospěch pro sebe (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 600), tím však není vyloučeno, aby soud uložil sankci postihující majetek (např. peněžitý trest a trest propadnutí věci, jak tomu bylo v případě stěžovatele) i v jiných případech.
41. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na nichž trestní soudy vystavěly svůj závěr o vině stěžovatele ze spáchání výše uvedených trestných činů, Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy ve všech napadených rozhodnutích s patřičnou pozorností tato skutková zjištění odůvodnily, a to v návaznosti na provedené důkazy (viz výše). Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal žádný, natož extrémní rozpor, a nemá tak důvod, aby do uvedených skutkových zjištění zasahoval. To se týká i okolnosti, že stěžovatel znal skutečný obsah krabice od vína, ve které se nacházel úplatek, jenž přebíral. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel byl (společně s dalšími osobami) odsouzen za promyšlenou a připravenou trestnou činnost, která spočívala v manipulaci s veřejnými zakázkami, jež zahrnovala jednání s předem určenými subjekty, jejichž nabídka bude vybrána jako nejvýhodnější a "vítězná". Za to se mu mělo dostat úplatku. Jestliže tedy trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel dobře věděl, že v krabici od vína, kterou přebíral v době svého zadržení, se nachází úplatek, skutečně nejde o závěr, který by se jevil jako nelogický a Ústavní soud by byl oprávněn jej rozporovat.
42. Další zjevně neopodstatněná námitka stěžovatele se týká toho, že odvolací soud změnil ve vztahu ke stěžovateli i výrok o vině, přestože státní zástupce své odvolání směřoval pouze proti výroku o trestu. Jak již výstižně vysvětlil Nejvyšší soud na č. l. 115-116 svého usnesení, vrchní soud sice uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou trestných činů [konkrétně pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1, § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku], zatímco soud prvního stupně jej (ve vztahu ke stejnému skutku) uznal vinným ze spáchání pouze jednoho trestného činu [zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku], nicméně ve svém důsledku se jedná o mírnější, nikoli přísnější právní kvalifikaci. Trestný čin podle § 256 odst. 4 trestního zákoníku je totiž spojen se sazbou trestu odnětí svobody od tří do deseti let, trestný čin podle § 260 odst. 4 trestního zákoníku pak se sazbou od pěti do deseti let trestu odnětí svobody, zatímco za trestný čin podle § 331 odst. 4 trestního zákoníku stanoví zákon trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let. Je tedy zřejmé, že oba trestné činy, za které stěžovatele odsoudil vrchní soud, jsou mírnější než trestný čin, za nějž jej uznal vinným krajský soud. V konečném důsledku tak vrchní soud v otázce viny (ale i v otázce trestu, viz dále) nezhoršil postavení stěžovatele, ba právě naopak je zlepšil.
43. Ze stejného důvodu je nedůvodné stěžovatelovo tvrzení, že rozsudek vrchního soudu představuje tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť před jeho vydáním nebyl upozorněn na možnost překvalifikování stíhaného skutku na trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie. I v tomto ohledu odkazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně na č. l. 116-118. Nejvyšší soud zde správně vyložil, že v důsledku absence předchozího upozornění na možnost právní kvalifikace stíhaného skutku též podle § 260 trestního zákoníku nemohlo dojít k porušení ustanovení trestního řádu, neboť právní kvalifikace zvolená vrchním soudem byla mírnější než ta, kterou ve svém rozsudku použil krajský soud (viz výše). Nejvyšší soud dále upozornil na skutečnost, že odvolací soud vycházel při změně právní kvalifikace skutku zásadně ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, a právní kvalifikace, ke které odvolací soud přistoupil, byla již soudem prvního stupně použita vůči dalším spoluobviněným. Skutkové a právní závěry odvolacího soudu proto nebyly natolik odlišné, aby je stěžovatel nemohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předjímat. Nejvyšší soud navíc správně podotkl, že se veškerými námitkami stěžovatele směřujícími proti uvedené právní kvalifikaci zabýval v rámci dovolacího řízení, čímž zajistil, že došlo k přezkumu této stěžovatelem zpochybňované právní kvalifikace. Ústavní soud tyto úvahy považuje za racionální, a proto akceptuje i výsledný závěr Nejvyššího soudu, že rozsudek vrchního soudu nelze považovat ze tzv. překvapivé rozhodnutí a že právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces nebylo porušeno ani v tomto ohledu.
44. Nejvyšší soud adekvátně reagoval i na stěžovatelovy námitky týkající se naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku a výše potenciální škody na straně rozpočtu Evropské unie (srov. č. l. 99-100 a 121-123 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že za "nepravdivé doklady" ve smyslu § 260 odst. 1 trestního zákoníku je nepochybně třeba považovat i doklady vytvořené v rámci zakázkového řízení, jež je od samotného počátku zmanipulováno tak, aby v něm uspěl předem vybraný uchazeč, jak tomu bylo v případě trestné činnosti spáchané stěžovatelem a dalšími osobami. Akceptovat je třeba i výklad, podle kterého jednání stěžovatele splňovalo i znak "předložení" (uvedených nepravdivých dokladů), neboť právě stěžovatel byl osobou, jež celou trestnou činnost řídila, a bez jeho vědomí by k předložení dokladů (fakticky realizovaném dalšími osobami v rámci organizované skupiny) nemohlo dojít. Stěžovatel se navíc z pozice XXX podílel na rozhodování o veřejné zakázce a podepisoval s tím související významné listiny. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na zmíněnou argumentaci dovolacího soudu, kterou považuje za podrobnou a vyčerpávající.
45. Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani stěžovatelovým námitkám směřujícím proti uloženým trestům. V prvé řadě je třeba odmítnout jeho tvrzení, že odvolací soud uložil trest v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Trest uložený rozsudkem vrchního soudu je totiž celkově výrazně mírnější oproti trestu, který ve svém rozsudku vyměřil krajský soud (viz dále), a navíc státní zástupce se proti výroku o trestu krajského soudu odvolal, takže odvolací soud nebyl ohledně trestu uvedeným zákazem vůbec vázán (srov. § 259 odst. 4 trestního řádu).
46. Pokud jde o to, jak trestní soudy zhodnotily všechna relevantní kritéria pro uložení trestu a jak zdůvodnily stanovení druhu a výměry jednotlivých trestů, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
47. Jak uvedl vrchní soud na č. l. 92 svého rozsudku, stěžovatel byl (společně s dalšími osobami) odsouzen za závažnou trestnou činnost spočívající v předem připraveném, organizovaném a ziskuchtivém jednání spočívajícím ve spáchání více trestných činů, navíc se zapojením osob zastávajících významné funkce v rámci územní samosprávy. Jestliže vrchní soud uložil stěžovateli sedmiletý trest odnětí svobody, tedy trest v dolní polovině zákonné trestní sazby (stanovené v rozmezí od pěti do deseti let), nemohlo se tak stát bez toho, že by výrazným způsobem nepřihlédl k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele. Pokud stěžovatel ve snaze zpochybnit přiměřenost uloženého trestu připomíná mj. své společenské a politické aktivity, považuje to Ústavní soud za zcela nepřípadné, neboť stěžovatel předmětnou závažnou trestnou činnost páchal v postavení XXX, tedy svého politického postavení a vlivu zneužíval k vlastnímu obohacení.
48. Pokud jde o peněžitý trest, i v tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, který na č. l. 132-133 svého usnesení připustil, že výrok o uložení peněžitého trestu (obsažený v rozsudku vrchního soudu) by mohl být detailněji odůvodněn, nicméně že přesto je z něj patrné, jak odvolací soud dospěl k výsledné výměře tohoto trestu. Vrchní soud vyhodnotil povahu a závažnost spáchané trestné činnosti a na základě toho stanovil počet denních sazeb peněžitého trestu, načež výši denní sazby odvodil z majetkových poměrů stěžovatele, které byly předmětem zkoumání a objasňování již v řízení před soudem prvního stupně. Uložení peněžitého trestu nemohlo být ani v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, jak tvrdí stěžovatel, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, jak již bylo uvedeno, proti výroku o trestu obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně podával odvolání i státní zástupce, tudíž odvolací soud mohl uložený trest i zpřísnit. Za druhé a především, trest uložený odvolacím soudem byl při celkovém srovnání (které jediné hraje roli při posuzování zákazu reformationis in peius) jednoznačně mírnější než trest uložený soudem prvního stupně, neboť namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, trestu propadnutí majetku (postihujícímu majetek v rozsahu 13 678 300 Kč a 44 500 Euro) a trestu propadnutí věci (uloženými rozsudkem krajského soudu) odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, peněžitý trest v celkové výši 10 milionů Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti. Došlo tedy jak k redukci délky (přímého) nepodmíněného trestu odnětí svobody, tak i k redukci majetkového postihu stěžovatele. Blíže k tomu viz č. l. 133-136 usnesení Nejvyššího soudu.
d) K námitkám stěžovatele T. M.
49. Stěžovatel T. M. ve své ústavní stížnosti tvrdí (zkráceně řečeno), že provedené důkazy neprokazují nade vší pochybnost jeho vědomou účast na zmanipulované veřejné zakázce "Rekonstrukce zámku X", pouze využíval informací o tomto projektu, které se - podle jeho tvrzení - v té době již volně šířily, aby se připravil na budoucí hypotetickou zakázku. Ústavní soud však musí konstatovat, že tato jeho tvrzení jsou důsledkem selektivní a účelové prezentace provedených důkazů.
50. Ústavní soud odkazuje na č. l. 81-83 rozsudku vrchního soudu, kde byly přehledně shrnuty podstatné části výpovědí řady svědků (nikoli jen výpovědi svědků K. a N., jak zmiňuje stěžovatel), jimiž byl prokazován mj. právě stěžovatelův podíl na předmětné trestné činnosti. Z těchto svědeckých výpovědí vyplynulo, že se stěžovatel podílel na tvorbě části dokumentace k výběrovému řízení, byl dokonce účasten i na jednání Regionálního operačního programu Střední Čechy jako osoba vystupující za krajský úřad, a věděl o uvedené veřejné zakázce ještě před jejím zveřejněním. Jinak řečeno, stěžovatel se v rámci organizované skupiny zapojil do manipulace veřejné zakázky "Rekonstrukce zámku X", z čehož v měla profitovat firma Y, za kterou jednal jako obchodní ředitel.
51. V této souvislosti nemůže Ústavní soud přehlédnout, že stěžovatel sice popírá svůj podíl na vytvoření dokumentace k výběrovému řízení, avšak nenabízí žádné konkrétní argumenty, jež by zásadním způsobem zpochybňovaly tuto část svědecké výpovědi N. a dalších osob, popř. by dokládaly, že uvedený závěr svědčí o libovůli trestních soudů při hodnocení provedených důkazů. I proto Ústavní soud akceptuje závěr vrchního soudu, že uvedenými svědeckými výpověďmi bylo obhajoba stěžovatele spolehlivě vyvrácena.
52. Ústavní soud závěrem uvádí, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nemohlo dojít ani v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti v neprospěch obžalovaných v průběhu řízení. Stávající trestní řád ministra spravedlnosti opravňuje, aby podal uvedený mimořádný opravný prostředek i v neprospěch obžalovaného, přičemž důsledkem může být v takovém případě (pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že byla stížnost pro porušení zákona podána oprávněně) maximálně tzv. akademický výrok, že došlo k porušení zákona (srov. § 266, § 268 odst. 1 a § 269 trestního řádu). V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 2285/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelových spoluobžalovaných spojená s návrhem na zrušení hlavy osmnácté trestního řádu (tedy právě právní úpravy stížnosti pro porušení zákona).
VI. Závěr
53. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. V části směřující proti dříve zrušenému rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu k projednání příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele T. M. na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu