43. Požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu jeden ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů, vyloučit libovůli a zajistit legitimitu soudního rozhodnutí zejména v očích účastníků soudního řízení. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla též protiústavnost [za všechny nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16 (N 186/91 SbNU 303)]. Obecné soudy by se měly mimo jiné adekvátně a logicky vypořádat s argumentací uplatněnou účastníky řízení [např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Požadavek směřuje k přiměřeně dostatečné míře odůvodnění, rozsah povinnosti se bude měnit podle povahy rozhodnutí a má být posuzován individuálně dle okolností každé věci, nemůže být vykládán způsobem vyžadujícím odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. rozhodnutí ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 3080/20).
44. Posuzovat naplnění požadované šíře a hloubky odůvodnění dle okolností případu však z podstaty věci není možné v situaci, kdy rozhodnutí není odůvodněno vůbec. Jinak vyjádřeno, jestliže určité rozhodnutí odůvodnění postrádá, nese to s sebou nenaplnění pozitivních dopadů povinnosti odůvodňovat na soudní řízení a důsledkem pravidelně bude porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud mimochodem v tomto směru došel k závěru, že pohnutky pro své rozhodnutí by alespoň stručně soud měl předestřít i v případech, kdy jej zákon takové povinnosti výslovně zbavuje [viz ústavně konformní výklad § 169 odst. 2 o. s. ř. v nálezu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121)].
45. Předestřená východiska se vztahují na odůvodnění soudních rozhodnutí. Obdobné požadavky však ustáleně kladou správní soudy na odůvodnění rozhodnutí ze strany správních orgánů, Nejvyšší správní soud v tomto směru výstižně shrnul: "Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů" (rozsudek ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 As 37/2006-63). Ústavní soud se k vymezení těchto nároků na odůvodňování správních rozhodnutí bezvýhradně hlásí.
Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
46. Napadená rozhodnutí ČTÚ jakékoliv odůvodnění postrádají. V ústavněprávním přezkumu proto nemohou obstát.
47. Nepřijatelný postup ČTÚ je obtížně pochopitelný tím spíše, že ustanovení § 129 odst. 3 ZEK, tvořící zákonný základ pro vydání daných rozhodnutí, opravňuje ČTÚ odložit splatnost vyúčtování pouze "v odůvodněných případech". Názornější "nápovědu" zákonodárce použít nemohl. Navíc stěžovatelka reagovala na žádost zákaznice podrobným vyjádřením obsahujícím řadu důvodů proti odložení splatnosti vyúčtování. "Adekvátního a logického" vypořádání její argumentace se však stěžovatelce od ČTÚ, eufemisticky vyjádřeno, vskutku nedostalo.
48. Obě rozhodnutí ČTÚ byla sice procesního charakteru, to ale neznamená, že by jimi nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky (jak chybně tvrdily v napadených usneseních i civilní soudy). Naopak, stěžovatelka přesvědčivě vykresluje, jak rozhodnutí o odložení splatnosti vyúčtování ze své podstaty zasahuje do majetkových práv poskytovatele telekomunikačních služeb od počátku (otázka úroků atd.), s prodlužujícím se trváním správního řízení ve věci samé se závažnost zásahu prohlubuje. Jestliže je navíc případ doprovázen dalšími nepříznivými okolnostmi, může se obdobně jako v případě stěžovatelky stát, že případný konečný úspěch v řízení může mít pouze symbolický charakter. Odůvodnění rozhodnutí o odložení námitek dle § 129 odst. 3 ZEK tak má zásadní význam též z materiálního hlediska.
49. ČTÚ ve vyjádření Ústavnímu soudu odkazuje na odborný komentář k ZEK, dle kterého má být při odložení splatnosti vyúčtování rozhodnuto "zejména s ohledem na osobní či sociální poměry navrhovatele" (CHUDOMELOVÁ, Zuzana a kol. Zákon o elektronických komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 436). Následně (krátce) vysvětluje, že právě tuto situaci shledal u zákaznice, neboť "cena za služby v řádech milionů Kč mohla negativně (až likvidačním způsobem) zasáhnout majetkové poměry vedlejšího účastníka (pozn. Ústavního soudu: zákaznice)". Pokus o ex post odůvodnění by samozřejmě nemohl napravit předchozí vadu rozhodnutí, i tak ale překvapuje jeho malá přesvědčivost. Je otázkou, zda v souvislosti s obchodní společností vůbec můžeme v návaznosti na citovaný komentář hovořit o osobních nebo sociálních poměrech, ČTÚ však o majetkových poměrech zákaznice beztak nic neuvádí. Především se ale Ústavní soud domnívá, že v řízení existovalo řešení, které by lépe ochránilo ústavně zaručená práva stěžovatelky. Spor mezi zákaznicí a stěžovatelkou spočíval v tom, zda má zákaznice platit za služby podle zvýhodněného či standardního ceníku. ČTÚ tedy nemusela odkládat platby přinejmenším ve výši částky založené na původních (zvýhodněných) smlouvách. Chybějící odůvodnění samozřejmě brání seznat, proč tuto variantu ČTÚ nezvolil.
VI. Závěr
50. Stěžovatelka se obrátila na civilní soudy, aby ochránily její základní práva údajně porušená rozhodnutími ČTÚ. Civilní soudy se odmítly žalobou stěžovatelky zabývat pro vlastní nepříslušnost. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by uvedený závěr civilních soudů byl sám o sobě protiústavní. Civilní soudy ovšem zároveň stěžovatelku nepoučily, že k její žalobě jsou v souladu s ustálenou judikaturou zvláštního senátu i správních soudů příslušné právě správní soudy. Tím porušily základní práva stěžovatelky, konkrétně jí znemožnily uplatnit její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
51. Stěžovatelka napadla ústavní stížností též původní rozhodnutí ČTÚ. Ústavní soud by standardně uplatnil zdrženlivý přístup a ponechal přezkum zákonnosti daných rozhodnutí na obecných soudech, k čemuž výše uvedeným zásahem otevřel cestu. Z důvodu procesní ekonomie však přistoupil k jejich zrušení. Zaprvé zohlednil specifickou situaci, kdy řízení ve věci samé (o námitkách zákaznice proti reklamaci) před ČTÚ je již ukončeno, zadruhé rozhodnutí ČTÚ trpí natolik zjevnými vadami ústavněprávního charakteru, že by beztak nemohla v přezkumu správních soudů nikdy obstát.
52. Ústavní soud s ohledem na uvedené vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená usnesení obecných soudů a rozhodnutí ČTÚ zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona].