43. Účelem pravidel upravujících překážku litispendence uvedených v článku 19 Nařízení je zamezit souběžným řízením před soudy různých členských států a rozporům v rozhodnutích, které by z nich mohly vyplynout; v tomto smyslu má úprava zavést jasný a účinný mechanismus, který je založený na chronologickém pořadí, v němž byla řízení u soudů zahájena (viz body 29-30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-489/14 A proti B). Předmětná úprava je tak vyjádřením principu prior tempore, potior iure (tj. "dřívější časem, silnější právem"). Cílem unijní úpravy je zavést jednoduchá, jasná a předvídatelná pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti, která by zabránila vedení dlouhých a nákladných sporů ohledně vhodnosti a lepší vybavenosti fóra v rámci Evropské unie.
44. Je nutné zdůraznit, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení, tzn. pravidla o přerušení a případném prohlášení nepřípustnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je rozhodnutím prvního soudu vázán a nesmí žádným způsobem přezkoumávat jeho správnost či zákonnost (srov. MAGNUS, U. a MANKOWSKI, P. Brussels IIbis - Commentary. Cologne: Otto Schmidt, 2017, s. 238-269). Jinými slovy, soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, se nesmí chovat jako "odvolací soud" ve vztahu k soudu, který zahájil řízení jako první. Naopak "druhý soud" musí podle pravidel Nařízení přijmout závěry "prvního soudu" ohledně obvyklého bydliště dítěte.
45. Konečně je třeba poukázat na pravidla uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Podle čl. 21 Nařízení jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě (ve věcech rodičovské zodpovědnosti) v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení; kterákoliv dotčená osoba může požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státu. Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se v souladu s čl. 23 Nařízení neuzná mimo jiné pro rozpor s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu, v němž je o uznání žádáno, jestliže bylo rozhodnutí, s výjimkou naléhavých případů, vydáno, aniž mohlo dítě využít práva být vyslechnuto, či pro neslučitelnost s jiným rozhodnutím (viz výslovné znění uvedeného článku).
46. Důvody, pro které lze odmítnout uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí být vykládány restriktivně, neboť představují překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů uvedeného nařízení - unijního systému založeného na zásadě vzájemné důvěry. Použití ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 23 písm. a) Nařízení přichází v úvahu pouze v případě, že by s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nepřijatelným způsobem narušovalo právní řád členského státu, v němž se o uznání žádá, neboť by byla dotčena nějaká základní zásada; takový zásah by musel představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní (viz bod 39 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 11. 2015 ve věci C-455/15 PPU P proti Q). Je však nutné zdůraznit, že podle čl. 24 nařízení Brusel II bis nesmí být přezkoumávána příslušnost soudu členského státu původu; hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 23 písm. a) Nařízení tak nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14 Nařízení. Aby byl zároveň respektován zákaz přezkoumávání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě ve věci samé, stanovený v čl. 26 Nařízení, musel by zásah představovat - s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte - zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní (viz bod 44 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 7. 2015 ve věci C-681/13 Diageo Brands). Soud státu, v němž se o uznání žádá, však nemůže odmítnout uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě pouze z toho důvodu, že má za to, že v tomto rozhodnutí bylo vnitrostátní právo nebo unijní právo použito nesprávně (viz bod 46 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 11. 2015 ve věci C-455/15 PPU P proti Q).
IX. 2 Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
47. Jak vyplývá ze shora popsaného procesního vývoje (body 2-11), ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezletilému byla zahájena paralelní řízení u obecných soudů v Itálii i České republice - takový stav je z hlediska předvídatelnosti, funkčnosti unijního justičního prostoru, a zejména předního zájmu dítěte nežádoucí. Jak je patrné ze všech rozhodnutí, italské opatrovnické soudy a české obecné soudy měly od počátku "sporu" diametrálně odlišné názory ohledně obvyklého bydliště nezletilého.
48. V projednávané věci je zásadní, že nalézací soud usnesením č. j. 40 Nc 11/2014-111 ze dne 9. 4. 2015 řízení ve věci návrhu matky přerušil. Nalézací soud, jakožto soud, u něhož bylo řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezletilému zahájeno později, tedy učinil "první krok" v souladu s čl. 19 odst. 2 Nařízení. Soud pro nezletilé v Terstu dne 15. 6. 2016 rozhodnutím sp. zn. 54/2014 RGAC, č. 996/16, bezpochyby stanovil svoji příslušnost pro řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 8 nařízení Brusel II bis. Jak vyplývá ze spisu, český nalézací soud byl na předmětné rozhodnutí upozorněn ÚMPOD, nicméně svoji nepříslušnost podle čl. 19 odst. 3 Nařízení neprohlásil, v řízení pokračoval a vydal v něm meritorní rozhodnutí.
49. Ústavní soud dospěl k závěru, že právě uvedený postup nalézacího soudu z ústavněprávního hlediska neobstojí. Byť stěžovatel námitku litispendence vznášel od počátku řízení ve věci a byť byl nalézací soud povinen postupovat podle čl. 19 odst. 3 Nařízení, v průběhu řízení ani v konečném rozsudku ve věci nalézací soud žádným způsobem neobjasnil, proč nepostupoval podle daného mandatorního pravidla.
50. V bodě 24 napadeného rozsudku nalézací soud uvedl, že "vycházeje analogicky [...] s přihlédnutím k písm. b) až f) čl. 23 Nařízení", nelze rozhodnutí italského soudu ve věci uznat pro rozpor s veřejným pořádkem a pro ohrožení nejlepšího zájmu dítěte. Uvedený závěr neobstojí z několika důvodů.
51. Z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, zda měl nalézací soud řízení před italskými soudy za skončené, či nikoliv. Fáze uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu může nastat teprve tehdy, je-li příslušné řízení ve věci rodičovské odpovědnosti pravomocně skončeno. Nalézací soud v bodě 2 napadeného rozsudku uvedl, že řízení před italskými soudy nebylo "dosud skončeno". Měl-li však nalézací soud v době rozhodnutí za to, že řízení před italskými soudy stále probíhá, nemohl rozhodovat o uznání či neuznání předmětných rozhodnutí, naopak měl prohlásit podle čl. 19 odst. 3 Nařízení svoji nepříslušnost a řízení zastavit.
52. I pokud by měl nalézací soud řízení před italskými soudy již za skončené, nelze jeho postup považovat za souladný s právem EU ani s ústavním pořádkem. Nalézací soud v rozporu s čl. 19 odst. 3 Nařízení neprohlásil svoji nepříslušnost poté, co se v červnu 2016 dozvěděl o rozhodnutí italského soudu v Terstu ze dne 15. 6. 2016, kterým daný soud rozhodl o své příslušnosti pro rozhodnutí ve věci ve smyslu čl. 8 Nařízení. Namísto toho nalézací soud "vyčkal" na vydání meritorního rozhodnutí italskými soudy, aby je mohl následně "věcně" přezkoumat; nadto svoje rozhodnutí o neuznání italských rozhodnutí neodůvodnil řádně. Nalézací soud totiž v odůvodnění rozhodnutí odpovídajícím způsobem neidentifikoval důvod uvedený v čl. 23 Nařízení, na základě kterého italská rozhodnutí neuznal. Jak je uvedeno výše, neuznání rozhodnutí jiného členského státu představuje výjimku z pravidla a takový krok je třeba pečlivě odůvodnit.
53. Obdobně neobstojí odůvodnění odvolacího soudu. Ani odvolací soud se ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezabýval tím, proč nebylo opatrovnické řízení zastaveno pro překážku litispendence podle čl. 19 odst. 3 Nařízení. Jak je uvedeno výše (bod 11), odvolací soud k námitce stěžovatele uvedl, že "rozsudek italského soudu sice platí, nicméně obvyklý pobyt nezletilého sám o sobě nijak nezakládá" a že "[r]ozhodnutí italského soudu, které dosud není v celém rozsahu pravomocné, je třeba respektovat". Taková argumentace je však v protikladu se závěry nalézacího soudu o neuznání rozhodnutí italských soudů pro rozpor s veřejným pořádkem a zájmem nezletilého. Zároveň odkaz odvolacího soudu na čl. 10 Nařízení se v daném ohledu míjí podstatou věci. K posouzení naplnění podmínek příslušnosti podle čl. 10 Nařízení a skutečnosti, zda jde o případ neoprávněného odebrání, byl kompetentní italský soud, který zahájil řízení jako první. Svým postupem odvolací soud zpochybnil posouzení příslušnosti italským soudem tak, jak je provedl dne 15. 6. 2016, a neoprávněně se choval jako "odvolací soud" vůči Soudu pro nezletilé v Terstu.
54. Z napadených rozhodnutí českých obecných soudů je zřejmé, že nesouhlasí se způsobem, jakým italské soudy posoudily otázku své příslušnosti ve smyslu čl. 8 a násl. nařízení Brusel II bis. V tomto ohledu je nicméně nutné dát za pravdu ÚMPOD (viz bod 21), že, byť třeba s nelibostí, české obecné soudy měly rozhodnutí italských soudů o příslušnosti pro rozhodnutí ve věci respektovat. Soud členského státu, který ve věci zahájil řízení jako první, má prioritu v učinění závazného názoru na to, kde se nachází místo obvyklého bydliště dítěte, a jeho rozhodnutí nelze podle čl. 24 Nařízení přezkoumávat; hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 23 písm. a) Nařízení přitom nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.
55. Ústavní soud rozumí snaze obecných soudů rozhodnout v nejlepším zájmu dítěte. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že v rozhodnutích týkajících se dětí musí být prvořadý jejich nejlepší zájem, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 134). Obdobně Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy v tom, že ve věcech týkajících se nezletilých musí soudy postupovat bezodkladně, protože plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, který s ním nežije [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2009 ve věci R. R. proti Rumunsku (č. 1), č. stížnosti 1188/05, § 171]. V nejlepším zájmu dítěte však není, aby existovala dvě protichůdná rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti a aby nebylo postaveno najisto, které z nich má přednost. Obecné soudy proto musí nejlepší zájem dítěte zohlednit zákonným způsobem a v rámci svých pravomocí tak, aby byla funkčnost společného justičního prostoru členských států Evropské unie zachována, což ostatně bude ku prospěchu a k právní jistotě nezletilého, otce i matky.
56. Jelikož se obecné soudy nevypořádaly žádným způsobem s námitkou stěžovatele ohledně překážky litispendence a pominuly zároveň imperativní pravidlo čl. 19 odst. 3 Nařízení, postupovaly svévolně a zatížily svoje rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
57. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že z předložených vyjádření vyplývá, že Nejvyšší kasační soud v Římě dovolání stěžovatele usnesením ze dne 7. 6. 2019 zamítl. Je-li tato informace pravdivá, je nutné považovat opatrovnické řízení před italskými soudy za skončené. Aby překážka litispendence v této situaci existovala, je nutno, aby zahájená řízení probíhala souběžně u soudů různých členských států (viz bod 37 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-489/14 A proti B). V opačném případě čl. 19 odst. 3 Nařízení již nelze aplikovat a posouzení konečného rozhodnutí ve věci je třeba provést podle pravidel uznání a výkonu podle čl. 21 a násl. nařízení Brusel II bis.
58. Ústavnímu soudu zároveň neuniklo, že vedlejší účastnice se po vydání meritorních rozhodnutí italskými soudy domáhala podáním ze dne 30. 10. 2017 (doplněným do protokolu dne 21. 12. 2017), aby jí byla navrácena rodičovská odpovědnost a aby byl nezletilý svěřen do její péče.
59. Obecné soudy budou v dalším řízení předně muset posoudit, zda mohou být předmětná meritorní rozhodnutí italských soudů uznána (k tomu viz zejména bod 46). V případě, že tomu tak nebude, mohou nadále rozhodnout o původním návrhu stěžovatelky ze dne 18. 2. 2014. V případě, že nebude dán důvod pro neuznání italských rozhodnutí, budou se muset obecné soudy dále zabývat pozdějším návrhem matky (ze dne 30. 10. 2017) a zkoumat, zda v důsledku běhu času neexistují takové skutečnosti, resp. zda se nezměnily poměry tak, že je nutné znovu rozhodnout ve věci rodičovské odpovědnosti (srov. § 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních). Rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti (včetně rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti) totiž není v čase absolutně neměnné, a proto je nutné existenci překážky věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) zkoumat právě s ohledem na změnu poměrů a vznik nových okolností. S právě uvedeným postupem počítají mimo jiné i samotná meritorní rozhodnutí italských soudů (viz bod 8). V každém případě se obecné soudy musí ústavně konformním způsobem vypořádat s existencí rozhodnutí italských soudů ve věci samé, tj. musí se znovu vypořádat s otázkou res iudicata.
X. Závěr
60. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s pravidly pro určení mezinárodní příslušnosti stanovenými v nařízení Brusel II bis a v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a 4 Ústavy, a porušily tak právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
61. Jelikož Ústavní soud z výše vyložených důvodů napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, nezabýval se již dále dílčí námitkou stěžovatele, že nalézací soud dosud nerozhodl o jeho návrhu ze dne 23. 7. 2014 na výkon rozhodnutí italského Soudu pro nezletilé v Terstu sp. zn. 54/2014 RGAC, č. 598/14; v této části by ostatně musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků.