36. Smysl a účel ustanovení zákoníku práce vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, mezi které patří (mimo jiné) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, spravedlivé odměňování zaměstnance, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace [srov. § 1a odst. 1 písm. a), c), a e) zák. práce]. Dle § 1a odst. 2 zák. práce pak zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Také dle § 16 odst. 1 zák. práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Ani od těchto základních zásad pracovněprávní vztahů přitom při výkladu § 110 odst. 1 zák. práce nelze odhlížet. Poukazuje-li stěžovatel na to, že otázkou výkladu provedeného Nejvyšším soudem neměl být pojem "stejná práce", ale pojem "stejná mzda", lze uvést, že mzda je v § 109 odst. 2 zák. práce definována jako peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnanci za práci, které se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); což jsou v zásadě shodná kritéria, dle kterých se podle § 110 odst. 2 zák. práce posuzuje také to, zda jde o stejnou práci.
37. Jak uvedl již Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, současná zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná. Dle § 110 odst. 1 zák. práce přísluší za stejnou práci všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Dle § 110 odst. 2 zák. práce se stejnou prací rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce, přičemž od shodných kritérií se dle § 109 odst. 4 zák. práce odvíjí také výše poskytované mzdy. Odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů či rozdílná výše nezbytných životních nákladů přitom dle zákonné úpravy nejsou zařazeny pod kritéria sloužící ke srovnávání "stejné práce" dvou zaměstnanců či "stejné mzdy" dvou zaměstnanců, když nejen že nejsou mezi kritérii výslovně zmíněny, ale nelze je podřadit ani pod kritérium pracovních podmínek, neboť ty se dle výčtu obsaženého v § 110 odst. 4 zák. práce týkají interních podmínek, za nichž je práce vykonávána (tj. obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a rizikovosti pracovního prostředí).
38. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že při výkladu § 110 zák. práce měly obecné soudy zohlednit také konkrétní socioekonomické podmínky a nezbytné životní náklady v jednotlivých regionech České republiky, neuvádí, jakým způsobem by toto zohledňování mělo probíhat (resp. jakým způsobem k němu coby zaměstnavatel s celostátní působností přistupuje) a nijak nepřibližuje, které všechny konkrétní okolnosti a jakým způsobem má v tomto směru mzda reflektovat (aby to bylo pro zaměstnance odvádějící totožnou práci pro zaměstnavatele působícího ve více regionech skutečně spravedlivé a vzájemně snadno porovnatelné, a aby tak bylo respektováno základní východisko rovného zacházení se všemi zaměstnanci).
39. Dle stěžovatele je "aplikace nominální mzdy iracionální, když ve výsledku zakládá mezi zaměstnanci v různých regionech nerovnost". V této souvislosti lze však poukázat na širší okolnosti případu, který byl obecnými soudy posuzován. Mezi účastníky nebylo sporné, že mzda zaměstnanců v Praze byla na dané pracovní pozici vyšší než mzda zaměstnanců v Olomouci. Současně však také mzda zaměstnance v Olomouci byla shodná se mzdou zaměstnance na stejné pracovní pozici v Brně (což dle obvodním soudem provedené rekapitulace dokazování vyplývá ze mzdových výměrů a vyjádření jednoho ze zaměstnanců, kterému byla po přechodu z Prahy do Brna snížena mzda na úroveň zaměstnanců v Olomouci, jakož i z "tabulky rozdílů mzdy pro Prahu a Brno", dle které jsou rozdíly ve mzdě shodné s tvrzenými rozdíly ve mzdě mezi Prahou a Olomoucí). Dle rozsudku obvodního soudu nebylo mezi účastníky sporu o tom, že "řidiči v tarifním stupni pět v Praze měli vyšší mzdu než řidiči pracující mimo Prahu" (viz s. 3 rozsudku). Z rekapitulace obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu (viz s. 5 rozsudku) pak vyplývá, že řidiči zařazení v tarifním stupni pět byli "v Praze odměňování vyššími částkami než řidiči mimo Prahu (než v dalších 7 SPU)", a dle vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání se stěžovatel "dopouští nerovného a nespravedlivého odměňování zaměstnanců za stejnou práci na všech pracovištích mimo Prahu, zohledňuje-li úroveň reálných mezd jen u zaměstnanců v Praze". Taktéž argumentace stěžovatele v průběhu řízení před obecnými soudy (a ostatně i v ústavní stížnosti) kromě tvrzené vyšší náročnosti práce na dané pozici v Praze spočívala právě v tom, že nezbytné životní náklady "jsou, jak obecně známo, v Praze a přilehlém okolí výrazně vyšší než ve zbývajících regionech České republiky".
40. Jestliže stěžovatel do nastavení mezd nijak nepromítá (nebo to alespoň v rámci řízení netvrdil) skutečnost, že socioekonomické podmínky a nezbytné životní náklady se určitým způsobem liší i mezi jinými regiony v České republice (resp. i mezi dalšími sběrnými přepravními uzly), nemůže jeho argumentace založená na nutnosti zohledňování reálné výše mezd obstát (byť je třeba bez provedení dalšího dokazování při takovémto zobecnění připustit, že při srovnání jiných sběrných přepravních uzlů by práce řidičů ve stejném tarifním stupni nemusela vykazovat stejnou náročnost a rozdíl ve mzdě by tak bylo možné zdůvodnit právě tím, že se nejedná o stejnou práci).
41. Jinými slovy, přestože se stěžovatel zjištěné rozdíly ve mzdách zaměstnanců na stejné pracovní pozici vykonávajících práci stejné náročnosti snaží zdůvodnit určitými objektivními nerovnostmi spojenými s vnějšími okolnostmi (rozdíly v nezbytných životních nákladech), nečiní tak důsledně. Jen stěží lze přitom učinit závěr, že nezbytné životní náklady jsou výrazně vyšší pouze "v Praze a přilehlém okolí", zatímco mimo Prahu jsou homogenní veličinou. Ani při porovnání Brna a Olomouce se např. náklady na pořízení bydlení zcela shodovat nebudou a mezi jinými krajskými městy bude tento rozdíly ještě podstatně výraznější.
42. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že nárok vedlejšího účastníka uplatněný žalobou je po právu, protože zásada rovného zacházení při stanovení jeho mzdy nebyla dodržena, neboť stěžovatel neprokázal, že by práce v Praze oproti práci na shodné pracovní pozici v Olomouci byla náročnější (nebyla stejná) a současně vzhledem k zákonné úpravě nebylo možné přisvědčit jeho argumentaci, že rozdílná nominální výše mzdy konkrétního zaměstnance je zdůvodnitelná rozdílem v reálné výši mezd, přičemž své závěry opřely o přiléhavou a srozumitelnou argumentaci, Ústavní soud to považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo. Jelikož z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadená rozhodnutí i výklad právní úpravy provedený obecnými soudy v daném konkrétním případě označit za ústavně konformní, jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
43. Na základě výše uvedeného pak nelze přisvědčit ani názoru stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva podnikat (čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny), když stěžovatel navíc v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje, jakým způsobem by právě k těmto zásahům mělo dojít. Domáhal-li se stěžovatel vyslovení toho, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), je třeba poukázat na to, že dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelům však nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob, jelikož podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není. Zásah do tohoto práva tak byl v případě stěžovatele pojmově vyloučen.
44. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozlišování výše mezd zaměstnanců v závislosti na regionu (zohlednění reálné mzdy) není ve státech Evropské unie ničím mimořádným. Poukazuje-li na to, že "v Německu tak mají odlišnou výši minimální mzdy pro spolkové země patřící do západního Německa, pro Berlín a pro spolkové země v rámci bývalého východního Německa", nejde o poznámku, která by jeho argumentaci podporovala, neboť ani výše základní minimální mzdy se v České republice mezi jednotlivými regiony nijak neliší, přičemž nejde o skutečnost, která by byla jakkoliv zpochybňována. Sama skutečnost, že v některých evropských zemích k rozdílnému odměňování odrážejícímu regionální rozdíly dochází (na kterou bez citace konkrétních pramenů poukazuje ve svém vyjádření především Hospodářská komora České republiky), nikterak nereflektuje případné rozdílnosti národních právních úprav (zda se zásada "za stejnou práci stejnou odměnu" vztahuje jen k odměnám mužů a žen nebo všech zaměstnanců, zda pro všechny zaměstnance vyplývá přímo ze zákona nebo byla dovozena judikaturou, zda je možnost rozdílného odměňování v závislosti na místě výkonu práce přímo zakotvena v zákoně, atd.), úpravu pracovněprávních vztahů kolektivními smlouvami a především výslovnou zákonnou úpravu obsaženou v § 110 zákoníku práce.
45. Ústavní soud si je samozřejmě vědom náhledu na věc ze strany podnikatelských subjektů i situace na trhu práce, na které stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukazuje, nicméně reflektovat fungování trhu práce a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony (a rozdíly v reálné výši mezd) je v prvé řadě úkolem zákonodárce, a nikoliv úkolem obecných soudů či Ústavního soudu, kterému nepřísluší plnit funkci pozitivního zákonodárce a právní úpravu dotvářet či vykládat způsobem, který se od samotného textu zákona (i jeho smyslu) odlišuje (jakkoliv rozumnými úmysly by zde mohl být veden). Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.
46. Protože Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu