6. Další neopomenutelnou otázku představuje skutečnost, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v práva těmito akty nabytá. Současně považuji za důležité mít (v souzené věci) na zřeteli i specifické, zejména restituční a privatizační okolnosti. Návazně na přezkum použití tzv. blokačního ustanovení je proto nutné (a to obdobně jako v nálezu Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 2707/18) se zabývat možným způsobením nové křivdy při deklaraci údajného restitučního nároku oprávněné osoby. S přihlédnutím k bodu 34 odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 9/07připomínám skutečnost, že i při tvorbě předpisů zmírňujících některé majetkové křivdy platí obecné omezení dané jak faktickým stavem dotčených věcí, tak povinností minimalizace újmy na základních právech nebo jiných právem chráněných zájmech. Tedy předcházení vzniku nových majetkových křivd u osob odlišných od státu, které dotčené nemovitosti eventuálně nabyly v dobré víře v mezidobí po protiprávním zásahu státu. V citovaném nálezu Ústavní soud vyslovil i později následovaný názor, že relevantní podstatou legitimního očekávání "je majetkový zájem, který spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (i čl. 11 odst. 1 Listiny). Pojem ‚majetek' obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Může zahrnovat jak ‚existující majetek', tak různé majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším ‚legitimní očekávání' dosáhnout účinného užívání vlastnického práva. Předmětem ochrany podle zmíněného článku je tedy nejen nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku. Ústředním pravidlem při zvažování aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je ohled na konkrétní a individuální okolnosti případu, které ve svém souhrnu měly založit majetkový zájem chráněný čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [Iatridis proti Řecku [GC], rozsudek ze dne 25. března 1999, č. 31107/96, odst. 54, ECHR 1999-II; Beyeler proti Itálii [GC], ze dne 5. ledna 2000, č. 33202/96, odst. 100, ECHR 2000-I; Broniowski proti Polsku [GC], ze dne 22. června 2004 č. 31443/96, odst. 129, ECHR 2004-V; Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [GC], ze dne 11. ledna 2007, č. 73049/01, odst. 63].". Nelze si nevšimnout, že (a to právě v souvislosti s dalšími pochybeními obecných soudů zkoumanými v souzené věci) tyto základní požadavky pro identifikaci legitimního očekávání stěžovatelky byly splněny. A to tím spíše, vystupuje-li z ochrany legitimního očekávání zřetelně do popředí očekávání založené individuálním právním aktem státu (viz nálezysp. zn. Pl. ÚS 50/04neboPl. ÚS 2/02).
7. Nelze také přehlédnout nálezsp. zn. I. ÚS 2216/09, jehož ratio decidendi, týkající se principu důvěry občanů v rozhodovací činnost orgánů státu v kontextu tzv. velké privatizace, lze vztáhnout na souzenou věc. Schválil-li privatizaci orgán státu, je se zřetelem k tomuto principu nepřiměřeným závěr, podle něhož by tyto nemovitosti měly být státu navráceny, kdy připomínám body 23. a 27. citovaného nálezu: "Závěry obecných soudů nelze s ohledem na výše předestřený princip presumpce správnosti rozhodovací činnosti orgánů státu považovat za přijatelné. Výklad přijatý napadenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelky (resp. její právní předchůdce) staví do pozice, která předpokládá, že by měly od počátku privatizačního vztahu zpochybňovat platnost a správnost rozhodnutí státu, která přijal [...]. Kritériem pro posouzení charakteru právního vztahu, v němž vystupuje na jedné straně stát (státní orgány), nemůže být pouze povaha dílčího, konkrétního právního úkonu (kupní smlouva či smlouva o prodeji podniku), nýbrž povaha tohoto právního vztahu v jeho ucelené, komplexní podobě (tzv. velká privatizace) a především postavení a působení státu v jeho rámci (viz nezbytný proces schvalování privatizačního projektu v rámci tzv. velké privatizace ze strany vrchnostenských orgánů státu". Nelze proto ani pominout vnější stránku věci; že listiny, jež byly předměty stěžejních důkazů, byly schváleny rozhodnutím státního orgánu. V tom případě měly vzít soudy v potaz i princip důvěry v akty orgánů veřejné moci. Tento vzájemný vztah měl být v intencích stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na soudní ochranu náležitě posouzen, a to také v kontextu nálezusp. zn. II. ÚS 2640/17, neboť byla-li stěžovatelka schválením privatizačního projektu ujištěna o jeho správnosti, je nepřiměřené požadovat, aby aktivně zjišťovala jeho možnou nesprávnost s odůvodněním, že o údajném původu nemovitostí vědět "měla a mohla". Tuto pochybnost nelze vypořádat odkazem na personální propojenost vedení subjektů zapojených v privatizaci; na té bylo nezávislé rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci o schválení privatizačního projektu státního podniku. Přitom právní předchůdkyně stěžovatelky nabyla majetek v rozsáhlé a bezpochyby složité privatizaci, což nutně vede k otázce, zda v takové situaci není přemrštěným požadavek, aby jí mohla či měla být známa povaha každé jednotlivé nemovitosti, jejichž souhrn se pohyboval v řádech tisíců hektarů. Za předpokladu skutečně prokázaného přechodu nemovitostí na stát po 25. 2. 1948 lze na věc pohlížet i tak, že stát pochybil, když privatizační projekt schválil. I přes prodlení státu s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání však takové hypotetické pochybení nelze klást stěžovatelce k tíži. A to tím spíše v kontextu nejasného okamžiku původního přechodu nemovitostí na stát, reálné podobě privatizace i dobré víře v oprávněnou držbu nemovitostí.
8. Má-li jednání státu za následek i důvěru majetek nabývajících subjektů ve správnost aktů privatizace, není přiměřený a ústavně souladný postup, při němž byla posuzována dobrá víra stěžovatelky na úkor nutných úvah o její důvěře v platnost privatizačních aktů státu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě. Domnívám se proto, že za situace, kdy nebylo bráno v potaz legitimní očekávání stěžovatelky, bylo postupem pomíjejícím jeden ze základních principů demokratického právního státu, ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho také její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. Mimo uvedené nelze také pominout skutečnost, že dobrá víra v oprávněnou držbu nemovitostí představovala jeden z klíčových aspektů rozhodování věci. Tedy, kdy soudy rozhodly, že stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem pro neoprávněnost držby z důvodu nedostatku dobré víry nevydržela. Současně však důsledně nevzaly v potaz otázku, zda všem členům statutárního orgánu (nebo alespoň jeho většině) musely být známy všechny možné informace o povaze a rozsahu privatizovaného majetku, za v podstatě klíčovou (rozhodnou) odvolací soud považoval pouze skutečnost, že Ing. Hůda (který podle stěžovatelky privatizační projekt ani nesestavoval) vystupoval v trojjediné úloze, do níž byl navíc delegován jednotlivými dotčenými subjekty. K uvedenému navíc nelze nedodat, že krajský soud v zásadě (alespoň hypoteticky nepřipustil) ani nepřipomněl dobrou víru dotčených osob (statutárních orgánů Státního rybářství Třeboň a právní předchůdkyně) a poukázal na úlohu výše připomenutého Ing. Hůdy, s nímž spojuje postup privatizace jako způsobu nabytí vlastnictví stěžovatelkou, který vede k popření obecné myšlenky spravedlnosti.
10. V těchto problematických (zjednodušujících) souvislostech navíc nemohu pominout, že šlo o privatizaci historicky a organizačně roztříštěnou, neboť podle privatizačního projektu: I. téměř 100 % pozemků, a hlavně rybníků nabyl československý stát a tím i státní podnik již při první pozemkové reformě (po roce 1920). Jen nepatrná část pozemků a rybníků Státního rybážství Třeboň přešla do majetku čs. státu různými postupy do 25. února 1948 a jsou v současné době navraceny původním majitelům, městům a obcím, II. restituce byly vyřízeny a také, že restituční nároky byly ke dni předložení privatizačního projektu vyrovnány, III. po splnění restitučních nároků a předání rybníků městům a obcím bude právní předchůdkyně stěžovatelky obhospodařovat rybníky o ploše nižší o 8,7 % a IV. jsou nemovitosti v projektu označeny jako původní církevní majetek (či jako "před rokem 1950 církevní majetek"). Civilní soudy však s odkazem na podle nich zjištěný ("minimálně nestandardní") způsob privatizace (a tedy na popření obecné myšlenky spravedlnosti - krajský soud) nevěnovaly mimo jiné pozornost skutečnosti, že důkazy obsahovaly dvě informace hovořící pro dobrou víru stěžovatelky a dvě hovořící proti ní. V extrémním rozporu jsou zejména první a třetí soudem zjištěné informace. Měl-li stát nabýt téměř 100 % pozemků a hlavně rybníků v první pozemkové reformě, stěží mohly tvořit předmět restitucí rybníky představující nezanedbatelných 8,7 % majetku.
11. Podle okresního soudu musí být dobrá víra hodnocena objektivně a dotčené osoby měly v pochybnostech zkoumat, zda nemovitosti mohou restituci podléhat (str. 11 a 12 rozsudku). Ptám se však, zda je po stěžovatelce (resp. po jejím právním předchůdci) přiměřené požadovat zjišťování povahy nemovitostí na základě (v té době) přes čtyřicet let starých stěží průkazných listin, a požadovat, aby z nich státní podnik objektivně měl a mohl vyvodit závěry, k nimž nyní na základě teoreticky možné pochybnosti o způsobilosti nemovitostí být předmětem privatizace dospěl okresní soud. Tedy, závěr okresního soudu i krajského soudu, že danou vědomost stěžovatelka mít "mohla a měla " (resp. statutární orgány SR Třeboň "zjistit mohly a měly") vlastně po stěžovatelce v konečném důsledku požaduje, že by měla a mohla odhalit přechod nemovitostí na stát v rozhodném období tak, jak k němu ústavně nesouladným způsobem soudy nyní dospěly. Zde proto poukazuji na to, že takový postup (předpoklad) ignoruje realitu zásadních změn ve společnosti a složitost procesu privatizace, revize první pozemkové reformy a v podstatě i první pozemkové reformy samotné. Závěr o absenci dobré víry stěžovatelky tak u obou soudů spočívá v tom, že stěžovatelce měla a mohla být známa indicie hraničící vůbec s reálnou možností vědět o tom, že nemovitosti nemají být privatizovány.
12. K uvedenému navíc přistupuje skutečnost, že krajský soud, který stěžovatelce sice přisvědčil v tom, že závěr okresního soudu o nedostatku její dobré víry v nabytí vlastnictví byl učiněn na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu (srov. bod 3 rozsudku krajského soudu), se sám dostatečně a s ohledem na všechny okolnosti nezabýval skutkovými předpoklady dobré víry stěžovatelky v individuálním případě. Neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že se s takovými skutečnostmi právní předchůdkyně seznámila. Toliko převzal skutková zjištění okresního soudu, podle nějž se s takovými skutečnostmi stěžovatelka seznámit měla a mohla, pročež její případný omyl není omluvitelný. Připomínám, že Ústavní soud konstatoval již v nálezusp. zn. I. ÚS 3248/10a v usnesenísp. zn. III. ÚS 50/04, že ke kvalifikaci držby jako oprávněné nestačí subjektivní přesvědčení, že držiteli věc patří, ale je třeba, aby se dobrá víra opírala o objektivně omluvitelný omyl. Krajský soud blíže neodůvodnil, na jakém omylu a proč by mohla dobrá víra stěžovatelky spočívat!
13. Pozornost si dále zasluhuje přístup Nejvyššího soudu, který nejprve poukázal na to, že pouze ve výjimečných případech, v nichž by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody (okolnosti vskutku mimořádné povahy) obzvláště intenzivně působící ve prospěch poskytnuté právní ochrany osobám s dobrověrným nabytím majetku, lze umožnit prolomení tzv. blokačního ustanovení (srov. str. 8 až 9). I když Nejvyšší soud připustil, že řešení této otázky je vždy spjato s konkrétními skutkovými zjištěními, následně se ztotožnil s mechanickým způsobem zdánlivě objektivního a "odosobněného" posouzení dobré víry stěžovatelky a fakticky potvrdil závěry nižších soudů. Obávám se proto, že žádný ze soudů nesplnil povinnost vyhodnotit dobrou víru se zřetelem ke všem konkrétním specifikům, a proto se domnívám, že závěry o absenci dobré víry v oprávněnou držbu nemovitostí na straně stěžovatelky jsou odtržené od kontextu věci a jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu lze dodat především to, že objektivní hodnocení dobré víry neznamená vyloučení ostatních aspektů a "mechanický" příklon k téměř vždy možné přítomnosti objektivních pochybností. Civilní soudy a ani Ústavní soud se nepozastavily nad tím, že tyto soudy nehodnotily vzájemný rozpor informací o církevním původu nemovitostí. Ostatně objektivní usuzování na dobrou víru není (a ani nemůže být) procesní zkratkou ke snazšímu vyvození závěru o kategorii, jež je svou povahou subjektivní, a která tudíž vyžaduje i důsledné zjišťování subjektivních okolností. Naopak je současně vnějším kritériem, v němž musí (po provedeném dokazování) výsledný závěr obstát a být přezkoumatelný. Z hodnocení dobré víry z objektivního pohledu "se zřetelem ke všem okolnostem" neplyne, že se osoba mohla seznámit se všemi teoreticky dostupnými skutečnostmi. Za připomenutí stojí skutečnost, že i když Ústavnímu soudu, až na výjimky, nepřísluší výklad běžného zákona, nelze pominout, že právě citovaná část věty první § 130 odst. 1 o. z. nebyla vykládána ve vztahu k větě druhé, podle níž "se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná".
14. Vymezuji se také ke skutečnosti, že Ústavní soud se vlastně k předmětnému kontrolnímu závěru NKÚ č. 46/94, resp. k jeho hodnocení civilními soudy nevyjádřil, přičemž je nutno připomenout, že krajský soud konkrétní stěžovatelčiny námitky dostatečně nezohlednil, nevěnoval pozornost tomu, že se okresní soud nezabýval tím, jak NKÚ dospěl k závěru o církevním původu majetku, ani tomu, zda se kontrolní závěr týkal předmětných nemovitostí. Navíc okresní soud neprovedl ani důkaz spisem o provedené kontrole a navíc ani nezohlednil, že pro zápis vlastnického práva právní předchůdkyně stěžovatelky do katastru nemovitostí byl ze strany NKÚ zrušen požadavek na nezapsání tohoto práva (přípisem ze dne 20. 9. 1993). Z přípisu o dva roky staršího než publikovaný kontrolní závěr NKÚ, stěžovatelka dovozovala souhlas státu se zápisem jejího vlastnictví. Za zaznamenáníhodnou považuji také skutečnost, že kontrolní závěr NKU byl sice uveřejněn, nicméně jej nenásledovaly další právní kroky (které by po úspěšné privatizaci měly dobrou víru v oprávněnou držbu zpochybnit) ani nebylo zohledněno, že z pohledu stěžovatelky proti sobě stály dva odlišné závěry státního orgánu. Pouze jeden z nich byl však právně závazný: prvý konstituoval vlastnické právo právní předchůdkyně stěžovatelky, kdežto druhý konstatoval toliko přechod patrně také církevního majetku, ale bez porušení právních předpisů. Proto také lze považovat nakládání civilních soudů s kontrolním závěrem NKÚ za možné libovolné vyvození (domněle) objektivní seznatelnosti neplatnosti privatizace stěžovatelkou, na kterou pak již jen navázalo "mechanické" vyvození závěru o "nutné" absenci její dobré víry.
15. Domnívám se tedy, že v souzené věci není situace tak zřejmá, jak je uváděna v rozhodnutích civilních soudů a jak je jen velmi stručně konstatována v nálezu Ústavního soudu (srov. odst. 32). Nelze nevidět (a stěžovatelka to sama připomíná), že ke komplexní otázce rozsáhlé privatizace, jež se udála před téměř třiceti lety, přistoupily soudy excesivně zjednodušujícím způsobem, stejně jako nelze opomenout, že součástí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu je také důsledné zjištění skutkových okolností. V tomto smyslu musím poukázat na jistou jednoduchost (povrchnost), s níž se nález vyrovnává s komplexitou souzené věci - tedy se situací, kdy jeden z nosných důvodů nálezu, jak je v něm samotném uvedeno, úzce souvisí s dalšími. Stručně řečeno: tato souvislost měla být podrobněji rozebrána, neboť z nálezu se nejen dostatečně nepodává, do jaké míry a proč nebylo třeba řešit dobrou víru právní předchůdkyně stěžovatelky a možnost vydržení nemovitostí, ale nález také dostatečně neodůvodňuje, proč připomenuté nedůslednosti v postupu civilních soudů, které dostatečně přesvědčivě neodstraňují nejasnosti o době přechodu nemovitostí na stát a o jejich souvztažnosti s problémem důvěry v akty státu a dobré víry stěžovatelky nebyly brány v úvahu. Přísně vzato již samotná obsahově úsporná argumentace neexistencí nosného důvodu (o stručně tvrzené době přechodu nemovitostí na stát a o pouze konstatovaném vyloučení mimořádných okolností - viz body 36 a 37 nálezu) nemůže zásadně vyloučit nedostatečné vypořádání se s ucelenou stránkou souzené věci ze strany civilních soudů. K tomu je nutno navíc ještě dodat to, že by mohlo ke zrušení napadených rozhodnutí vést posouzení problému důvěry v akty státu a dobré víry stěžovatelky, neboť ani tento závěr nelze vyloučit, a to například kvůli konkrétní podobě privatizace velkého rozsahu, historické i organizační roztříštěnosti nemovitostí, jakož i zmiňovaném deficitu právních kroků, které by na základě tvrzení v kontrolním závěru NKÚ zpochybnily dobrou víru stěžovatelky v oprávněnost držby dotčených nemovitostí. Lze proto uzavřít, že civilní soudy dostatečně neuvážily ani působení dobré víry, ačkoli z důkazního řízení a námitek stěžovatelky vyplývala řada skutečností hovořících pro její naplnění. Bylo povinností soudů posoudit otázku dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem případu, které nasvědčují tomu, že stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem mohla vydržet. Nezabývaly-li se obecné soudy komplexně otázkou dobré víry v naznačeném směru, nelze jejich skutková zjištění považovat za úplná a navazující právní závěr aprobovat. Tímto postupem civilní soudy porušily zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem o neoprávněnosti držby nemovitostí spolu s neústavním způsobem posouzení přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období porušily i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomněl, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.
16. Ostatně se domnívám, že senát měl postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu a předložit věc plénu.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Vladimír Sládeček