34. Ústavní soud byl při posuzování daného obtížného případu totiž také vázán obecnými východisky, danými jeho předchozí bohatou judikaturou, týkající se restitučních věcí a interpretace restitučních předpisů. Opakovaně konstatoval (srov. zejména nálezysp. zn. Pl. ÚS 21/96,I. ÚS 154/95,I. ÚS 485/98,I. ÚS 515/06,I. ÚS 755/06a mnohé další), že splnění cíle a účelu restitučních zákonů vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z dané speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby, a aby v tomto duchu interpretovaly okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Ke splnění účelu restitucí je rovněž nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, jelikož demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Soud přitom není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, nebo některý z principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
V. Závěr
35. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V dalším průběhu řízení budou obecné soudy vázány nosnými důvody nálezu Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka k nálezusp. zn. I. ÚS 3918/19
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podávám odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu ze dne 21. prosince 2021sp. zn. I. ÚS 3918/19(dále jen "nález"):
1. Moje výhrady směřují k odůvodnění nálezu v části IV. Ústavněprávní posouzení věci, a to především vůči posouzení aplikace výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), dále také k otázce možného naplnění v úvahu přicházejících restitučních titulů, zpochybnění konfiskace a s tím spojené možnosti "obnovy" vlastnického práva stěžovatele.
2. V prvé řadě uvádím, že ve vztahu k odůvodnění nálezu nelze nepřipomenout poměrně obsáhlou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která se váže k souzené věci. Jedná se především o to, že odvolací soud i dovolací soud dospěly k ústavně souladnému závěru, že se na souzenou věc uplatní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ve kterém Ústavní soud poukázal na účel a cíle restitučních předpisů a uvedl, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. "byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí"; navíc zdůraznil, že "[t]vrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný" a konečně připomněl, že se majetkové křivdy nastalé přede dnem 25. 2. 1948 neodčiňují. Poznámka: tyto závěry jsou ostatně zdůrazňovány také v dalších rozhodnutích Ústavního soudu, jež jsou stručně připomenuta v napadených rozhodnutích a také níže v tomto odlišném stanovisku.
3. Obecněji se také domnívám, že nelze opomenout důležitou připomínku Nejvyššího soudu k aplikaci osobní působnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jakož i zákona č. 243/1992 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1) a navazující judikatury, podle nichž není možný prostý přenos závěrů do kauz řešených v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
4. Jsem přesvědčen, že s posouzením stěžejní otázky v souzené věci, tj. zda byly předmětné nemovitosti konfiskovány podle dekretů, jde ruku v ruce posouzení toho, zda soudy v napadených rozhodnutích uplatnily výluku. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že to ostatně byl již prvostupňový krajský soud, který dospěl k závěru, že nemovitosti stěžovateli v poválečném obdobní nepatřily. Konfiskační výměr z roku 1946 vydaný podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), byl proto zrušen a stěžovatel se poté obnovy vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb.), nedomohl. Kromě toho (a v této souvislosti) nelze nepřipomenout judikaturu Ústavního soudu týkající se nejen tvrzených vad správních aktů, ale především účinků konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Jedná se především o nálezsp. zn. IV. ÚS 2056/18, který ve stěžejní otázce okamžiku přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát výše uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu "konkretizoval", když poukázal na to, že pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nejsou podle zákona č. 428/2012 Sb. rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekrety, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly (ex lege) ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 23. 6. 1945. Ústavní soud v citovaném nálezu také připomněl stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na něj navazující judikaturu, z níž vyplývá, že majetkové křivdy nastalé přede dnem 25. 2. 1948 se z důvodu uvedeného v citovaném stanovisku neodčiňují (srov. výše bod 2.). Současně uvedl, že na dekret navazující výměr národního výboru nebo Ministerstva zemědělství představoval (pouze) deklaratorní akt. Ten však k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období po 25. 2. 1948 nepostačuje, neboť, a to zdůrazňuji také v právě souzené věci, právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, ale dekret samotný. Proto ani případné vady správního aktu či přezkumného rozhodnutí o něm nejsou při posuzování restitučních nároků uplatněných podle zákona č. 428/2012 Sb. porušením ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ("Listina").
5. Ve vztahu k otázce týkající se možného zneužití právních předpisů nastupujícím režimem nelze ponechat bez argumentačního povšimnutí skutečnost, že z hlediska naplnění v úvahu přicházejících restitučních titulů dospěl vrchní soud k závěru, že vydání deklaratorního rozhodnutí - vyhlášky (až) v rozhodném období nemá pro uplatnění výluky význam. Byla-li totiž nemovitost konfiskována podle dekretu, je nutno ji z restituce vyloučit, i kdyby se tak událo některou ze skutečností podle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Jinak řečeno, byť to vrchní soud nezmiňuje výslovně, není podle něj rozhodné, zda se stěžovatel stal obětí náboženské perzekuce, neboť i pro tento případ platí (z hlediska systematického, historického i teleologického výkladu) výluka podle § 8 téhož zákona. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani v nálezu argumentačně připomínaná zásada in favorem restitutionis a v souvislosti s ní připomínaný respekt k hodnotovým základům církevních restitucí a náležitého zkoumání smyslu vykládaného ustanovení. Konec konců byl to právě Ústavní soud, který v nálezu připomínaném v odůvodnění nálezu ze dne 29. 5. 2013sp. zn. Pl. ÚS 10/13poukázal na odlišení důvodů výluky uvedené v § 8 odst. 1 pod písm. a) až g) a následně pod písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž uvedl, že "tato otázka zůstává v dispozici zákonodárce a uvedené ustanovení nemůže založit protiústavnost" (bod č. 211 cit. nálezu). I v těchto souvislostech Ústavní soud připomněl funkci zásady in favorem restitutionis při rozhodování v restitučních věcech obecně a ve vztahu k věci církevních restitucí konkrétně, a to včetně respektu k jejich hodnotovým základům (bod č. 341 cit. nálezu). To však současně nic nemění na jeho argumentaci připomínané výše pod bodem č. 211. Tedy i v otázce výluk z církevních restitucí podle zákona č. 482/1992 Sb. je nutno za relevantní považovat dlouhodobě tradované východisko, že stanovení rozsahu restitucí po roce 1989 je rozhodnutím v moci demokratického zákonodárce [viz také poznámka níže k vyloučení vydání požadovaného majetku podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.].
6. V návaznosti na uvedené lze také připomenout - jak bylo mnohokrát judikováno - že účelem restitučních zákonů není odčinit všechny, nýbrž zmírnit některé majetkové křivdy. Mimo jiné také proto vrchní soud i Nejvyšší soud dospěly k (již výše v bodě 3.) zdůrazněnému závěru, že výkladem zákona č. 428/2012 Sb. nelze jeho působnost rozšiřovat. V tomto ohledu můžeme za nerozhodný považovat postup stěžovatele podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť ten podle zákona č. 428/2012 Sb., na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, restituční nárok nezakládá. Vrchním soudem užité výše uvedené tři výkladové metody vedly k podrobnému odůvodnění významu a použití výluky v napadených rozhodnutích podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívám se proto, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu lze v právě souzené věci nalézt velmi podrobnou právní a také legislativně politickou argumentaci (tam viz především odstavce č. 29, č. 30 a zejména odstavce č. 49 až č. 52), ze které je mimo jiné "patrná až úzkostná snaha zákonodárce vyloučit z politických důvodů v případě restitucí majetku církví a náboženských společnosti jakoukoli možnost dotčení účinků tzv. ‚Benešových dekretů' prostřednictvím uplatněných restitučních nároků ... a to případně i na základě konfiskačních rozhodnutí vydaných až v průběhu rozhodného období". ... [T]ento právně politický konsensus pak našel svůj normativní odraz právě ve výslovném zakotvené výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání, kterou dřívější obecné restituční předpisy neznaly". Tyto podstatné okolností však odůvodnění nálezu argumentačně příliš nepokrývá, odkazuje spíše na uplatnění zásady in favorem restitutionis (viz výše) a pomíjí skutečnost, že právním titulem přechodu vlastnického práva v těchto případech není správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). V nálezu připomínaný odkaz na rozhodnutí Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1920/20není přiléhavý, neboť toto rozhodnutí se týkalo interpretace atypického důvodu výluky z církevních restitucí, když v této souzené věci proběhl postup podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, tedy majetek tamější stěžovatelky byl podroben správnímu řízení (až) po 25. 2. 1948 (podrobněji srov. nálezy Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1920/20,IV. ÚS 2056/18a také níže - bod 9.).
7. Nemohu také nepřipomenout, že stěžovatel opakovanou domněnkou, že náboženskou perzekuci lze dovodit i z jiných než zákonem stanovených okolností a judikaturou traktovaných závěrů (v podobě především svévolného nahrazení předchozích rozhodnutí), připomíná pouze vlastní alternativu k ústavně souladnému právnímu názoru civilních soudů. Ty totiž srozumitelně odůvodnily, že náboženská perzekuce může být skutečností vedoucí k majetkové křivdě, jejíž odčinění je však vyloučeno v případě, že majetek byl konfiskován podle dekretů. Lze (a to oproti nálezu) zdůraznit, že stěžovatel argumentuje kruhem, vrací-li se k náboženské perzekuci v podobě konfiskace na základě dekretů, neboť ty, jak již uvedeno, působily konfiskaci ke dni jejich účinnosti.
8. V návaznosti na právě uvedené nelze také přehlédnout stěžovatelovu námitku o opětovném zabrání majetku podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. V judikatuře však již bylo vícekrát uzavřeno, že pozdější snaha o konfiskaci nemá za následek anulaci té předchozí. K tomu dodávám, že byť se takový postup může jevit nadbytečným, nelze z něj v případě jednoznačného a odůvodněného závěru o konfiskaci podle dekretů dovodit, že by zakládala právní titul obnovy vlastnictví podle zákona č. 428/2012 Sb. (srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 2056/18). Z další judikatury Ústavního soudu můžeme za podstatné považovat usnesenísp. zn. II. ÚS 2426/19, na které také odkazuje v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud, podle něhož (mimo jiné) nebylo možné požadovaný majetek vydat, neboť nebyl zabaven v rozhodném období podle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Ostatně civilní soudy se v obou odůvodněních z uvedených důvodů odmítly zabývat postupem státu v rozhodném období podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.
9. Konečně také poukazuji na to, že v odůvodnění nálezu by neměla být přehlédnuta již výše připomenutá skutečnost, že závěry obsažené ve stěžovatelem argumentovaném nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20se týkaly věci, ve které však situace byla odlišná. Ústavní soud v této věci dovodil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v celé šíři (a navíc v rozhodném období) proběhl postup podle zákona č. 142/1947 Sb., tj. došlo k odnětí nemovitostí včetně jejich převzetí státem podle zákona č. 142/1947 Sb. Proto se nález odlišoval od okolností rozhodných pro nálezsp. zn. IV. ÚS 2056/18i pro právě souzenou věc. Nebylo-li stěžovatelovo vlastnické právo po roce 1945 obnoveno, nemohl ani postup státu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, zpochybnit účinky konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. týkající se nemovitostí, které stěžovatel v době zabrání formálně nevlastnil, ani je neměl v držbě; v souzené věci proto nelze vycházet z toho, že se jedná o obdobný/srovnatelný případ (viz bod č. 23 nálezu). V právě souzené věci proto není vhodné považovat za přiléhavou ani argumentaci zásadou in favorem restituionis z hlediska v nálezu připomínaného "náležitého zkoumání smyslu vykládaného ustanovení" (viz výše v bodě 5.), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva nebyl správní akt, nýbrž dekret samotný (viz také výše pod bodem 6.).
10. Závěrem již jen uvádím, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě připomíná námitky vznesené před civilními soudy, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny s poukazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Z poslední doby jde o nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 2056/18, usnesenísp. zn. III. ÚS 1852/20i III. ÚS 3839/19, v nichž byla řešena skutkově i právně obdobná problematika.
V Brně dne 21. prosince 2021
Vladimír Sládeček